Čínský příběh

Lidé neustále naříkají kvůli chamtivosti a sobeckosti naší doby! Naproti tomu já ze svého pohledu vidím svět, zvláště pak Paříž, obývaný samými Decii.[1]

Otevřete si tisíce knih, tisíce novin a tisíce pamfletů, kterými pařížské presy zaplavují každý den zemi. Nejsou snad všechny dílem světců?

Jaké zaujetí ve vykreslování hříchů našich dní! Jaká dojemná účast s masami! S jakou štědrostí jsou bohatí zváni, aby se rozdělili s chudými! Jaký zástup plánů na sociální reformy, sociální zlepšení a sociální organizaci! Existuje snad nějaký námezdní pisálek, který se nevěnuje starosti o blaho pracujících mas?

A přesto lidé mluví o sobeckosti a individualismu naší doby!

Neexistuje nikdo, kdo by nepředstíral, že slouží blahobytu a osvětě lidu — nikdo, dokonce ani celnice. Možná si myslíte, že jde pouze o další formu zdanění, jako je úřad vydávající licence nebo mýtná bouda na konci mostu? Nic takového. Je to základní instituce, jež umožňuje rozvoj civilizace, rovnosti a bratrství. Co byste čekali? Aby šel člověk s módou, musí ukazovat nebo alespoň předstírat soucit a sentimentální citlivost všude, dokonce i u celního okénka, když se Vás ptá, „Co máte k proclení, příteli?“

Ale k pochopení těchto humanitárních aspirací, jež má celnice, je očividně třeba nějaká zvláštní procedura.

Je to sbírka ředitelů, asistentů ředitelů, inspektorů, zástupců inspektorů, superintendantů, auditorů, výběrčích, vedoucích oddělení, asistentů vedoucích oddělení, úředníků, komparsu a kandidátů na místa komparsu, a to ještě nezmiňuji ty v aktivní službě — všichni s úkolem vykonávat proti produktivní činností lidí negativní akci, která může být shrnuta jedním slovem — překážka.

Povšimněte si, že neříkám daň, ale docela prostě překážka. A překážet není činnost odporující morálce nebo nebezpečná veřejnému pořádku, ale transakce zcela nevinná a, jak bylo seznáno, prospěšná pro mír a harmonii mezi národy.

Přesto lidstvo je dost flexibilní a přizpůsobivé, takže tím či oním způsobem vždy překoná tuto překážku. Pouze na to spotřebuje víc práce.

Když se lidem zabrání dovézt jídlo ze zahraničí, vyprodukují si vlastní. Bude to sice pracnější, ale člověk musí jíst. Když je lidem zabráněno jít průsmykem, přelezou přes hory. Je to namáhavější cesta, ale člověk chce dosáhnout svého cíle.

Tohle všechno je politováníhodné, ale má to svou absurdní stránku. Pokud zákon tímto způsobem vytvoří jisté množství překážek, pro jejichž překonání musí lidstvo využít odpovídající množství práce stažené z ostatních zaměstnání, již více není dovoleno požadovat změnu zákona.

Jestliže poukážete na překážku, poukáží ostatní na pracovní místa, jež jsou díky této překážce vytvořena. Pokud řeknete: „Neexistují pracovní místa překážkou vytvořená. Jsou pouze pracovní místa, která byla přesunuta díky existenci překážky.“ Odpoví Vám slovy L´Espirit public: „Pouze naše ochuzení je jisté a okamžité. Naše obohacení je více než problematické.“

Tohle mně připomíná Čínský příběh.

Kdysi dávno existovala v Číně dvě města: Chin a Chan. Byla propojena velkolepým vodním kanálem. Císař usoudil, že bude žádoucí, aby byl kanál zasypán ohromnými bloky kamene a tak vyřazen z provozu.

Když se to dozvěděl Kuang, císařův vrchní mandarín, šel za císařem a radil mu:

„Synu nebes, děláte velikou chybu.“

Načež císař odvětil: „Kuangu, mluvíš jako hlupák.“

Po třech měsících si nebeský císař poslal pro mandarína a řekl mu: „Kuangu, otevři svoje oči a pohleď.“

A Kuang otevřel oči a viděl, jak se kousek od kanálu hemží množství pracujícího lidu. Někteří vykopávali hlínu, jiní sypali náspy, další zarovnávali terén a pokládali kameny. A mandarín poznal, že staví širokou cestu.

Za další tři měsíce si císař předvolal mandarína a řekl mu: „Kuangu, pohleď.“

A Kuang uviděl, že je cesta dokončená. Všiml si dále, že podél cesty se začínají stavět hostince. Množství chodců, povozů a nosítek proudilo sem a tam a nespočet Číňanů obtěžkaných nákladem přenášelo těžká břemena z Chinu do Chanu a z Chanu do Chinu. A Kuang si řekl: „Bylo to zničení kanálu, co poskytlo pracovní místa všem těmhle chudým lidem.“ Ale nikdy ho nenapadlo, že jejich práce byla pouze přesunuta z jiných zaměstnání.

Další měsíce uplynuly a císař řekl Kuangovi: „Kuangu, pohleď.“

A Kuang viděl, že hostince podél cesty jsou pořád plné cestovatelů. Kolem hostinců stály obchůdky řezníků a pekařů, aby nasytili hladové poutníky. A jelikož tito ctihodní řemeslníci nemohou chodit nazí, tak se kolem usadili i krejčí a obuvníci a prodavači slunečníků a vějířů. A jelikož lidé nespí volně pod hvězdami dokonce ani v Nebeské Říši, byli zde také tesaři, zedníci a pokrývači. Pak zde také byli strážníci, soudci a fakíři. Krátce, celé město s předměstími vyrostlo kolem každého hostince.

A císař řekl Kuangovi, „Co si o tom všem myslíš?“

A Kuang odpověděl: „Nikdy bych si nepomyslel, že zničení kanálu poskytne pracovní místa tak mnoha lidem.“ Nenapadlo ho totiž, že tato pracovní místa nebyla vytvořena, byla pouze přesunuta, a že cestovatelé potřebovali jíst stejně, když pluli po kanálu, jako když byli nyní nuceni využívat cesty.

K velkému zármutku celé Číny, císař jednoho dne zemřel a byl uložen k věčnému odpočinku. Jeho nástupce si předvolal Kuanga a přikázal mu: „Dej kanál znovu otevřít.“

A Kuang řekl císaři: „Synu nebes, děláte velikou chybu.“

Načež císař odvětil: „Kuangu, mluvíš jako hlupák.“

Ale Kuang tentokrát vytrval a řekl: „Pane, čeho tím chcete dosáhnout?“

„Chci dosáhnout toho,“ řekl císař, „aby pohyb zboží a lidí mezi Chinem a Chanem byl snadnější a méně nákladný, takže lidé budou moci dostat čaj a oblečení za nižší cenu.“

Ale Kuang byl dobře připraven. Večer předtím totiž obdržel několik čísel Moniteur industriel[2]. Požádal tedy o dovolení mluvit a poté, co se devětkrát uklonil k zemi začal svoji řeč: „Pane, usnadněním dopravy doufáte, že snížíte ceny zboží pro spotřebitele, abyste je učinil dostupnější lidem. Ale předtím je připravíte o všechna pracovní místa, která vznikla díky zničení kanálu. Nízké ceny zboží nejsou důležité. Opravdový problém spočívá v ustavení rovnováhy mezi cenou práce a prostředky k obživě. Bohatství národa spočívá v množství pracovních míst, které dokáže poskytnout svojí pracovní síle, a nejlepší systém je ten, který poskytuje největší počet pracovních míst. Otázka nezní, jestli je výhodnější zaplatit čtyři nebo osm mincí za šálek čaje. To jsou dětinské starosti nehodné dospělé mysli. Problém je, jestli platit více za komodity, ale díky tomu mít více pracovních míst a díky větší ceně práce pak mít také více prostředků na získání těch věcí, nebo jestli omezením množství pracovních příležitostí snížíme celkové množství domácí produkce a přepravou zboží po vodě, bezpochyby za nižší cenu, ale tím připravíme množství dělníků o možnost koupit si ono zboží dokonce i za tu nižší cenu.“

Protože císař pořád nevypadal přesvědčeně, Kuang mu navrhl: „Račte počkat pane, mám tu ještě další čísla Moniteur industriel, která bych Vám mohl přečíst.“

Ale císař řekl: „Nepotřebuji tvoje noviny abych poznal, že vytvořit překážku znamená pouze přemístit a přesunout pracovní místa. Ale to není mým záměrem. Jdi a dej odstranit překážku z kanálu. A poté zreformujeme cla a tarify.“

A Kuang vyšel ven, drásal si svoje vousy a naříkal: „Ó Fo! Ó Pe! Ó Li! a všichni další jednoslabiční bohové Kytaje, mějte slitování s naším lidem, jelikož máme císaře Anglické školy a již vidím, jak brzy budeme mít nouzi všeho, protože už nebudeme muset dělat nic.“

[1] Publius Decius Mus, otec a syn byli oba vojenskými veliteli v Římské republice někdy mezi lety 350 až 275 př. n.l. Jsou uváděni jako zářný příklad statečnosti a sebeobětování když skočili do středu nepřátelských vojáků poté, co jimi vedené oddíly byly zahnány na útěk.

[2] Moniteur Industriel: Noviny vydávané Výborem na obranu domácího průmyslu, protekcionistické organizace založené P. A. H. Mimerelem de Roubaix.

Překlad: Vladimír Krupa

Posted in Ekonomická sofismata II (1848)