Projev k návrhu zákona o zákazu dělnických spolků

Vážení poslanci:

stojím zde, abych podpořil dodatek mého ctihodného přítele pana Morina; nemohu ho podpořit, aniž bych zároveň nerozebral návrh zákona, jak je předkládán výborem. Je nemožné projednat dodatek pana Morina, aniž bych zároveň nevstoupil, nedobrovolně ovšem, do všeobecné rozpravy; to vyžaduje, abych probral také závěry, ke kterým výbor dospěl.

Ve skutečnosti, dodatek pana Morina je něčím víc než pouhou modifikací principů návrhu; je to zcela jiný systém, který je proti původnímu v opozici a musíme je proto důkladně srovnat, abychom mohli mezi nimi rozhodnout.

Občané, já nechci vnést do této diskuse stranického ducha nebo třídní předsudky. Nechci hrát na Vaše city, ale jak vidíte, mé plíce nemohou bojovat s parlamentní vřavou. Potřebuji laskavou pozornost tohoto shromáždění.

Ke zhodnocení systému, jak je navrhován výborem, mi dovolte připomenout některá slova jeho ctihodného referenta, pana de Vatimesnil. Ten řekl: „Všeobecný princip je v odstavci 44 a v následujících trestního zákoníku, jmenovitě: Spolčování, ať už mezi zaměstnavateli nebo dělníky, zakládá přečin pouze při pokusu uplatnit jeho vliv“. Toto je napsáno v návrhu zákona a toto také dalo podnět k okamžité odpovědi ctihodného pana Morina. Řekl Vám: „Dělníci se pak nemohou spojit, přijít společně ke svým zaměstnavatelům a čestně s nimi prodiskutovat své mzdy“! (To je výraz, který použil: „čestně s nimi prodiskutovat“.)

„Omluvte mě; mohou se spojit“, vložil se mu do řeči pan Vatimesnil, „mohou se tak rozhodnout, ať už půjdou za zaměstnavatelem všichni společně nebo jmenují své zástupce; porušení zákona podle těchto podmínek nastává až v okamžiku, kdy by se pokusili uplatnit vliv svého spolčení, tzn. kdyby při diskusi o mzdových podmínkách a navzdory smířlivému duchu zaměstnavatelů, kteří ve svém zájmu vždy jednají takto, jim dělníci řekli: „Protože nám nedáte co od Vás žádáme, tak od Vás odejdeme a využitím našeho vlivu, použitím nátlaku, který je dobře znám a který závisí na naší jednotě zájmů a našem soudružství, tak také přimějeme ostatní dělníky v jiných podnicích, aby šli do stávky“.

Poté, co jsem si tohle přečetl, položil jsem si otázku, v čem onen přečin spočívá; jelikož v této sněmovně, jak se mi zdá, nebude takzvaná systematická většina nebo menšina ohledně této otázky. Všichni si přejeme potlačit násilné přečiny; všichni si ovšem rovněž přejeme, aby se do trestního zákoníku nedostaly fiktivní či imaginární přečiny jen z toho důvodu, že by bylo pro některé jedince potěšením je trestat.

Kladl jsem si tuto otázku: „V čem spočívá tento přečin“? Je to ve spolčení, ve stávce nebo v nátlaku, o kterém zde byla zmínka? Bylo řečeno: „Je to spolčení samo o sobě, které znamená přečin“. Takovou doktrínu nemohu přijmout, protože slovo spolčení je synonymum ke slovu sdružení; má stejnou etymologii a stejný smysl. Spolčování samo o sobě, nehledě na jeho cíle a prostředky, kterých využívá, nemůže být považováno za přečin, a ctihodný referent to sám cítil, když odpovídal na dotaz pana Morina, jestli dělníci mohou jednat o svých mzdách se zaměstnavateli. Ctihodný pan de Vatimesnil řekl: „Jistěže mohou; mohou přijít jednotlivě, všichni dohromady, nebo jmenovat své zástupce“. A aby mohli jmenovat zástupce, tak se spolu jistě musí dohodnout, společně plánovat, sdružit se; musí vytvořit spolek. Striktně vzato to tedy není pouhý fakt spolčení, v čem tento přečin spočívá.

Nicméně někteří by z tohoto rádi přečin udělali a tak říkají: „Počátkem nepokojů je vždy vznik spolků“. Může však tento fakt učinit z nevinné akce akci zločinnou? Tomu nevěřím. Pokud je nějaké jednání špatné samo o sobě, zákon proti němu jistě nemůže zakročit dokud nezapočne. Říkám, že je to teprve jednání a nikoliv úmysl, co může zákon postihnout. Váš návrh je ovšem roven tomu kdybyste řekli, že samotný úmysl je přečinem, a že se stává přečinem okamžikem, kdy člověk pojme úmysl. Pan Vatimesnil sám rozpoznal, že není možné pátrat po myšlence stojící za trestným činem. Pokud je čin sám o sobě nevinný, jak bylo ukázáno, je evidentní, že se nedá použít k usvědčení z pojmutí úmyslu a nemůže změnit svou podstatu.

Jak máme rozumět slovům „při pokusu uplatnit vliv sdružení“?

Sdružení může vzniknout a jeho vliv může být uplatněn tisícem rozličných způsobů. Ale ne, zájem není o tisících rozličných způsobů, ale o stávce. V tom případě, pokud je stávka uplatněním vlivu sdružení, pak řekněte, že stávka sama o sobě je přečinem. Trestejte stávku a řekněte, že stávka bude trestná, a že kdokoliv odmítne pracovat za výši mzdy, kterou neakceptuje dobrovolně, bude potrestán. Pak Váš zákon bude upřímný.

Může však něčí svědomí připustit, že stávka je zločinem sama o sobě bez ohledu na použité prostředky? Nemá člověk právo odmítnout prodat svou práci za cenu, která se mu nezdá vhodná?

Vaše odpověď bude znít: „To vše je pravdou, pokud uvažujete o jednotlivci, ale není to pravdou, pokud se lidé společně sdruží za tímto účelem“.

Ale pánové, čin, který je sám o sobě nevinný, se nemůže stát zločinem pouze tím, že se znásobí jistým počtem lidí. Pokud je čin sám o sobě špatný, pak připouštím, že pokud je proveden ve skupině, tak se jedná o přitěžující okolnost; ale pokud je sám o sobě nevinným, nemůže se stát zločinem, pokud ho provede větší počet jednotlivců. Nerozumím tedy tomu, jak někdo může říci, že stávka je zločinem. Pokud jeden člověk má právo říci jinému: „Nebudu pracovat za těch a těch podmínek“, dvě nebo tři stovky mají totéž právo; mají právo z práce odejít. To je přirozené právo, které by rovněž mělo být legálním právem.

Nicméně moji oponenti potřebovali stávku označit stigmatem kriminální aktivity. A jak to učinili? Vložili do závorky tato slova: „Pokud nám nedáte, co od Vás žádáme, tak od Vás odejdeme a využitím našeho vlivu, použitím nátlaku, který je dobře znám a který závisí na naší jednotě zájmů a našem soudružství… “

Toto je tedy porušení práva: nátlak, který je dobře znám – násilí a vydírání. Toto je narušení a toto je, co byste měli trestat. A ve skutečnosti přesně k tomu míří dodatek ctihodného pana Morina. Jak mu tedy můžete odmítnout svou podporu?

Pak ale přijímáte jiný způsob uvažování a říkáte: „Sdružení má dvě charakteristiky, které lze označit za přečin; sdružování je trestné samo o sobě a vytváří následky, které jsou škodlivé pro pracující, pro zaměstnavatele a pro celou společnost“.

V první řadě – trestnost sdružování je přesně tou věcí, o níž jde, quod erat demonstrandum; to, jestli sdružení je či není trestné, závisí na jeho proklamovaném účelu a především na prostředcích, které zvolí k dosažení tohoto účelu. Pokud se prostředky omezí na pouhý pasivní odpor, pokud se dělníci spolu dohodnou a řeknou: „Nechceme prodat svojí práci za takovou a takovou cenu. Chceme jinou cenu; a pokud odmítnete, tak půjdeme domů nebo si budeme hledat práci jinde“, tak se mi zdá nemožné nazvat to trestným činem.

Vy ale tvrdíte, že je to škodlivé. Zde, navzdory respektu, který chovám k ctihodnému panu Vatimesnilovi, věřím, že jeho argumentace je přinejlepším zmatená. Řekl: „Stávka škodí zaměstnavateli, jelikož absence několika dělníků mu způsobí potíže. A stávka má nepříznivý dopad na výrobu, tudíž stávka porušuje svobodu zaměstnavatele a následně článek 13 Ústavy“.

Ve skutečnosti je pravdou přesný opak.

Pokud se setkám se zaměstnavatelem, diskutujeme o výši platu a ten, který nabídne, mně nevyhovuje, tak odejdu, aniž bych spáchal násilí – a Vy chcete říci, že jsem to já, kdo porušil svobodu zaměstnavatele, protože moje odmítnutí pracovat za jeho podmínek mělo negativní dopad na jeho výrobu! Povšimněte si, že to co chcete provozovat není nic jiného než forma otroctví. Kdo je otrokem, jestliže ne člověk násilím donucený pracovat za podmínek, které odmítá? (Výkřiky zleva: „Slyšte! Slyšte“!)

Žádáte o intervenci zákon, jelikož jsem prý porušil vlastnické právo zaměstnavatele; nevidíte, že je to naopak zaměstnavatel, který porušuje moje vlastnické právo? Pokud zákon intervenuje, aby mi vnutil jeho vůli, kde je svoboda, kde je rovnost? (Výkřiky zleva: „Slyšte! Slyšte“!)

Neříkejte, že dezinterpretuji Vaše úvahy, protože přesně tohle je ve Vaší zprávě a ve Vašich proslovech.

Pak říkáte, že dělníci škodí sami sobě, když se sdruží, a z toho odvozujete, že by měl zákon zamezit stávkám. Souhlasím s Vámi, že ve většině případů dělníci stávkou škodí sami sobě. Ale přesně z tohoto důvodu žádám, aby jim byla ponechána svoboda, protože jedině svoboda je může naučit, že škodí sami sobě. Přesto Vy vyvozujete z tohoto následku, že zákon musí intervenovat a připoutat je k dílnám a továrnám.

Tudíž se zákon vydává na velmi širokou a nebezpečnou cestu.

Obviňujete socialisty každý den, že chtějí, aby zákon intervenoval do všech záležitostí a aby zničil osobní odpovědnost.

Stěžujete si každý den, že kdekoliv se vyskytne utrpení či starosti, lidé neustále povolávají zákon a stát.

Já nechci, aby zákon říkal člověku, který stávkuje a tudíž spotřebovává část svých úspor: „Musíš pracovat ačkoliv nedostaneš mzdu v té výši, kterou požaduješ“. Nemohu akceptovat takovou teorii.

Nakonec říkáte, že stávka má škodlivý účinek pro celou společnost.

To bezpochyby má; ale úvaha je táž: člověk, který usoudí, že když odejde z práce, tak dostane za týden nebo deset dní vyšší mzdu, bezpochyby způsobí společnosti ztrátu toho, co by po tuto dobu produkoval. Co však chcete dělat? Chcete po zákonu, aby ošetřil vše? To je nemožné; v tomto případě bychom museli říci, že obchodník, který čeká s prodejem své kávy či cukru až bude na trhu lepší cena, poškozuje společnost. Pak bychom vždy museli povolat zákon a stát, aby intervenovaly.

Proti návrhu výboru byla vznesena námitka, která, jak se mi zdá, byla brána vzhledem k její závažnosti na příliš lehkou váhu. Bylo řečeno: „Oč zde běží? Na jedné straně máme zaměstnavatele a na druhé dělníky. Problémem je stanovení výše mezd. Evidentně je žádoucí, aby tato výše byla stanovena přirozenou hrou nabídky a poptávky. A to vyžaduje, aby nabídka i poptávka měly stejnou volnost nebo stejná omezení. Tohoto cíle se dá dosáhnout pouze dvěma prostředky: buď dáme sdružování a dohodám, jak mezi zaměstnavateli, tak mezi dělníky naprostou svobodu, nebo je musíme zcela zakázat“.

Bylo namítnuto – a Vy jste to připustili – že je nemožné prostředky našich zákonů udržet rovnováhu; jelikož spolčování dělníků se děje ve velkém měřítku a na veřejnosti, tak se dá omezit daleko snáze než spolčování zaměstnavatelů.

Přiznali jste tuto potíž; pak jste ale dodali: „Zákon se nemůže zabývat všemi detaily“. Já odpovídám, že by se těmito detaily měl zabývat. Pokud zákon může potlačit předpokládaný zločin pouze spácháním šokující a ohromné nespravedlnosti proti celé třídě občanů, měl by se zamyslet nad tím, co dělá. Jsou zde stovky analogických případů, kdy zákon tyto detaily rozlišuje.

Sami připouštíte, že pod vládou Vašeho zákona nabídka a poptávka již nejsou základem pro výši mezd, jelikož sdružení zaměstnavatelů nemůže být rozehnáno; a je evidentní, že pokud spolu dva nebo tři zaměstnavatelé povečeří a vytvoří sdružení, nikdo se o tom ani nedozví. Na druhé straně sdružení dělníků budou vždy na očích, protože vznikají otevřeně.

Jelikož jedna strana unikne Vašemu zákonu a druhá ne, zákon bude mít nezbytně ten účinek, že zvýhodní poptávající před nabízejícími, tudíž změní, nakolik bude efektivní, přirozenou výši mezd a to systematickým a trvalým způsobem. S tímto nemohu souhlasit. Říkám, že jestliže nemůžete vytvořit zákon, který bude stejně aplikovatelný na všechny zájmové strany jichž se dotýká, jelikož jim nemůžete dát legální rovnost, pak jim dejte svobodu, která v sobě rovnost již zahrnuje.

Pokud není skutečná rovnost výsledkem tohoto návrhu, je jí dosaženo alespoň na papíře? Ano, věřím tomu, že výbor vyvinul velkou snahu, aby vytvořil alespoň zdání rovnosti. Nicméně ani v tom neuspěl; a o tom se můžeme přesvědčit pokud porovnáme odstavec 414 s odstavcem 415, tedy ten, který se zabývá zaměstnavateli s tím, který se týká dělníků. První je neobyčejně stručný: nemůže být pochyb; spravedlnost, která bude pronásledovat provinilce – a provinilec, který se bude u soudu hájit – budou naprosto jasně vědět, jaká je norma a co je jejím porušením.

„1. Jakékoliv spolčení mezi zaměstnavateli, které by mířilo k násilnému snižování mezd, pokud byl učiněn pokus uplatnit jeho vliv, bude trestáno“.

Věnujme prosím pozornost slovu „násilnému“, které dává široký prostor pro obranu zaměstnavatelů. „Je pravdou“, řeknou, „že jsme se spolu domluvili, podnikli jsme kroky ke snížení mezd, ale nikoliv násilné“. To je velmi důležité slovo, které se bohužel nevyskytuje v následujícím odstavci.

Ve skutečnosti je následující odstavec extrémně elastický; je využitelný ke stíhání a trestání nikoliv jednoho činu, ale velkého množství činů.

„Jakékoliv spolčení dělníků, které by mělo za následek hromadné zastavení práce, odmítání pracovat, odmítání nastoupit do práce před či po určité hodině a všeobecně mařit práci za účelem zvýšení mezd (neříká se zde „násilné“), pokud byl učiněn pokus uplatnit jeho vliv, etc…“

A pokud bude řečeno, že to je z mé strany jen malicherné šťourání, žádám výbor, aby věnoval pozornost významu, jaký on sám přikládá tomuto slovu. (Vřava).

(Poslanec na levici): „Napravo nebudou zticha. Když se říkají dobré věci, tak vždycky vyrušují. Řekněte nějakou lež a pak budou poslouchat“.

Pan Bastiat: Je žádoucí dosáhnout určité nestrannosti, alespoň na papíře, jelikož je to nemožné ve skutečnosti. Výbor měl dva způsoby, pokud jde o vyjádření „nespravedlnosti“ a „hrubosti,“ které odstavec 414 obsahuje.

Buď slovo, které otevírá tak široký prostor pro obranu zaměstnavatelů musí vypustit z odstavce 414 nebo ho musí zahrnout také do odstavce 415, aby otevřel tytéž dveře i dělníkům. Výbor dal přednost vypuštění slov  „nespravedlivě“ a „hrubě“. Na jakém základě to výbor učinil? Přesně na tom základě, který okamžitě následoval tato slova – slovo „násilné“; a toto slovo, pětkrát podtržené na jedné stránce této zprávy, dokazuje, že mu výbor přikládal velkou důležitost. Opravdu, výbor se v tomto bodě vyjádřil velmi kategoricky:

„Pokud bude uzavřena dohoda o opatřeních, majících v rozporu se zákonem násilím zredukovat mzdy, je nemožné ji ospravedlnit. Takový čin je vždy nespravedlivý a hrubý; jelikož násilné snížení mezd, skrze pakt tak nezákonný jako je nemilosrdný, znamená snížení mezd, které nevyplývá z okolností, v nichž se nalézá průmysl a narušení volné soutěže; z čehož plyne, že slova „nespravedlivě“ a „hrubě“ jsou zde nadbytečná“.

A jak tedy ospravedlnili vypuštění slov „nespravedlivě“ a „hrubě“? Řekli: „Tato slova jsou nadbytečná; termín „násilné“ je nahradí obě“.

Ale pánové, když se jednalo o dělníky, tak slovo „násilné“ již nebylo do textu vloženo a tudíž dělníci nemají tutéž možnost obrany; bylo pouze řečeno, že dělníci nemohou zvyšovat mzdy, již nikoliv nespravedlivě, hrubě a násilně, ale jednoduše zvyšovat. Zde je opět v tomto návrhu chyba, nerovnost, která byla jednoduše naroubována na předchozí nerovnost, o které jsem mluvil.

Takový je pánové systém navrhovaný výborem, systém, který je dle mého názoru zvrácený všemi způsoby; zvrácený v teorii a zvrácený v praxi; systém, který nás nechává v naprosté nejistotě ohledně toho, v čem přečin spočívá. Je jím spolčování, stávkování, zneužívání nebo násilí? To nám nebylo řečeno. Vyzývám kohokoliv, i ty nejlogičtější myslitele, aby řekli, kde v něm má beztrestnost začátek a kde konec. Řekli jste: „Spolčení je přečinem. Přesto můžete jmenovat své zástupce“. Ale já si nejsem jistý, jak bych mohl jmenovat zástupce, když Vaše zpráva je plná úvah z nichž plyne, že spolčení je samotnou podstatou přečinu.

Dále jsem řekl, že v praktickém ohledu je Váš zákon plný nerovnosti; není aplikovatelný striktně a souměrně na obě strany, jejichž antagonismus byste rádi potlačili. Podivný způsob, jak potlačit antagonismus mezi dvěma stranami, když se s nimi zachází takto nerovně!

Co se týče systému pana Morina, tak jeho rozebírání nevěnuji příliš mnoho času. Je naprosto jasný, naprosto přehledný; spočívá na neotřesitelném principu, který je uznáván všemi: svoboda užívat a potlačování zneužití. Neexistuje intelekt, který by nedal svůj souhlas s tímto principem.

Zeptejte se kohokoliv na prvním rohu, jestli je zákon nespravedlivý či zaujatý, pokud je omezen na postihování výhrůžek a násilí. Každý Vám řekne: „To jsou skutečné přečiny“. Mimoto, zákony jsou vytvářeny pro nevzdělance stejně jako pro učence. Lidská mysl musí být schopna pochopit definici přečinu; a lidské svědomí s touto definicí musí dát svůj souhlas. Když si člověk pročítá zákony, tak si musí říkat: „To je opravdový přečin. Je správné, že je tohle trestáno“. Mluvili jste o respektu k zákonu; taková okamžitá reakce je základem tohoto respektu. Jak můžete čekat, že lidé budou respektovat neinteligentní a nesrozumitelné zákony? To je nemožné. (Potlesk na levici.)

Co dnes zažíváme zde pánové, má myslím perfektní analogii v tom, co se dělo v jiné zemi, o které pan de Vatimesnil mluvil včera. Anglie má velké zkušenosti se spolky, odborovým vyjednáváním a obtížemi, které z toho plynou. Věřím, že tato zkušenost je v této souvislosti hodna důkladného uvážení.

Mluvilo se zde o početných a hrozivých spolcích, které se tam objevily po zrušení relevantních zákonů, ale už se nemluvilo o těch, které existovaly už dříve. O nich musíme mluvit rovněž; abychom mohli rozhodnout mezi dvěma systémy, tak je musíme porovnat.

Před rokem 1824 byla Anglie pustošena spolky tak početnými, tak hroznými a násilnickými, že proti tomuto soužení bylo přijato celkem třicet sedm zákonů a to v zemi, kde, jak dobře víte, tradice je součástí zákona a kde i ty nejabsurdnější zákony bývají široce respektovány jenom z titulu své starobylosti. Tato země musela jistě být značně vyčerpávána a mučena zlem plozeným těmito spolky, když se rozhodla v krátké době přijmout v řadě po sobě třicet sedm zákonů, z nichž každý byl přísnější než ten předchozí. A co bylo výsledkem? Tyto zákony nesplnily svůj účel a zlo stále narůstalo. Až si jednoho krásného dne řekli: „Vyzkoušeli jsme mnoho systémů. Bylo přijato třicet sedm zákonů. Pojďme teď zkusit, jestli neuspějí jednodušší metody: spravedlnost a svoboda“. Tento způsob uvažování bych rád viděl aplikován také na mnoho dalších otázek. Řešení obvykle nebývá tak obtížné, jak si lidé myslí. A tento způsob uvažování byl tedy zaveden do praxe v Anglii.

Tudíž v roce 1824 byl zaveden zákon v souladu s návrhem pana Huma, návrhem, který velmi připomíná návrh pánů Meserse, Doutra, Greppa, Benoîta a Foulda: nařídil naprosté zrušení všech zákonů o spolčování, které byly do té doby zavedeny. Spravedlnost v Anglii se tudíž ocitla bezbranná tváří v tvář spolkům, a to dokonce i proti násilí, výhrůžkám a hrozbám – zločinům, které spolčování činí nebezpečnějšími. Na tyto zločiny se dal aplikovat pouze zákon proti pouličním rvačkám; takže dalšího roku ministr spravedlnosti požádal o speciální zákon, který by povolil naprostou svobodu spolčování, ale zvýšil by tresty za obvyklé násilné činy, které ho provázejí. To bylo podstatou zákona z roku 1825.

Článek 3 tohoto zákona praví: „Kdokoliv, kdo se dopustí vydírání, hrozeb či násilných činů… etc….. bude potrestán uvězněním a pokutou, etc…..

Slova „vydírání“, „výhrůžky“, a „násilné činy“, se opakují v každé větě. Slovo „spolčení“ není zmíněno ani jednou.

A pak následují dva nesmírně pozoruhodné odstavce, které by pravděpodobně neprošly ve Francii, jelikož jsou vlastně vyjádřením zásady: „Co zákon nezakazuje je povoleno“.

Zákon z roku 1825 říká: „Ti, kteří vytvoří sdružení, aby ovlivňovali úroveň mezd, nebo ti, kteří vejdou do slovního či písemného styku za tímto účelem, etc. … nejsou předmětem tohoto trestu“.

Ta nejširší a nejkompletnější svoboda je zde výslovně zaručena.

Říkám, že existuje analogie s naší situací, jelikož to, co navrhuje výbor Vašemu zvážení není nic jiného než starý anglický systém. Návrh pana Doutra a jeho kolegů je tentýž jako návrh pana Huma, který rušil všechna předchozí ustanovení a neumožňoval uložit zvýšený trest za násilné činy, které byly naplánovány ve skupině;  ačkoliv každý musí vidět, že takové činy jsou pro společnost nebezpečnější než činy spáchané individuálně. Krátce, návrh ctihodného pana Morina odpovídá perfektně tomu, co bylo v Anglii zavedeno zákonem z roku 1825.

Nyní říkáte: „Od roku 1825 se tento systém v Anglii příliš neosvědčil“. Já si osobně myslím, že tato prohlášení se objevují, aniž by vážení řečníci tuto záležitost dostatečně důkladně prozkoumali. Byl jsem v Anglii několikrát a o tomto zákonu jsem tam diskutoval s mnoha továrníky. Mohu dosvědčit, že jsem se tam nikdy nesetkal s člověkem, který by tento zákon nechválil, a který by nevyjadřoval spokojenost s tím, že si Anglie v tomto případě troufla zavést svobodu. A možná díky této dobré zkušenosti si pak troufla zavést svobodu také v mnoha jiných případech.

Mluvili jste o stávce v roce 1832, která byla jistě strašlivá; ale tato fakta musíme posuzovat v jejich kontextu. V tom roce panovala v Anglii nouze: pšenice byla za devadesát pět šilinků za quarter a hlad trval několik let.

Pan de Vatimesnil: „Mluvil jsem o stávce v roce 1842“.

Pan Bastiat: „V roce 1832 byl hlad a další, ještě tíživější, byl v roce 1842“.

Pan de Vatimesnil: „Mluvil jsem o roku 1842“.

Pan Bastiat: Můj argument se stejnou měrou týká roku 1842. Co se děje v časech nedostatku jako byly tyto? Téměř všechny příjmy populace jsou využity na nákup nezbytných životních potřeb. Nenakupuje se tak zboží z továren; továrny stojí; mnoho dělníků musí být propuštěno; pracovní trh je přesycen a mzdy následkem toho jdou dolů.

Samozřejmě, kdykoliv dojde k velkému propadu mezd spojenému s hladem, není překvapující, pokud ve zcela svobodné zemi vzniknou spolky.

To se stalo v Anglii. Změnili Angličané kvůli tomu své zákony? Vůbec ne.

Oni znali příčiny vzniku těchto spolků a čelili jim. Trestali výhrůžky a násilné činy kdekoliv se vyskytly, ale neudělali nic jiného.

Je nám předkládán hrozivý obrázek těchto spolků a bylo nám řečeno, že směřují k politickým cílům.

Pánové, právě v této chvíli se Anglie potýká s velkou otázkou a tato otázka je ještě kritičtější za současných okolností. Odehrál se tam střet mezi průmyslovou populací a vlastníky půdy, tedy aristokracií, která chtěla prodávat tak draze, jak jen to bylo možné, a tudíž zakázala dovoz zahraniční pšenice. Co bylo výsledkem? Tyto svazy, které byly včera geniálně nazvány „odborovými svazy“, tyto svazy, které se těšily svobodě spolčování, viděly, že veškeré jejich úsilí zvýšit mzdy bylo neúspěšné….

(Výkřik: „A to bylo zlé ….“)

Pan Bastiat: Vy říkáte, že to bylo zlé; Já naproti tomu tvrdím, že to bylo velmi dobré. Dělníci si uvědomili, že výše jejich mezd nezávisí pouze na zaměstnavatelích, ale na dalších společenských zákonitostech. A řekli si: „Proč se naše mzdy nezvyšují? Důvod je prostý: je to proto, že máme zakázáno pracovat pro export čili dostat zahraniční pšenici úhradou. Je tudíž marné obviňovat továrníky; musíme vinit aristokraty, kteří nejenže vlastní půdu, ale vytvářejí zákony a my budeme mít vliv na naše mzdy jen tehdy, pokud získáme politická práva“.

(Výkřiky zleva: „Slyšte! Slyšte“!)

Pan Bastiat: Opravdu pánové, vidět něco mimořádného v tomto velmi prostém a přirozeném jednání ze strany anglických dělníků, by se téměř rovnalo protestu proti všeobecnému volebnímu právu ve Francii. (Bouřlivý potlesk na levici.)

Z tohoto vyplývá, že angličtí dělníci dostali užitečnou lekci díky působení své svobody; naučili se, že jejich zaměstnavatelé nejsou vždy odpovědni za zvýšení nebo snížení jejich mezd. Dnes Anglie prochází velmi obtížným obdobím, kdy jí v několika letech po sobě postihla hniloba brambor, neúroda obilí, bublina železničních spekulací a revoluce, které pustošily Evropu a uzavřely trhy pro anglickou průmyslovou produkci. Ještě nikdy neudeřilo tolik krizí naráz. A přesto nevím o jediné politováníhodné násilné akci sdružených dělníků. Dělníci se zřekli takových akcí díky své zkušenosti; máme v nich příklad, který bychom měli zvažovat a diskutovat také v naší zemi. (Potlesk na levici.)

Tato úvaha mi připadá nejdůležitější. Chcete, aby panoval respekt k zákonu, a v tom  máte docela pravdu; ale nesmíte pak vymazat smysl pro spravedlnost mezi lidmi.

Srovnali jsme tedy dva systémy: ten navrhovaný výborem a ten navrhovaný panem Morinem.

Představme si nyní, jak budou v těchto dvou systémech dělníci stavěni před soud.  Předpokládejme, že budou obžalováni podle Vašeho zákona o spolčování. Nevědí ani, co přesně se od nich chce; věří, že do určité míry se mohou spolčovat a společně plánovat zcela v souladu s tímto zákonem, jak to uznáváte i Vy. Pak řeknou: „Jsme-li bez úspor a zruinováni, tak to není naše chyba. Je to chyba společnosti, která nás trápí, vedoucích v továrnách, kteří nás týrají, spravedlnosti, která nás pronásleduje“. Stanou před soudy s odporem ve svých srdcích; budou se prezentovat jako oběti; a nejenže budou odporovat, ale tímto odporem vzbudí také široké sympatie: naši mladí lidé jsou vždy tak horliví a přední publicisté se postaví za jejich věc. Věříte snad, že toto bude situace příznivá smíru a spravedlnosti v této zemi?

Na druhé straně, pokud bude dělník obžalován v souladu se systémem pana Morina, pak může státní žalobce prohlásit: „Nesoudíme Tě za to, že bys byl členem sdružení; máš naprostou svobodu se sdružovat. Požadoval jsi zvýšení mezd a proti tomu také nemáme námitek. Plánoval jsi spolu s ostatními a proti tomu také nemůžeme nic namítnout. Chtěli jste společně stávkovat a ani proti tomu nic nemáme. Snažil jsi se agitovat mezi svými soudruhy a máš svobodu to činit. Ale za to, že jsi se při stávce dopustil násilí, za to, že jsi chtěl násilím udržet továrnu zavřenou a násilím jsi bránil těm, kteří byli ochotni pracovat místo Tebe, za to Tě teď soudíme“.

Dělník, kterého takto obžalujete, skloní svou hlavu, protože bude cítit, že nebyl v právu a uzná, že spravedlnost v této zemi je nestranná a poctivá.(Výkřik: „Dobře řečeno“!)

Uzavřu svou řeč pánové jednou obecnou úvahou:

Dle mého názoru se dnes mezi pracujícími třídami diskutuje o množství otázek a při jejich velké důležitosti jsou v nich dělníci neustále klamáni. Věnujte prosím pozornost této záležitosti: kdykoliv propukne revoluce v zemi, kde existují různé vrstvy a  společenské třídy, a kde si nejvyšší třída přisvojila jistá privilegia, pak je to ta třída, která na společenském žebříčku stojí ihned pod ní, která se přirozeně stane jejím nástupcem, a která předtím povolávala na pomoc ostatní ve jménu práva a spravedlnosti. Po revoluci se tedy dostane k moci tato třída. Obvykle jí netrvá příliš dlouho než si přidělí táž privilegia, která kritizovala u své předchůdkyně. Pak se může historie opakovat. To vše je odporné, ale je v tom možné pokračovat tak dlouho, dokud tu bude nějaká nižší třída, která může nést náklady oněch privilegií.

Ale následkem Únorové revoluce celý národ, včetně těch nejnižších vrstev společnosti, dosáhl toho, nebo toho díky všeobecnému volebnímu právu může dosáhnout již v krátké době, že si bude vládnout sám. A pak, v duchu imitace svých předchůdců, což je politováníhodné, ale zdá se mi to přirozené, si lidé budou myslet, že mohou umenšit svoje utrpení, pokud si rovněž přidělí privilegia; jelikož právo na bezúročné půjčky,právo na práci a mnoho dalších požadavků jsou opravdovými privilegii. (Neklid.)

Ale ve skutečnosti pánové, tato privilegia mohou být zavedena pouze tehdy, až zde bude existovat další, ještě početnější třída, například tři sta milionů Číňanů, která ponese náklady s nimi spojené. (Projevy souhlasu.) Dnes taková třída neexistuje a tudíž každé privilegium musí lidé zaplatit ze svých vlastních kapes a nejenže z něj nemají žádný zisk, ale musí ještě k tomu živit komplikovaný vládní aparát, tím větší, čím více privilegií si takto přidělí.

Tudíž zákonodárné shromáždění může být povoláno čelit těmto požadavkům, které nemohou být brány na lehkou váhu, protože konec konců, jsou míněny jako upřímná snaha o zlepšení situace těch nejchudších. Budete povoláni, jak jsem již řekl, jim čelit. Jak však můžete uspět, pokud pracujícím odmítnete i to, co je rozumné, když žádají pouze spravedlnost a svobodu? Věřím, že načerpáte velkou sílu, pokud zde poskytnete důkaz své nezaujatosti; bude na Vás pohlíženo jako na ochránce všech tříd a zvláště této třídy, pokud se ukážete být nestrannými a spravedlivými. (Bouřlivý potlesk na levici.)

Abych to shrnul: Odmítám návrh předkládaný výborem, protože se jedná pouze o improvizaci danou současnými okolnostmi a charakteristikou pro všechna taková opatření je slabost a nespravedlnost. Podporuji návrh pana Morina, protože je založený na principu; a pouze principy mají moc upokojit mysl lidí, získat si jejich srdce a dát klid jejich svědomí. Ptají se nás: „Hájíte snad svobodu z pouhé platonické lásky ke svobodě“? Za sebe odpovídám „Ano“. Svoboda může znamenat těžkou zkoušku pro národy, ale ona jediná je může učit, přinést jim osvícení a pozvednout je. Mimo svobodu existuje jenom útlak; a přátelé řádu by měli mít stále na paměti, že již není doba, pokud kdy vůbec taková doba byla, kdy může být jednota mezi třídami, respekt k zákonu, bezpečnost zájmů a mír mezi národy, založen na útlaku a nespravedlnosti.

—

Přeložil Vladimír Krupa