Zákon a loupež

[1]

Vy nechcete, aby političtí ekonomové vyučovali a věřili ve volný obchod.

To je jako byste říkali: „My nechceme, aby se političtí ekonomové zabývali společností, obchodem, hodnotou, morálkou, zákonem, spravedlností či vlastnictvím. My uznáváme pouze dva principy: útlak a loupež.“

Dokážete si představit politickou ekonomii bez společnosti, společnost bez směny, směnu bez vztahu mezi dvěma objekty či dvěma službami směňovanými podle hodnoty jim přikládané? Dokážete si představit tento vztah, nazvaný hodnota, jinak, než jako výsledek dobrovolnéhosouhlasu těch, kterých se směna týká? Dokážete si představit, jak by mohl mít jeden produkt cenu druhého, kdyby strany této směny nebylysvobodné? Dokážete si představit dobrovolný souhlas dvou stran, pokud chybí svoboda? Dokážete si představit jednu stranu zbavenou svobody, aniž by byla utlačována druhou? Dokážete si představit směnu mezi utlačovatelem a utlačovaným, aniž by došlo k narušení ekvivalence služeb a tudíž bez narušení zákona, spravedlnosti a vlastnických práv?

Co ale chcete? Mluvte upřímně.

Vy nechcete, aby směna byla svobodná!

Chcete tedy, aby byla nesvobodná?

Chcete, aby se odehrávala pod vlivem útlaku? Pokud se nebude odehrávat pod vlivem útlaku, pak se bude odehrávat svobodně a to je to, co nechcete.

Přiznejte, že to, co Vám vadí, je poctivost, i.e. spravedlnost; co Vám vadí, je majetek – nikoliv ten Váš, samozřejmě, ale majetek druhých. Nejste ochotni dovolit druhým, aby mohli volně disponovat svým majetkem (což je jediný způsob, jak být plnohodnotným vlastníkem majetku); ale chcete disponovat svým – a jejich.

A pak chcete po ekonomech, aby naaranžovali tuto masu absurdit a nestvůrností do systematické doktríny; aby pro Vaši potřebu vykonstruovali teorii loupeže.

To je však něco, k čemu se nikdy nepropůjčí, jelikož v jejich očích je loupež zdrojem nenávisti a nepořádku a jejím zvlášť odporným projevem je legální forma loupeže.[2]

Zde se otvírá možnost pro Vás, pane Benoîte d’Azy[3]. Jste umírněným, nestranným a velkorysým mužem. Nejste ovlivněn svými vlastními zájmy a nelpíte na svém bohatství, což neustále prohlašujete. Minule jste na generální schůzi řekl: „Pokud by vše, co by bylo potřeba udělat pro to, aby se z chudých stali bohatí, bylo, aby se bohatí vzdali svého majetku, všichni bychom to rádi udělali.“ (Ano, ano! To je pravda!) A včera jste v Národním shromáždění řekl: „Pokud by záleželo jen na mně, aby všichni dělníci dostali zaměstnání, které potřebují, dal bych vše, co mám, aby toho bylo dosaženo; … bohužel to není možné.“

Ačkoliv Vás velice trápí, že kvůli marnosti takovou oběť nemůžete přinést a říkáte spolu s Basilem: „Peníze! Peníze! Jak vámi pohrám – leč ponechám si vás“,[4] nikdo nemůže pochybovat o velkorysosti tak halasné, přestože je tak jalová. Toto je ctnost, která se ráda zahaluje do závoje skromnosti, zvláště když je čistě latentní a negativní. Vy neztratíte žádnou příležitost předvést ji na řečnických tribunách před celou Francií, v Lucemburku a v Zákonodárném paláci. To ukazuje, že nedokážete omezit svou velkorysost, ačkoliv s lítostí omezujete její praktickou realizaci.

Konec konců ale po Vás nikdo nechce, abyste se vzdal svého bohatství, a souhlasím s Vámi, že by to nebylo řešením sociální otázky.

Rádi byste projevili svou velkorysost a nemůžete to efektivně učinit. Já si Vás troufnu požádat, abyste projevili smysl pro spravedlnost. Nechte si svůj majetek, ale dovolte mi ponechat si ten můj. Projevujte respekt k mému vlastnictví, jako ho já projevuji k tomu Vašemu. Je tato žádost příliš smělá?

Předpokládejme, že se nacházíme v zemi, kde převládla svoboda směny, kde každý může volně disponovat svou prací a svým majetkem. Vstávají Vám vlasy hrůzou? Bez obav – je to pouze hypotetický příklad.

Každý z nás by pak měl stejnou svobodu. Existoval by samozřejmě zákon, ale tento zákon, zcela nestranný a spravedlivý, by neomezoval Vaši svobodu, ale zaručoval by ji. Zapůsobil by teprve tehdy, kdybychom se snažili praktikovat útlak, Vy proti mně nebo já proti Vám. Je zde sbor veřejných činitelů zmocněných užívat sílu – soudců a policistů – ale pouze k výkonu zákona.

Předpokládejme, že za těchto okolností budete Vy kovolitec a já kloboučník. Já budu potřebovat železo pro svoje osobní užití nebo pro svůj obchod. Přirozeně si položím otázku: „Jak mohu vyprodukovat železo, které potřebuji, s nejmenší možnou námahou?“ Zvážím svoji situaci a dostupná data a přijdu na to, že pro mě bude nejlepší vyrobit klobouk a prodat ho Belgičanovi, který mi za něj dá na oplátku železo.

Vy, jakožto kovolitec, si však řeknete: „Určitě budu moci přinutit toho darebáka, aby přišel nakupovat ke mně.“

Následně si dáte za opasek šavli a pistole, vyzbrojíte své početné služebnictvo, objevíte se na hranicích a zde, v ten okamžik, kdy chci uskutečnit svou směnu, na mě vykřiknete: „Stůj nebo ti vystřelím mozek z hlavy!“

„Ale pane, já potřebuji železo.“

„Já ho mám na prodej.“

„Ale pane, Vaše cena je příliš vysoká.“

„Mám pro to svoje důvody.“

„Ale pane, já mám zase svoje důvody preferovat nižší cenu.“

„Dobrá, tak tedy rozhodneme mezi Tvými a mými důvody. Připravit k palbě!“

Stručně řečeno, zabráníte belgickému železu, aby se dostalo k nám a zároveň mým kloboukům, aby se dostaly ven.

V tomto hypotetickém systému nemůžete popřít, že by se z Vaší strany jednalo o flagrantní čin útlaku a loupeže.

Takže já si pospíším povolat zákon, soudce, veřejnou policejní sílu. Ti zakročí – Vy budete souzen, odsouzen a potrestán.

To Vám ale vnukne brilantní nápad.

Řeknete si: „Byl jsem blázen, když jsem se dostal do tolika potíží. Riskoval jsem zabíjení nebo to, že budu zabit! Musel jsem opustit svůj dům, zmobilizovat svoje služebnictvo, zaplatit velké výdaje a stal se ze mě loupežník, který si zasluhuje být potrestán u soudů naší země, a to vše jen proto, abych přinutil toho zatraceného kloboučníka kupovat železo za mojí cenu! Předpokládejme, že budu mít zákon, soudce a policejní sílu na své straně! Předpokládejme, že oni budou vykonávat na hranicích tu činnost, o kterou jsem se pokoušel sám!“

Vzrušen takovou lákavou vyhlídkou, stanete se zákonodárcem a hlasujete pro zákon, který ustavuje tyto podmínky:

Paragraf 1. Daň bude uvalena na všechny občany a zvláště na toho proklatého kloboučníka.

Paragraf 2. Muži, kteří hlídají hranice v zájmu kovolitce, budou vypláceni z výtěžků této daně.

Paragraf 3. Budou dohlížet na to, aby nikdo nevyměňoval s Belgičany klobouky, nebo jiné zboží, za jejich železo.

Paragraf 4. Ministři vlády, prokurátoři, celníci, výběrčí daní a žalářníci podle svých možností budou vykonávat tento zákon.

Uznávám, pane, že tato forma loupeže bude nekonečně snazší, ziskovější a méně nebezpečná, než byla ta první.

Uznávám, že pro Vás to bude ta nejsnadnější cesta. Jistě se můžete triumfálně zasmát, jelikož se Vám podařilo přesunout veškeré náklady na moje bedra.

Já ale tvrdím, že jste do společnosti vnesl zdroj ruinování, nemorálnosti, nepořádku, nenávisti a neustálých revolucí; že jste otevřel dveře pro experimenty všech druhů, včetně socialismu a komunismu.

Bezpochyby shledáte mojí hypotézu příliš smělou. Dobrá, obraťte jí proti mně. Zkuste to pro účely argumentace.

Předpokládejme nyní, že já jsem dělníkem a Vy jste pořád kovolitcem.

Bylo by pro mě výhodné, kdybych mohl dostat nářadí levně a úplně nejvýhodnější, kdybych je mohl mít zadarmo. Vím, že ve Vašem skladě jsou sekery a pily. Tudíž bez dalších okolků vtrhnu dovnitř a vezmu si vše, co mi může být k užitku.

Ale Vy využijete svoje legitimní právo na sebeobranu, nejprve použijete sílu proti síle; poté povoláte na pomoc zákon, soudce a policii a uvrhnete mě do vězení – a učiníte tak právem.

„Ach“, řeknu si, „počínal jsem si velmi neobratně. Když si chcete přivlastnit majetek jiných lidí, nesmíte jednat navzdory, ale na základězákona, pokud nejste idiot.“ A jak se z Vás stal protekcionista, ze mě se stane socialista. Jak jste si Vy přisvojil právo na zisk, tak já povolám právo na zaměstnání či na výrobní prostředky.

Navíc jsem ve vězení četl Louise Blanca a vzal jsem si jeho doktrínu k srdci: „To, co proletariátu schází k vlastní emancipaci, jsou výrobní prostředky. Je funkcí vlády poskytnout je dělníkům.“ A opět: „Jakmile připustíme, že ke skutečné svobodě musí mít člověk moc užívat a rozvíjet svoje produktivní kapacity, vyvodíme z toho, že společnost dluží každému svému členu vzdělání, bez něhož se lidská mysl nemůže rozvíjet, a výrobní prostředky, bez nichž jeho práce nemůže být prováděna. A čí intervencí může dát společnost každému svému členu příhodné vzdělání a nezbytné výrobní prostředky, jestliže ne intervencí státu?“[5]

Tudíž já si také vynutím cestu do zákonodárného sboru. Převrátím zákon, aby fungoval v můj prospěch a na Vaše náklady, aby pro mě vykonával totéž, za co jste mě dodnes trestal.

Můj zákon je utvářen podle Vašeho vzoru:

Paragraf 1. Na všechny občany bude uvalena daň a zvlášt na kovolitce.

Paragraf 2. Z výnosů této daně stát zaplatí ozbrojený orgán, který se bude jmenovat bratrská policie.

Paragraf 3. Bratrská policie bude vstupovat do skladišť, kde jsou uskladněny sekery, pily, apod. zabaví toto nářadí a bude ho rozdělovat mezi dělníky, kteří ho chtějí.

Jak vidíte, pane, díky tomuto geniálnímu nástroji již nebudu riskovat dopadení, hanbu a vinu, které s sebou nese krádež. Stát bude krást pro mě stejně, jako krade pro Vás. Tuhle hru mohou hrát i dva.

Zbývá si jenom počkat, co se stane s francouzskou společností, až bude druhý z mých hypotetických příkladů zrealizován nebo alespoň sledovat, co se již děje, když byl téměř úplně zrealizován ten první.

Nebudu zde pojednávat o ekonomickém aspektu této otázky. Lidé věří, že když požadujeme volný obchod, tak jsme motivováni výlučně touhou umožnit práci a kapitálu zaujmout tu nejvýhodnější a nejproduktivnější pozici. Veřejné mínění se v tomto mýlí; to je pro nás pouze sekundární efekt. To, co nás trápí, rmoutí a děsí na protekcionistickém systému je to, že se jedná o negaci zákona, spravedlnosti a vlastnických práv; převrací zákon, který by měl být garantem spravedlnosti a práva na vlastnictví proti nim samotným; že podkopává a převrací podmínky, za nichž společnost může existovat. A k tomuto aspektu bych rád směřoval Vaši pozornost.

Co tedy je zákon a čím by měl být? Co je jeho racionální a morální funkcí? Není to udržování přesné rovnováhy mezi veškerými právy, svobodami a všemi formami vlastnictví? Není to prosazování spravedlnosti mezi nimi? Není to zabránění aktům útlaku a loupeže, ať už vzešli od kohokoli?

Nevyděsila Vás tato ohromná, radikální a politováníhodná inovace, která se objevila v ten den, kdy byl zákon autorizován k provádění téhož zločinu, jemuž měl předtím bránit – v den, kdy byl v teorii i praxi obrácen proti svobodě a vlastnictví?

Odsuzujete symptomy, které předvádí moderní společnost; děsíte se převládajícího nepořádku mezi institucemi a idejemi. Není to však Váš princip, který převrátil naruby ideje i instituce?

Zákon již není útočištěm utlačovaných, ale zbraní utlačovatelů! Zákon již není štítem, ale stal se mečem! Zákon již ve své majestátní ruce nedrží váhy, ale falešné váhy a falešné klíče! A od společnosti chcete, aby byla dobře uspořádaná!

Váš princip umístil nad vstup do zákonodárného paláce následující slova: „Kdokoliv zde získá nějaký vliv, může mít svůj podíl z legální loupeže.“

A co je výsledkem? Všechny třídy se strkají mezi dveřmi do parlamentu a křičí: „Podíl z loupeže pro mě, pro mě!“

Po Únorové revoluci, když bylo vyhlášeno všeobecné volební právo, jsem na okamžik doufal, že se ozve mohutný hlas: „Již žádné podíly z loupeže pro kohokoliv. Spravedlnost pro všechny!“ To je totiž pravé řešení sociálního problému. K tomu však nedošlo, jelikož protekcionistická propaganda trvající celá staletí již příliš hluboce zkazila lidské city a ideje.

Odvolávajíce se na Váš princip, všechny třídy vtrhly do Národního shromáždění, aby si udělaly ze zákona nástroj loupeže. Lidé požadovali progresivní daně z příjmů, bezúročné půjčky, právo na zaměstnání, právo na pomoc, zaručený úrok, minimální mzdu, bezplatné vzdělání, kapitálovou pomoc průmyslu atd., atd.. Krátce každý chtěl žít a rozvíjet se na náklady druhých.

A na základě jaké autority vznášeli tyto požadavky? Na základě precedentu, který jste ustanovili. Jakých sofismů použili? Těch, která propagujete celá staletí. Stejně jako Vy mluvili o vyrovnání pracovních podmínek. Jako Vy protestovali proti anarchistické konkurenci. Stejně jako Vy se posmívali laissez faire, tedy svobodě. Jako Vy říkali, že zákon se nemůže omezit na pouhou spravedlnost, ale že musí přijít na pomoc průmyslu na pokraji krachu, zvýhodňovat slabé proti silným, zajistit zisk jednotlivcům na náklady společenství atd., atd.. Socialismus přišel a rozvíjel se, abych využil vyjádření pana Charlese Dupina, jako teorie loupeže. Dělal totéž, co Vy a co chcete od profesorů politické ekonomie, aby dělali pro Vás.

Marně Vy protekcionisté užíváte svou vychytralost, zmírňujete svůj tón, honosíte se svou latentní velkorysostí a zahrnujete své odpůrce emocionálními apely; stejně nedokážete zabránit logice, aby byla logikou.

Nezabráníte panu Billaultovi, aby prohlásil: „Dali jste výhody některým; musíte je dát všem.“

Nezabráníte panu Crémieuxovi[6], aby řekl: „Obohatili jste továrníky; musíte obohatit také proletariát.“

Nezabráníte panu Nadaudovi[7], aby prohlásil: „Nemůžete odmítnout udělat pro trpící třídy to, co jste udělali pro třídy privilegované.“

Nedokážete zabránit ani svému vůdci panu Mimerelovi, aby řekl: „Požaduji subvenci 25 000 franků pro dělnický penzijní fond“, a aby hájil tento návrh následujícími slovy:

„Je to první zákon tohoto druhu, který náš zákonodárný sbor přijal? Vaší doktrínou je, že stát může podporovat vše. Hradit výdaje na vědecké vzdělávání, subvencovat krásná umění, podporovat divadla, dávat třídám, které se již těší přízni osudu, vyšší vzdělání, potěchu z umění, zabezpečení ve vysokém věku – vše pro ty, kteří nevědí, co je to trpět hladem – a ti, kteří nemají nic, platí svůj podíl z těchto výhod, které neobdrží, zatímco jim odpíráte vše, dokonce i životní nezbytnosti?“

„… Pánové, naše francouzská společnost, naše zvyky, naše zákony, vše je uspořádáno tak, že intervence státu, jakkoliv to můžeme považovat za politováníhodné, existuje všude a nic není považováno za stabilní, nic nevypadá stálé, pokud v tom nemá stát svojí ruku. Je to stát, který vyrábí Sévreský porcelán a Gobelínské tapisérie; je to stát, který předvádí pravidelně a na své náklady produkci našich umělců a továrníků; je to stát, který kompenzuje ty, kteří chovají náš dobytek a naše ryby. To vše stojí mnoho peněz z daní, které platí všichni – všichni, rozumíte? A jaké přímé dobro z toho pro lidi plyne? Jaké přímé dobro přináší Váš porcelán, Vaše tapisérie a Vaše výstavy? Mohu ocenit Vaši touhu odporovat, jako věc principu, tomu, co nazýváte státem příliš entuziastickým, ačkoliv teprve včera jste odhlasovali dotace pro len; mohu to ocenit, ale pouze tehdy, když se podíváte na ducha naší doby a když podáte důkaz svojí nestrannosti. Pokud je pravdou, že se stát, těmi prostředky, které jsem jmenoval, zdá být více nakloněn prospěchu majetnějších tříd, pak toto zdání favorizování musí skončit. A má snad skončit zastavením výroby Gobelínských tapisérií a zrušením našich výstav? Jistěže ne, ale musíme dát chudým přímý podíl při tomto rozdělování výhod.“[8]

V tomto dlouhém výčtu výhod určených hrstce na náklady všech je jedna, které se pan Mimerel s extrémní opatrností vyhnul, a to zvýhodnění pomocí tarifů, ačkoliv se jedná o ten nejevidentnější projev legalizované loupeže. Všichni řečníci, kteří ho podporovali nebo mu odporovali, vykazovali tutéž rezervovanost. To je velmi rafinované! Možná doufali, že pokud dají přímý podíl chudým z tohoto rozdělování výhod, zachovají pro sebe velikou nespravedlnost, z níž profitují, ale o které nemluví.

Klamou sami sebe. Myslí si snad, že poté, co spáchali částečnou loupež pomocí celních bariér jiné třídy, se nebudou snažit spáchat univerzální loupež pomocí jiných nástrojů?

Samozřejmě vím, že máte připraveno sofisma. Říkáte: „Výhody, které zákon dává nám, nejsou výhodou pro továrníky, ale pro průmysl obecně. Komodity, které můžeme stáhnout z trhu na náklady spotřebitelů, jsou pouze vklady v našich rukou.“

„Je pravdou, že nás obohacují; ale naše bohatství, díky kterému můžeme více utrácet a rozšířit naše operace, se vrací jako osvěžující rosa pracujícím třídám.“[9]

Taková je Vaše řeč; a Vaše podlá sofistika tak zvrátila myšlení veřejnosti, že na ní dnes závisí ospravedlnění veškerých procesů legální loupeže. Trpící třídy také říkají: „Vezměme si prostřednictvím legislativy majetek druhých. Budeme mít více komfortu a životních potěšení; budeme nakupovat víc pšenice, víc masa, víc oblečení, víc železa a to, co získáme, prostřednictvím daní opět vrátíme, jako zúrodňující déšť, kapitalistům a vlastníkům půdy.“

Ale jak jsem již řekl, nechci dnes diskutovat o ekonomických důsledcích legálního loupení. Pokud si to protekcionisté přejí, naleznou mne připraveného prozkoumat sofisma řetězové reakce, [10] které mimochodem může být použito pro ospravedlnění všech druhů krádeží a podvodů.

Soustřeďme se na politické a morální účinky omezení svobody směny právní úpravou.

Přišel čas konečně poznat, co zákon je a čím by měl být.

Pokud učiníte zákon ochráncem svobody a vlastnických práv všech občanů, a pokud není ničím víc než organizací individuálních práv na legitimní sebeobranu, budete mít na tomto spravedlivém základu racionální, prostou a úspornou vládu, chápanou všemi, užitečnou všem, jíž byla svěřena velmi omezená odpovědnost a byla obdařena neotřesitelnou spolehlivostí.

Pokud naopak učiníte ze zákona nástroj loupeže ve prospěch konkrétních jedinců nebo tříd, zaprvé se všichni budou snažit stát se tvůrci zákona; poté se bude každý snažit obrátit zákon ve svůj vlastní prospěch. Bude srocení u dveří parlamentu; nesmiřitelný zápas se bude odehrávat uvnitř, intelektuální zmatky, konec morálky, násilnosti mezi zastánci různých zájmů, urputné volební boje, vzájemné obviňování, žárlivost a nepotlačitelná nenávist; veřejná policejní síla bude dána do služeb nespravedlivé hrabivosti, místo aby ji omezovala; rozdíl mezi dobrým a špatným se vytratí z myslí, stejně jako rozdíl mezi spravedlivým a nespravedlivým ze svědomí; vláda bude činěna odpovědnou za živobytí každého člověka a bude se hroutit pod tíží takové odpovědnosti; budou politické nepokoje, zbytečné revoluce a zkáza, na jejíchž troskách budou zkoušeny všechny formy socialismu a komunismu. Takové jsou nemoci, které s sebou nese zvrácení zákona.

Těmto katastrofám jste Vy, protekcionisté, otevřeli dveře, když jste použili zákon na potlačení svobody obchodu, tedy práva na vlastnictví. Nebrojte proti socialismu a komunismu; pomohli jste je vybudovat. A nyní chcete od nás, ekonomů, abychom Vám vytvořili teorii, která by byla na Vaší straně a ospravedlnila to, co děláte. Ne díky! Vytvořte si jí sami!

—

Přeložil Vladimír Krupa