Co je vidět a co není vidět (1923): XI. Šetrnost a pýcha.

V této úvaze, která není méně kacířská pro českého čtenáře než kapitoly předešlé, probírá Bastiat rozdíl mezi bohatstvím a přepychem, rozdíl u nás zpravidla přehlížený. Bastiat ukazuje, jak boháč může sloužit celku, ač povrchnímu pozorovateli se zdá, že škodí, a naopak, jak boháč může škodit celku, ač se zdá, že prospívá. Dlužno dodati, že rozumné a celku prospěšné užívání bohatství ještě není jeho ospravedlněním. K tomu je ještě potřeba poctivě a spravedlivě bohatství získat. (Pozn. čes. vyd.)

Není tomu tak pouze v otázce veřejných vydání, že co je vidět i, působí zatměni toho, co není vidět i. Nechávaje ve stínu polovinu politické ekonomie, vede tento zjev k falešné morálce. Vede národy k tomu, aby své zájmy morální a materielní pokládaly za protichůdné. Může býti něco více skličujícího a smutnějšího? Hle:

Není otce rodiny, který by nepovažoval za svoji povinnost učiti své děti pořádku, úpravě, smyslu pro šetření věci, hospodárnosti a mírnosti ve vydání.

Není náboženství, které by nebrojilo proti nádheře a přepychu. To je velmi správné; avšak na druhé straně je něco populárnějšího než tyto fráze?:

„Shromažďovali peníze, je vysušovati tepny lidu.“

„Přepych velikých přivádí blaho malým.“ „Marnotratní se ničí, obohacují však stát.“ „Na přebytku boháčů klíčí chléb chudých.“ Zde skutečně mezi zásadou morální a zásadou ve společnosti běžnou je zjevný odpor. Kolik věhlasných duchů, když byli konstatovali tento rozpor, odpočívá v pokojit Nemohl jsem to nikdy pochopiti; neboť se mi zdá, že nelze zažíti nic bolestnějšího, než zpozorujeme-li dva protichůdné směry v lidstvu. Vždyť upadá do zkázy, ať jde tímto nebo oním extrémem. Jestliže je lidstvo šetrné, upadá do bídy, je-li marnotratné, propadá mravnímu úpadku!

Na štěstí vulgární zásady ukazují ve falešném světle Šetrnost i Přepych, majíce na zřeteli pouze jejich bezprostřední následky, které je viděti, a ne účinky pozdější, kterých není viděti. Pokusme se napraviti tento nedokonalý názor.

Mondor a jeho bratr Arist rozdělíce se o otcovské dědictví, budou míti každý padesát tisíc franků ročního důchodu. Mondor pěstuje lidumilství podle módy, čemuž se říká býti ras na peníze. Obnovuje svůj nábytek několikrát do roka, mění své ekvipáže každého měsíce, vypravuje se o něm jak důmyslně si počíná, jen aby byl s penězi brzo hotov, zkrátka zastiňuje hýřilce, jak nám je popisují Balzac a Alexandre Dumas.

Je ovšem slyšeti spoustu chvalozpěvů, které jej stále obklopují. „Mondor, ať žije Mondor! Je to dobrodinec dělníků, Prozřetelnost lidu. Ovšem válí se v orgiích, blátem poskvrňuje okolojdoucí; jeho důstojnost a důstojnost lidská tím trochu trpí… Ale co! Není-li užitečným sám sebou, je užitečný svým bohatstvím. Dává peníze do oběhu; jeho dům je stále pln dodavatelů, kteří odcházejí vždy uspokojeni. Což se neříká, že zlaťák je kulatý proto, aby se kutálel?“

Arist přijal zcela jiný životní plán. Není-li sobcem, je alespoň individualistou, jsa rozmyslný ve svých vydáních, vyhledává pouze moudré a umírněné ukojení svých potřeb, myslí na budoucnost svých dětí, a zkrátka hospodaří.

Je třeba slyšeti obyčejného člověka, co o něm říká:

„K čemu je dobrý tento bohatý člověk, ten vydřiduch? Jistě je tu něco imposantního a dojemného v jeho jednoduchém způsobu života, je ostatně humánní, dobročinný, štědrý, ale počítá. Nespotřebuje všechny svoje příjmy. Jeho dům nestkví se neustále nádherou a veselým vířením. Jakého vděku si získává u čalouníků, kočárníků, dohazovačů koní a cukrářů?“

Tyto posudky neblaze působící na morálku jsou založeny na věci, která bije do očí: vydání marnotratných; a na jiné věci, která uniká pozornosti: stejné vydání ba větší vydání člověka šetrného.

Avšak věci byly obdivuhodně uspořádány božským vynálezcem sociálního pořádku, takže zde jako ve všem věda národohospodářská a mravouka daleky jsouce toho, aby se potíraly, se shodují v tom, že moudrost Aristova je nejen důstojnější, ale i prospěšnější, nežli nerozumné počínání Mondorovo.

A říkám-li prospěšnější, nemám na mysli pouze prospěch Aristův, nebo prospěch veškeré společnosti, ale prospěch pro dnešní dělníky a průmysl.

Abych to dokázal, stačí předvésti duševnímu oku skryté následky lidských činů, kterých tělesné oko nevidí.

Ano, marnotratnost Mondorova má viditelné účinky pro všechny zraky: každý může spatřiti jeho berliny, landaury, phaetony, jeho vybrané nástropní malby, drahé koberce, lesk linoucí se z jeho domu. Každý ví, že jeho čistokrevné koně pádí na dostihách. Hostiny, které pořádá v pařížském domě, přilákají zástupy lidu na bulváry a říká se: „Jaký to znamenitý člověk; dalek toho, aby dával stranou něco ze svých příjmů, sahá pravděpodobně na svůj kapitál.“ – To jest, co je vidět.

Není však tak snadno viděti – pokud jde o prospěch pracovníků – co se děje s příjmy Aristovými; stopujme je však a přesvědčíme se, že všechny až na poslední centim podporují práci dělníků právě tak, jako Mondorovy. Je tu pouze tento rozdíl. Nerozumné vydání Mondorovo je odsouzeno k tomu, aby čím dále se zmenšovalo a trvalo jen určitou dobu; rozumné vydání Aristovo vzrůstá však rok od roku.

A jestliže se věci takto mají, prospěch všeobecný je v souhlasu s morálkou.

Arist vydává pro sebe a svůj dům dvacet tisíc franků ročně. Jestliže by tato částka nepostačila k ukojení jeho potřeby, nezasluhoval by si jména rozumného člověka. Je dojat bídou, která tíží chudé vrstvy a považuje se ve svém svědomí za povinna přinésti jim nějaké ulehčení, obětuje deset tisíc franků na dobročinné účely. – Mezi obchodníky, továrníky, rolníky má přátele, kteří jsou právě v nesnázích. Informuje se o jejich stavu, aby jim poskytnul pomoci opatrně a účinně, a určí k tomu rovněž deset tisíc franků. Nezapomíná konečně, že má dcery, kterým má dáti věno, syny, jimž musí zajistiti budoucnost a následkem toho rozhodne se, že bude šetřiti, a ukládá každý rok deset tisíc franků.

Použije tedy svých příjmů takto:
1. osobní vydání … 20.000 fr.
2. dobročinnost … 10.000 fr.
3. přátelské služby … 10.000 fr.
4. úspory … 10.000 fr.

Vezměme položku za položkou a uvidíme, že ani centim neuniká národní práci.

1. Osobní vydání. Toto, pokud jde o dělníky a dodavatele, má zcela totožné účinky se stejným vydáním Mondorovým. To je samozřejmé a netřeba o tom mluviti.

2. Dobročinnost. Deset tisíc franků určených k tomu účelu, rovněž obživí průmysl; připadnou pekaři, řezníku, obchodníku s oděvem a nábytkem. Jenomže chléb, maso, šaty nejsou určeny přímo Aristovi, ale těm, jimiž se dal zastupovati. Toto prosté zastupování jednoho spotřebitele druhým není v ničem na újmu obecnému průmyslu. Ať Arist utratí sám pět franků, nebo je dá některému chudákovi, aby je utratil místo něho, je zcela jedno.

3. Přátelská služba. Přítel, jemuž Arist půjčuje nebo dává deset tisíc franků, nedostává je, aby je zahrabal; to se příčí každému předpokladu. Užije jich k zaplacení zboží nebo dluhů. V prvém případě průmysl je podporován. Odváží se někdo tvrditi, že průmysl získává více, zakoupí-li Mondor čistokrevného koně za deset tisíc franků, než koupí-li Arist neb jeho přítel za deset tisíc franků látek? Použije-li se těch peněz k zaplacení dluhu, vše co z toho vzejde jest, že se objeví třetí osobnost, věřitel, kterému se dostane oněch deset tisíc franků a jenž jich pak použije k něčemu ve svém obchodě, továrně nebo při svém podnikání. Bude tu o sprostředkovatele více mezi Aristem a dělníky. Změní se jméno, ale vydání zůstane a podpora průmyslu rovněž.

4. Úspora. Zůstává deset tisíc ušetřených franků; – přihlížíme-li k podporování umění, průmyslu a práce dělníků, zdá se, že Mondor předčí Arista, máme-li však na zřeteli morálku, Arist stojí trochu výše nad Mondorem.

Nepozoruji nikdy bez fysické nevolnosti, jež hraničí na bolest, takové rozpory mezi velikými zákony přírody. Bylo-li by lidstvo přinuceno voliti mezi dvěma stranami, z nichž jedna blahořečí svým prospěchům a druhá svému svědomí, nezbývalo-li by, než abychom pochybovali o jeho budoucnosti? Avšak bohudíky, není tomu tak.

A abychom viděli Arista znovu získávajícího superioritu národohospodářskou i morální, k tomu by stačilo: rozuměti této utěšující zásadě, která není méně pravdivá, než se zdá protimyslná: Šetřiti znamená utráceti.

Jaký cíl Aristův, uspoří-li deset tisíc franků? Což zahrabe dva tisíce pětifranků na skrytém místě v zahradě? Zcela jistě ne, očekává, že se zvýší jeho kapitál i příjmy. Následkem toho, z těchto peněz, jichž nepoužije k uspokojení svých osobních potřeb, kupuje půdu, dům, státní renty, průmyslové akcie, nebo uloží je v obchodě neb u bankéře. Sledujte peníze za všech předpokladů a přesvědčíte se, že prostřednictvím prodavačů a půjčovatelů budou živiti práci zrovna tak jistě, jako kdyby Ariste dle příkladu svého bratra je byl vyměnil za nábytek, skvosty a koně.

Nebot, kupuje-li Arist za 10.000 fr. půdu nebo rentu, odhodlal se k tomu po úvaze, že nepotřebuje tuto částku, a to jest to, co mu vyčítáte.

Avšak rovněž ten, kdo mu prodává půdu nebo rentu, rozhodne se po úvaze, že potřebuje vydati deset tisíc franků at již jakkoliv.

Takto bude vydání uskutečněno v každém případě bud Aristem nebo těmi, kteří ho zastupují.

Co se týče dělnické třídy, jest v podporování práce mezi postupem Aristovým a Mondorovým pouze jeden rozdíl. Vydání Mondorovo jest uskutečněno přímo jím samým a kolem něho, jest je viděti. Vydání Aristovo, jež se děje po částech, pomocí prostředníků a daleko od něho, není viděti. Avšak ve skutečnosti a u toho, kdo umí připojiti účinky k příčinám, vydání, které není viděti, jest právě tak jisté, jako ono, které je viděti. To dokazuje, že v obou případech peníze obíhají a že stejně nezůstávají v pokladně rozumného člověka, jako nezůstávají v pokladně marnotratníka.

Je tedy naprosto nesprávné tvrzení, že Setření je na úkor průmyslu. V té příčině je právě tak blahodárné, jako Přepych.

Ale oč výše stojí šetrnost nad přepychem, jestliže naše mysl místo aby utkvěla na míjející hodině, přenese se na dlouhou dobu!

Uplyne deset roků. Co se stalo s Mondorem, s jeho jměním a s jeho velikou popularitou? Vše zmizelo, Mondor je zničen; nejsa s to, aby každého roku rozházel šedesát tisíc franků v sociálním tělese, připadne tomuto spíše na obtíž. Dojista nepůsobí již radosti svým dodavatelům, není již pokládán za podporovatele umění a průmyslu, není dělníkům ničím, aniž jeho potomci, které zanechal v neštěstí.

Na konci téhož desítiletí, nejenom že Arist neustále vrhá celý svůj důchod do o- běhu, ale přivádí tam důchody rok od roku rostoucí. Zvětšuje národní jmění, t. j. kapitál, z něhož se hradí mzda, a jelikož na velikosti tohoto kapitálu závisí poptávka po pracovních silách, spolupůsobí na vzestupném zvyšování platu dělnické třídy. Až umře, zanechá děti, které učinil způsobilými, aby zaujaly jeho místo v tomto díle pokroku a civilisace.

Se stanoviska mravního, povýšenost Šetrnosti nad Přepychem jest nepopiratelná.

Člověka utěšuje myšlenka, že tak též tomu jest v ohledu národohospodářském pro každého, kdo se nezastavuje u bezprostředních účinků zjevů, ale jde ve svém pátrání dále až ke konečným účinkům těchto zjevů.