Co je vidět a co není vidět (1923): VIII. Stroje.

„Zlořečené stroje! Každým rokem postupující jejich moc, vrhá miliony dělníků do chudoby tím, že odnímá jim práci, s prací mzdu a se mzdou chléb! Zlořečené stroje!“

Toť výkřik, který se zdvihá z obecného předsudku, a jehož ozvěna zaznívá v časopisech.

Proklínati stroje však jest jako proklínati lidského ducha.

Nechápu jen, že se může vyskytnouti člověk, který zastává tento názor.

Neboť jestliže je opravdivý, jaký je jeho důsledek? Ten, že činnosti, blahobytu, bohatství a štěstí nemůže na světě dosáhnouti nikdo, leda nevědomý lid, duševně ztrnulý, jemuž bůh nedal neblahého daru myšlení, pozorování, kombinování, vynalézáni, aby dosáhl největších výsledků prostředky co nejmenšími. Naopak, hadry, doupě, chudoba, vysílení jsou neodvratným údělem každého národa, který hledá a nachází v železu, ohni, větru, v elektrické síle, magnetismu, v zákonech chemie a mechaniky, zkrátka v silách přírodních doplněk svých vlastních sil a můžeme zde právem říci s Rousseauem: „Každý myslící člověk je zvrhlý živočich.“

To není vše, je-li správná nauka, že všichni lidé myslí a vynalézají, že skutečně všichni od prvého do posledního a v každé minutě své existence se snaží podrobiti si přírodní síly k spolupráci, dělati více s málem a ušetřiti buďto svoji pracovní sílu a nebo onu, kterou si platí, a dosáhnouti tak nejvyššího možného stupně uspokojení přinejmenším možném stupni práce, nutno z toho vyvoditi, že veškeré lidstvo jest vlečeno k svému úpadku právě pro tuto moudrou snahu po pokroku, který působí starosti všem jeho členům.

Z toho plyne, že dlužno konstatovati podle statistiky, že obyvatelé Lancasteru, utíkajíce z této vlasti strojů, jdou hledat práci do Irska, kde stroje jsou neznámy, a podle historie, že barbarství zatemňuje epochy civilisace a že civilisace září v době nevědomosti a barbarství.

Zřejmě jest v této spoustě odporů něco, co nás zaráží a naznačuje, že problém skrývá podstatu rozluštění, která nebyla dostatečně objasněna.

Zde celá záhada: za tím, co je viděti, leží to, co není viděti. Pokusím se to objasniti. Moje dokazování nemůže bytí leč opakováním předešlého neboť jde o problém téhož druhu.

Jest přirozeným sklonem lidi jíti za lácí – není-li jim v tom násilím bráněno – t. j. za tím, co při stejném uspokojení jim uspoří práci, ať již jim tato láce kyne od zručného výrobce cizího, nebo od zručného výrobce strojního.

Theoretická námitka proti tomuto sklonu je v obou případech stejná. V jednom jako v druhém uvádí se proti němu práce odsouzená jím zdánlivě k nečinnosti. Nebo práce nikoli znemožněná, nýbrž uvolněná, pohotová k jiným účelům, to je právě, co onen sklon blíže vyznačuje.

Proto v obou případech se proti tomuto sklonu staví tatáž praktická překážka, násilí. Zákonodárce zakazuje soutěž cizí, jakož i soutěž strojovou. Neboť jak jinak možno zastavili přirozenou snahu všech lidi, než vezme-li se jim svoboda?

V mnohých zemích, jest pravda, zákonodárce nestihá než jednu z těchto soutěži, a omezuje se na to, že si na druhou pouze naříká. Dokazuje to ovšem jen jednu věc, t. j. že v těchto zemích zákonodárce je nedůsledný.

To nás ovšem nesmí překvapiti. Na špatné dráze člověk je vždy nedůsledný, neboť jinak by bylo lidstvo ubito. Nikdy nebylo viděti a neuvidí se, aby falešná zásada byla hnána až do krajnosti. Řekl jsem na jiném místě: Nedůslednost je hranicí nesmyslu. Mohl bych dodati: Jest zároveň jeho důkazem. Vraťme se k našemu dokazování; nebude to dlouhé. Václav Dobrák měl dva franky, které dal vydělati dvěma dělníkům. Vymyslil si však nové zařízení s použitím provazů a závaží, jež zjednodušuje práci o polovinu.

Dociluje tak stejného výsledku, uspoří jeden frank a propustí jednoho dělníka.

Propouští jednoho dělníka, to je vidět.

Jelikož se vidí pouze tohle, řekne se: „Tady je viděti, jak bída jde v zápětí za civilisací, hle, jak svoboda jest osudnou pro rovnost… Lidský duch dobyl jisté vymoženosti a ihned na to dělník jest navždy u- vržen do propasti chudoby. Jest však možno, že Václav Dobrák zaměstnávati bude oba dělníky, nedá však každému více než 50 centimů, neboť tito budou soutěžiti a nabídnou svoji práci za cenu nižší. Takto boháči stávají se stále bohatšími a chudáci chudšími. Jest třeba přetvořiti společnost!“

Krásný závěr, hodný svého úvodu.

Šťastnou náhodou však úvod i závěr jsou chybné, jelikož za jednou částí zjevu, kterou je vidět, jest druhá, kterou není vidět.

Nevidí se uspořený frank Václava Dobráka a nutný následek této úspory.

Jelikož, díky svému vynálezu, Václav Dobrák vydá pouze 1 frank za pracovní sílu, aby dosáhl určité práce, zůstává mu druhý frank.

Jestliže je tu dělník, který nabízí své nezaměstnané paže, je tu také kapitalista, jenž nabízí svůj zahálející frank.

Tyto dva živly se setkávají a spojují.

Jest rovněž nad slunce jasnější, že mezi nabídkou a poptávkou po práci, mezi nabídkou a poptávkou po mzdě, se vztah nikterak nezměnil.

Vynález a jeden dělník placený prvým frankem vykonávají nyní práci, kterou dříve dělali dělníci dva.

Druhý dělník placený druhým frankem vy-konává práci novou.

Co se tedy ve světě změnilo? Je o jedno národní uspokojení potřeb více, jinými slovy, vynález je vymoženost získaná zdarma, je to prospěch pro lidstvo, jenž nic nestojí.

Ze způsobu mého dokazování, mohl by se odvoditi tento důsledek:

„Kapitalistovi se dostává veškerého užitku ze strojů. Třída námezdní, i jestliže tím trpí pouze přechodně, přece jen nezíská nikdy, neboť dle vašeho vlastního tvrzeni, ony stroje přemísťují část národní práce aniž ji zmenšily, ale také aniž ji rozmnožily.“

Řešiti všechny námitky není úkolem tohoto spisku. Jeho jediný účel jest bojovati proti vulgárním předsudkům velice rozšířeným a velmi nebezpečným. Chtěl jsem do- kázati, že nový stroj neuvolňuje pouze jistý počet paží, nýbrž uvolňuje a to nucené také odměnu, která jim připadá. Tyto paže a tato odměna se spojují, aby vytvořily, co nebylo možno vytvořiti před dobou, kdy vy nález byl učiněn; z čehož vysvítá, že její konečný výsledek jest vzrůst spotřeby při stejné práci.

Komu jde k duhu tento vzrůst spotřeby?

Komu? Především kapitalistovi, vynálezci, tomu, kdo první s úspěchem použil stroje, a v tom právě jest odměna za jeho důmysl a odvahu.

V tomto případě, jak jsme právě viděli, dociluje při výrobním nákladu úspory, která ať jakkoliv vydána (a ona se vydá vždy) zaměstná právě tolik rukou, kolik stroj jich vyřadil.

Brzy však soutěž jej přinutí, aby snížil prodejní cenu v mezích této úspory.

Zde už to není pouze vynálezce, jenž shrábne užitek plynoucí z vynálezu, jest to kupec výrobku, spotřebitel, veřejnost a s ní i dělnictvo, zkrátka lidstvo.

A tak, co není vidět, je, že Úspora takovým způsobem opatřená, všem spotřebitelům vytvoří kapitál, v němž mzda nachází zdroj, nahražující onen, který mu stroje vysušily.

Vraťme se k příkladu shora uvedenému. Václav Dobrák získá výrobek, vydávaje dva franky na mzdě.

Díky vynálezu, stojí ho pracovní síla jen jeden frank.

Dokud prodává výrobek za tutéž cenu, je tu o jednoho dělníka méně, který by se zabýval onou zvláštní výrobou, to je vidět; je tu však o jednoho dělníka více, jenž dostal práci za frank ušetřený Václavem Dobrákem, to není vidět.

Když následkem přirozeného chodu věci Václav Dobrák je nucen snížiti výrobní cenu o jeden frank, neušetří tedy již nic, nemá už frank, aby mohl z národní práce si objednati novou výrobu. Avšak v tomto ohledu na jeho místo nastupuje ten, kdo získal ušetřený frank, a – to jest lidstvo.

Kdokoliv při koupi výrobku platí jej o jeden frank laciněji, ušetří jeden frank a nutně touto úsporou poslouží k rozhojnění mzdového fondu; a to je také ještě, co není vidět.

Problém strojů došel ještě jiného řešení, opíraného o fakta.

Řeklo se: Stroj snižuje výrobní náklad a tudíž snížil i cenu výrobku. Snížená cena vyvolává větší spotřebu, jež pak zvyšuje výrobu a konec konců vyžaduje právě tolik dělníků neb ještě více jich po vynálezu, než jich bylo třeba před tím. Na důkaz toho uvádí se knihtiskařství, přádelnictví, časopisectví atd.

Toto znázorňování není vědecké.

Z toho bylo by nutno vyvoditi, že zůstává-li spotřeba specielního výrobku, o který jde, nezměněna nebo skorém nezměněna, stroj by byl na úkor práci. Tomu ovšem tak není.

Představte si, že v jisté zemi všichni lidé nosí klobouky. Jestliže pomocí strojů se podaří snížiti jich cenu na polovinu, nevyplývá z toho nevyhnutelně, že jejich spotřeba bude dvojnásobná.

Řekne se v tomto případě, že část národní práce byla postižena nečinností? Ano, bude-li se dokazovati způsobem vulgárním. Ne však dle mého; neboť i kdyby v této zemi se nekoupilo ani o jeden klobouk více, celkový fond mzdový by tím neutrpěl; oč by připadalo méně průmyslu kloboučnickému, našlo by se v úspoře docílené všemi spotřebiteli, a odtud by se platila veškerá práce, kterou stroj učinil nepotřebnou, a tím by se vyvolal nový rozvoj našeho průmyslu.

Tak se věci mají. Viděl jsem časopisy za 80 franků, nyní stojí 48 fr. Je tu úspora 32 franků pro předplatitele. Není jisto, není však alespoň nutno, aby těchto 32 fr. zůstalo zachováno průmyslu časopiseckému; co je však jisto, co je nutno, jest, že jestliže se neberou tímto směrem, dávají se směrem jiným. Jeden užívá jich, aby si koupil více časopisů, druhý, aby se lépe stravoval, třetí, aby se lépe šatil, čtvrtý, aby se lépe zařídil nábytkem.

Takto všechna odvětví průmyslu jsou solidární. Tvoří ohromný celek, jehož všechny části jsou spojeny tajnými kanály. Tím, co se uspoří v jednom odvětví, získají druhá. Důležito jest, aby se dobře rozumělo, že nikdy, zcela nikdy úspora nevzniká ke zmenšení práce a mzdy.