Bastiatův život

Claude Frédéric Bastiat se narodil v Bayonne, malém provinčním městečku na francouzské straně Pyrenejí na pobřeží Biskajského zálivu v červnu 1801 (údaje v literatuře se liší u přesného data a uvádějí 19., 29. nebo 30. červen). Frédéricův otec Pierre byl v městečku významným obchodníkem. Frédéricova matka zemřela v roce 1808 a krátce po její smrti se rodina – otec, otcova sestra Justina a jeho děd – přesunula do ještě menšího městečka na sever od Bayonne. Mugron ležící v údolí řeky Adour a Bastiatovský statek Sengresse, který původně patřil hraběti Béthune-Charrostovi se stal místem, kde Frédéric strávil většinu života.

Bastiatova rodina byla původem z Lauréde. Jeho praděd byl vlastníkem půdy, který se po svatbě přesunul do Mugronu, kde se věnoval obchodu. Bydlel v domě, který se nachází na dnešním Náměstí Frédérica Bastiata, kde je dnes sídlo místního daňového úřadu. Měl devět dětí a jedním z nich byl Frédéricův děd. Ten se přestěhoval do Bayonne, kam se rozšířila část rodinného podnikání. V Bayonne se v roce 1770 oženil a měl osm dětí. Poté si koupil usedlost nedaleko Mugronu, v Souprosse, když koupil po revoluci panství Sengresse, které bylo zabaveno hraběti Béthune-Charrostovi. Toto panství se sestávalo z několika nájemných farem a pěkné usedlosti.

Jeho nejstarší syn Pierre převzal, spolu se svým bratrem a švagrem, panem de Monclarem, rodinné podnikání v Bayonne. V roce 1800 se oženil a z tohoto manželství se narodil Frédéric a jedna holčička, která zemřela krátce po porodu. Oba Frédéricovi rodiče se nakazili tuberkulózou a po přesídlení do Mugronu, zemřel v roce 1810 také Frédéricův otec. Frédérica poté vychovávala jeho teta Justina Bastiatová a jeho děd, kteří ho poslali do církevní benediktínské školy v Soréze, jež se těšila výborné pověsti. Tuto školu nedokončil, ale seznámil se zde s V. Calmétem, který se stal jeho blízkým přítelem na mnoho následujících let.

V 17 letech (1818) odešel ze školy a v Bayonne se zapojil do rodinné obchodní společnosti, řízené nyní jeho strýcem panem Henrym de Monclarem. Zde se poprvé setkal s působením cel, tarifů a dalších regulací volného obchodu, což vzbudilo jeho zájem o politickou ekonomii, a tak Bastiat začal studovat díla Adama Smitha a Jeana-Baptisty Saye. V roce 1824 plánoval, že pojede do Paříže a zapíše se na universitě k studiu politické ekonomie, ale následující události tento jeho plán zhatily.

V roce 1825 kdy mu bylo 24 let, zemřel jeho dědeček a Frédéric zdědil usedlost Sengresse a tři nájemní farmy. Několik let věnoval svoje úsilí snaze vylepšit jejich hospodaření. Jeho cílem bylo nahradit dosavadní trojpolní systém hospodaření a k pokusům o dosažení tohoto cíle  vyhradil část svých pozemků. Nicméně všechny tyto pokusy selhaly a tak nakonec byl nucen se tohoto snažení vzdát.

Po tomto neúspěchu obrátil svůj zájem opět k politické ekonomii. Ve svém sousedovi, statkáři Felixi Coudroyovi našel schopného diskutéra a také blízkého přítele. Felix byl zapáleným socialistou a ctitelem Rousseaua a společně s Bastiatem se probírali doslova stovkami knih o filosofii, historii, náboženství, politice, politické ekonomii. V těchto debatách se tříbily Bastiatovy názory a argumenty, které následně používá ve svých článcích, pamfletech a esejích

V lednu 1831 se Bastiat oženil s Marií Clotildou Hiardovou, ale ihned po svatbě se navzájem odcizili a tento vztah byl v podstatě anulován. Okolnosti manželství jsou nejisté a zdá se, že bylo dohodnuto Mariinými rodiči, a že šlo o „sňatek z rozumu.“ Zachoval se jediný dopis, který Frédéric napsal manželce, takže jsou detaily jeho soukromého života zahaleny tajemstvím.

Bastiat byl politicky aktivním a v roce 1831 se stal smírčím soudcem (juge de paix) a v roce 1832 členem všeobecné rady Landes (conseil général)

První Bastiatův článek vyšel v roce 1834. Byla to reakce na petici obchodníků z Bordeaux, Le Havru a Lyonu, kteří žádali zrušení tarifů uvalených na zemědělské produkty a zachování tarifů na všechny ostatní produkty. Bastiat obchodníky pochválil za jejich postoj k tarifům na zemědělské produkty, ale kritizoval je jako pokrytce za jejich postoj k tarifům na ostatní zboží. „Žádáte privilegia pro menšinu,“ napsal, „zatímco byste měli žádat svobodu pro všechny.“

Následně napsal článek proti všem daním uvaleným na víno nazvaný „Daň a víno“ a esej proti pozemkovým daním a všem formám obchodních restrikcí. V létě roku 1844 poslal nevyžádaný rukopis o účinku francouzských a anglických tarifů do Journal des Economistes, kde pak vyšel v říjnovém čísle pod názvem „Dopad francouzských a anglických celních tarifů na budoucnost dvou národů.“

Tento článek přinesl Bastiatovi mezi obhájci volného obchodu okamžitou proslulost a uznání. Odjel do Anglie kde navázal přátelství s Richardem Cobdenem, vůdčí postavou Ligy proti obilným zákonům, která zde úspěšně prosazovala volný obchod. Po návratu ho jeho protivníci obvinili z „přátelství k Angličanům,“ na což reagoval smrští vtipných článků a esejů.  Bastiat po vzoru Ligy zorganizoval podobná sdružení ve Francii – založil společnost pro volný obchod v Bordeaux, byl sekretářem obdobné společnosti v Paříži a byl i redaktorem novin této společnosti – Le Libre Échange.

Po dvaceti letech intenzivní intelektuální přípravy se Bastiatovy články začaly jen hrnout. V roce 1845 svoje nejlepší články sestavil do ucelené knihy, kterou nazval Ekonomická sofismata (vyšla ve dvou dílech, první díl v roce1845 a druhý díl doplnil v roce 1848). V nich se nacházejí dodnes nepřekonané texty, které před čtenáře staví celou absurditu protekcionismu čtenáře do očí bijícím způsobem. V roce 1846 byl zvolen členem-korespondentem Francouzské akademie věd a neúspěšně se ucházel o voličskou přízeň v parlamentních volbách.

Do sněmovny byl zvolen za Landes až v revolučním roce 1848. Již s podlomeným zdravím vyvíjel horečnou aktivitu. Bojoval jak s protekcionismem, tak s mnohými ekonomickými nesmysly a iluzemi, šířenými nejrůznějšími socialistickými skupinami. V novinové debatě se střetl s Proudhonem o všeobecný (státem poskytovaný) úvěr, s Louisem Blancem se přel o Národních dílnách a ve svých pamfletech a esejích kritizoval nespočet dalších socialistů a protekcionistů. Když byl Louis Blanc po potlačení červencové revolty obviněn ze spiknutí, tak Bastiat vystoupil na jeho obranu a rovněž vystoupil v parlamentu proti návrhu zakázat dělnické spolky. Nejlépe tím ukázal, že se neutkává s osobami, ale s chybnými myšlenkami. Také se snažil rychle dokončit to, co považoval za své životní dílo – Ekonomické harmonie, ve kterých chtěl přinést důkaz o harmonii lidských zájmů ve svobodné společnosti. Když už kvůli zdravotním potížím nemohl pronést projev v parlamentu, odjel se léčit do Říma, kde zemřel na Štědrý den roku 1850 na tuberkulózu.

Na smrtelném ložii prohlásil svým duchovním následovníkem svého přítele a vydavatele Zákona Gustava de Molinariho.

Nápis na hrobě:

ZDE LEŽÍ
FREDERIC BASTIAT
zástupce lidu v parlamentu
dopisovatel Francouzského Institutu
narozen v Bayonne 1801
zemřel v Římě 24. prosince 1850
Parlament postrádá svého člena
tak osvíceného a zásadového,
politická ekonomie vynikajícího interpreta
svých nejčistších doktrín a harmonie svých zákonů.
Jeho rodina se těžce vzpamatovává z tak bolestného odloučení
na paměť jeho křesťanské smrti
in pace