Vyhlášení války politické ekonomii

Tento článek z 13 června 1847 v Le Libre énchange byl reakcí na formální žádost Mimerelova výboru (Výbor na obranu domácího průmyslu) na zrušení kateder politické ekonomie, jež se posléze omezil na požadavek, aby teorie protekcionismu byla vyučována stejně jako teorie volného obchodu.

Vím, jak hořce si stěžují na politickou ekonomii lidé, kteří ke svému vlastnímu prospěchu uvalují restrikce na obchod druhých, protože politická ekonomie tvrdohlavě odmítá pět chválu na tyto restrikce. Pokud už nemohou doufat ve zrušení tohoto oboru, alespoň se snaží zařídit propuštění těch, kteří se k němu hlásí, berouce si od Inkvizice tuto moudrou zásadu: „Chcete zvítězit v diskusi nad svými oponenty? Tak jim zavřete ústa.“

Proto jsem nebyl překvapen, když u příležitosti projednávání zákona o reorganizaci universitních fakult, zaslali ministru školství rozsáhlé memorandum, které by se dalo shrnout takto.

„Pane! Uvědomujete si, do čeho se pouštíte? Chcete zavést výuku politické ekonomie do universitních osnov! Pak je ale hotová věc, že naše privilegia budou zpochybněna!

Jestliže existuje nějaká ctná zásada, pak je to určitě tato: ve všech zemích musí být vzdělávací systém v harmonii se systémem vlády. Myslíte snad, že by v Římě nebo ve Spartě platili z veřejné pokladny učence, kteří by burcovali proti kořisti uloupené ve válce nebo proti otroctví? A ve Francii byste jim dovolili diskreditovat obchodní restrikce!

Příroda chtěla, aby národy žily z produktů svojí práce a zároveň učinila práci nepříjemnou. Proto pozorujeme mezi lidmi každého věku a ve všech zemích nevyléčitelný sklon oloupit jeden druhého. Je tuze pohodlné přenechat nepříjemné břemeno sousedovi a odměnu si nechat pro sebe!

Válka byla prvním prostředkem, který byl k tomu využit. Není přímější a rychlejší cesty, jak se dostat k majetku cizích lidí.

Poté přišlo otroctví. Je to rafinovanější způsob, a jak se ukázalo veliký krok k civilizaci – nezabíjet cizince rovnou, ale vzít si je jako otroky.

Nakonec běh času nahradil tyto brutální způsoby loupeže za mnohem subtilnější, který má právě díky této subtilnosti daleko větší šanci přetrvat. Už sám jeho název – protekce či ochrana, je obdivuhodně způsobilý zakrýt jeho ohavnost. Nemáte tušení, jak nás někdy pojmenování věcí může klamat.

Vidíte pane, že kázat proti protekcionismu je v dnešní době totéž, jako bylo kázat proti otroctví a válce v antice. Narušilo by to sociální řád a zneklidnilo velmi váženou skupinu občanů. A jestliže pohanský Řím prokázal velikou moudrost a předvídavě konzervativního ducha, když pronásledoval tu novou sektu, jež přišla do jeho středu hlásat nebezpečná slova mír a bratrství, proč bychom měli mít dnes větší slitování s profesory politické ekonomie? Nicméně naše dobrota a umírněnost jsou tak velké, že nepožadujeme abyste je předhodil lvům. Jen jim zakažte mluvit a budeme spokojeni.

Nebo alespoň, když už mají takovou vášeň pro diskuse, nemohou je vést s menší zaujatostí? Nemohou trochu tu svoji vědu přizpůsobit našim přáním? Jakým řízením osudu se stalo, že profesoři politické ekonomie ve všech zemích dostávají právo obracet zbraň rozumu a logiky proti protekcionistickému systému? Jistě tento systém má nějaké vady, ale má i svoje výhody, protože je vyhovujícím pro nás. Nemohou profesoři zamlžit jeho nevýhody a zdůraznit výhody?

Krom toho, jaký mají učenci jiný smysl existence, než přinášet vědecké objevy? Kdo jim brání vynalézat politickou ekonomii příznivou pro nás? Evidentně na jejich straně panuje nějaká zlá vůle. Když se Svatá Inkvizice v Římě domnívala, že Galileo způsobil otáčení země, ten moudrý muž nezaváhal učinit jí nehybnou. Dokonce učinil toto prohlášení kleče na kolenou. Je pravdou, že když se zvedal, tak si prý zamumlal: „A přece se točí“. Tak ať naši profesoři veřejně a na kolenou prohlásí: Svobodný obchod je k ničemu a my jim velkoryse odpustíme, pokud si pod vousy zamumlají: A přece je dobrý.

Ale v naší umírněnosti zajdeme ještě dál. Jistě nepopřete, že výuka musí být především nestranná. A protože v našem světě existují dvě doktríny, jedna nesoucí motto: „Povolte obchod“, a druhá:„Omezte obchod“, tak musíte zajistit, pro udržení rovnováhy, aby obě doktríny byly vyučovány. Dohlédněte na to, aby naše verze politické ekonomie byla rovněž v osnovách.

Je poněkud znepokojivé vidět vědu pořád ve spolku se svobodou. Neměla by nám rovněž projevit trochu přízně? Ale ne, katedra již byla dříve obsazena a tu se zjevuje, jako hlava medúzy, tvář stoupence volného obchodu.

Příklad, který dal Jean-Baptiste Say[1] rychle následovali Blanqui[2], Rossi[3], Michel Chevalier[4] a Joseph Garnier[5]. Co s námi bude, když Vaši předchůdci neomezili toto škodlivé učení? Kdo ví? Již tento rok můžeme utrpět následkem nízké ceny chleba.

V Anglii Adam Smith, Dugald Stewart[6], Nassau Senior[7] a stovky dalších způsobily stejný skandál. Dokonce Oxfordská universita vytvořila katedru politické ekonomie a vedení svěřila budoucímu arcibiskupovi[8]. A poté pan arcibiskup učil, že církev souhlasí s vědou a ta část zisku, která pochází z uplatnění protekcionistického systému, odporuje křesťanské morálce. A jaký byl následek?  Krok za krokem, veřejné mínění bylo svedeno a již během dvou let Angličany postihlo to neštěstí, že jim byla dána volnost kupovat a prodávat. Nechť jsou tedy zruinováni, jak si zasluhují!“

Ta samá věc se stala v Itálii. Králové, knížata i vévodové, velcí i malí, se dopustili té nerozumnosti, že tolerovali výuku ekonomie, aniž by profesory donutili provozovat vědu, jež favorizuje restrikce v obchodu. Nespočetní učenci jako Genovesi[9], Beccaria[10], a v naší době Scialoja[11], jak se dalo čekat, začali kázat svobodný obchod. A dnes Toskánsko má svobodný obchod a Neapol právě ruší své tarify.

Víte, jaký byl výsledek tohoto intelektuálního hnutí ve Švýcarsku, které vždy směřovalo mysl lidí k ekonomickým znalostem? Švýcarsko má již dlouho volný obchod a září jako maják uprostřed Evropy, aby nás schválně mátlo. Protože když říkáme: „Důsledkem volného obchodu bude zruinování zemědělství, obchodu a průmyslu,“ lidé nikdy neopomenou poukázat na Švýcarsko. Chvilku jsme sice nevěděli, co jim na to máme říct. Díky bohu ale La Presse odstranila naše rozpaky vynálezem tohoto milého argumentu: „Švýcarsko nebylo zruinováno, protože je malé.“

Ta proklatá věda teď hrozí, že způsobí tu samou kalamitu ve Španělsku. Španělsko, které vždy bylo klasickou zemí protekcionismu! A podívejte, jak prosperovalo! A když zanedbáme všechno to bohatství vysáté z Nového světa a úrodnost jeho půdy, protekcionistický systém je to pravé vysvětlení stupně pokroku, jehož dosáhlo. Ale španělští profesoři politické ekonomie, muži jako La Sagra[12] a Florez Estrada[13] a nyní ministr financí seňor Salamanca[14] navrhují obnovit kredit Španělska a zvýšit jeho příjmy pouze silou volného obchodu.

Jaké další příklady si přejete pane? V Rusku je jediný ekonom a ten je rovněž pro volný obchod.

Vidíte, to spiknutí všech učenců na světě proti obchodním barierám je tak očividné! A jaký osobní zájem je všechny žene? Žádný! Všichni by mohli být stejně tak dobře pro protekcionismus a určitě by nestrádali hladem. Právě naopak – mnozí z nás by ochotně zaplatili jmění za takovou vědu, která hájí naše privilegia. To je ta největší jízlivost na jejich straně. Tahle jednomyslnost je tím smrtelným nebezpečím. Víte, co si o tom lidé pomyslí? Když uvidí, jak spolu ekonomové takto naprosto souhlasí, třeba z toho vyvodí, že se sjednotili z toho samého důvodu, z jakého jsou všichni geometři světa jednotní od dob Pythagora v názoru na plochu čtverce nad přeponou pravoúhlého trojúhelníka.“

Když vás pane prosíme, aby byly obě doktríny učeny nezaujatě, je to pouze nouzová pomoc na naší cestě, protože předvídáme, co nastane. Ten, komu svěříme výuku protekcionistické doktríny, může být velmi snadno svým poznáním sveden, aby přijal doktrínu svobody.

Nejlepší by bylo zavrhnout jednou provždy ekonomy a ekonomii a navrátit se k moudré tradici Impéria. Místo vytváření nových kateder politické ekonomie, zkrátka zrušit ty (naštěstí je jich jen malý počet), co již existují. Víte, co se o politické ekonomii říká? Že je to věda, která učí lidi, aby si ponechali to, co jim náleží. Očividně dobrá čtvrtina lidské rasy by byla ztracena, kdyby tahle fatální věda byla široce propagována.

Držme se raději starého dobrého klasického vzdělání, které nemůže nikomu způsobit žádnou škodu. Ať se naše mládež nadře latinu a řečtinu. Když budou zkoumat hexametr Bukoliky od rána do noci, jakou škodu nám to může způsobit?  Ať žijí v Římské společnosti spolu s Brutem a Grakchi uprostřed Senátu, jehož členové řeční pro válku a na Fóru, kde se rozdává válečná kořist.

Jaký smysl má učit je zákonitostem práce a směny? Řím je naučí pohrdat prací, servile opus, a nepoznají jinou legitimitu výměny než vae victris! (běda přemoženým), pokřik válečníka – otrokáře. Jistě jsou tady určitá nebezpečí. Naši mladí lidé budou poněkud republikánští a s podivnými představami o svobodě a vlastnictví. Budou obdivovat sílu a možná budou mít sklon se hádat se zbytkem Evropy a řešit politické otázky v ulicích za pomoci dlažebních kostek. Toto jsou drobná nebezpečí, se kterými si vláda zajisté snadno poradí s pomocí několika dobrých policistů. Ale jakou policejní sílu by bylo třeba použít proti podvratnému působení ekonomů, kteří bezostyšně napíší jako úvod svého programu tuto úděsnou definici vlastnictví: „Když člověk vyrobil věc v potu tváře, jelikož jí má právo zkonzumovat, má jí rovněž právo svobodně směnit s jiným člověkem.“[15]

Ne, s takovými lidmi je marná práce pouštět se do diskusí.

Rychle – jeden roubík, druhý, třetí!“

[1] Jean-Baptiste Say (1767-1832), francouzský ekonom a obhájce volného obchodu, autor slavného zákona trhů. Jeho myšlenky měly na Bastiata velký vliv.

[2] Jerome Adolphe Blanqui (1798-1854), ekonom a vedoucí Pařížské École de Commerce.

[3] Pellegrino Luigi Eduardo Rossi (1787-1848), politik, právník a ekonom. Profesor politické ekonomie na College de France a profesor kosntitučního práva na Sorbonně.

[4] Michel Chevalier (1806-1879), ekonom a publicista. Po krátkém období nadšení pro Saint-Simona se stal obhájcem osvíceného industrialismu a volného obchodu. Spolu s Cobdenem vyjednal Anglo-Francouzskou obchodní smlouvu v roce 1860.

[5] Clement Joseph Garnier (1813-1881), profesor na Pařížské École de Commerce

[6] Dugald Stewart (1753-1828), skotský filosof a ekonom klasické školy.

[7] Nassau William Senior (1790-1864), anglický ekonom a profesor v Oxfordu. Předchůdce marginalistů a významný oponent Malthusových doktrín.

[8] Richard Whateley (1787-1863), teolog a arcibiskup Dublinský. politickou ekonomii v Oxfordu učil 1829-31, poté byl jmenován arcibiskupem v Dublinu, kde založil katedru politické ekonomie na Trinity College. Položil základy subjektivní teorie hodnoty jako protikladu k pracovní teorii hodnoty.

[9] Antonio Genovesi (1712-1769), italský filosof a profesor Neapolské university, stoupenec Johna Locka.

[10] Cesare Bonesana de Beccaria (1738-1794), italský filosof, kriminolog a ekonom. Byl stoupencem francouzského osvícenství a propagátorem humánnějších kriminalistických procedur.

[11] Antonio Scialoja (1817-1877), italský ekonom a státník, profesor politické ekonomie na Turínské universitě.

[12] Ramón de La Sagra (1798-1871), botanik, člen Cortes (sněmovny) a ekonom

[13] Alvaro Florez Estrada (1765-1853), nejvýznamější španělský ekonom své doby. Autor Curso de Economia Politica která byla základním učebním textem politické ekonomie na španělských universitách po mnoho let

[14] José de Salamanca y Mayol (1811-1883), bankéř, politik a senátor

[15] Deklarace principů společnosti pro volný obchod

Přeložil Vladimír Krupa

Posted in Další eseje