Volební krédo z roku 1846 (dopis voličům z okresu Saint-Séver)

Vážení přátelé,

jelikož mě někteří z vás přesvědčili, abych kandidoval v nadcházejících volbách, a jelikož bych rád předem věděl, s jakou podporou mohu počítat, oslovil jsem některé z voličů. Avšak běda! Podle jednoho jsem příliš pokrokový, podle jiného zas málo; jednomu se nelíbí mé postoje proti universitě, jinému můj odpor proti politice v Alžírsku, ten neschvaluje má ekonomická přesvědčení, ten zase mé názory na reformu parlamentu, atd.

To vše dokazuje, že nejlepší taktikou pro uchazeče o volební hlasy je své názory skrývat, nebo pro jistotu žádné nemít, a obezřetně se přidržet banálního programu: „Mým cílem je svoboda bez svévole, řád bez tyranie, mír bez potupy a hospodářství, které není na úkor žádného odvětví.“

A protože nechci Váš mandát ani v nejmenším klamat, předložím Vám své názory upřímně, i kdybych se tím měl připravit o další voliče. Omluvte prosím, jestli z naléhavé potřeby vyznat se ze svých přesvědčení překročím rozsah, který vyznáním víry obvykle přísluší.

Znám řadu konzervativců a setkal jsem se také s mnoha opozičními politiky, a mohu takřka s jistotou říci, že ani jedna z těchto velkých stran, které se dělí o parlament, není sama se sebou spokojena.

Ve sněmovně se střílí měkkými koulemi[1]

Konzervativci mají oficiálně většinu – jsou u vlády, panují. Přesto ale tuší, že vedou národ i sami sebe do záhuby. Mají sice většinu, ale v hloubi duše je kvůli zjevně podvodnému vedení voleb tlačí svědomí. Vládnou sice, ale vidí, že pod jejich vládou rozpočet rok od roku narůstá, přítomnost že je zadlužená a budoucnost zatížena závazky, že první nečekaná událost nás zaskočí bez prostředků; a jsou si dobře vědomi toho, že finanční problémy odjakživa vedly k revolučním výbuchům.

Panují, avšak nemohou popřít, že panují lidem pomocí jejich špatných sklonů, a že politická zkaženost proniká do všech tepen státu. Ptají se, jaké budou následky takto vážné situace, a jak může dopadnout národ, ve kterém je nemorálnost poctou a poctivost v politice předmětem výsměchu a pohrdání. Zneklidňuje je, když vidí, že sama podstata ústavního režimu je převrácena do té míry, že si výkonná moc veřejně vyměnila pravomoci s Národním shromážděním; ministři přenechávají poslancům obsazování nejrůznějších funkcí, a poslanci zas postupují ministrům svou zákonodárnou pravomoc.

Za takového stavu věcí vidí, jak se zaměstnanců státu zmocňuje hluboké znechucení, když jedině přízeň a voličská poslušnost Vám mohou vynést povýšení, zatímco dlouholetá a oddaná služba neznamená naprosto nic. Ano, budoucnost Francie konzervativce trápí, a kolik je v jejich řadách těch, kteří by rádi přešli k opozici, jen kdyby tam nalezli nějaké záruky domácího a mezinárodního míru, na kterém jim tolik záleží!

Je si však opozice jakožto strana jistá pevností ledu, na kterém se pohybuje? Co požaduje? Čeho chce dosáhnout? Jaké má zásady? Jaký program? To nikdo neví. Její přirozenou úlohou by bylo bdít nad dodržováním oněch třech velkých pokladů civilizace: míru, svobody aspravedlnosti. Ji ale nezajímá nic než války, nadvláda a napoleonské ideje. Zrazuje svobodu práce a směny, stejně jako svobodu intelektu a vzdělávání. Pro samé dobyvačné nadšení nezaslechneme z jejích rtů, v souvislosti s Afrikou nebo Oceánií, ani jednou slůvko „spravedlnost“. Uvědomuje si, že pracuje pro ctižádostivce, a nikoli pro veřejnost, a že obyčejný lid nezíská pranic z úspěchů jejích manévrů.

Kdysi jsme byli svědky opoziční strany o patnácti členech[2], podporované tehdy nadšeným souhlasem širokých lidových vrstev. Naše dnešní opozice však nezapustila kořeny v sympatiích lidu, cítí se od tohoto pramene síly a života oddělena; a nepočítáme-li zápal, který v jejích vůdcích probouzejí osobní aspirace, je nevýrazná, zmatená a zastrašená, a většina jejích upřímných členů by přešla na stranu konzervativců, kdyby jim nebylo proti mysli podílet se na jejich scestném způsobu vedení státu.

Zvláštní podívaná! Jak je možné, že se ve středových ani krajních řadách sněmovny poctivá srdce necítí dobře? Není to snad tím, že honba za ministerskými křesly, která je pro poslance více či méně přiznávaným cílem, nikoho až na pár jedinců nezajímá a lidu je naprosto cizí? Nechybí jim snad jednotící princip? Možná by stačilo vložit do tohoto shromáždění jednu prostou, pravdivou, plodnou a praktickou myšlenku, a to, co tam nyní marně hledáme, by konečně začalo vyrůstat – strana zastupující výhradně a v celém rozsahu zájmy občanů a daňových poplatníků.

Takovou plodnou myšlenku vidím já osobně v politickém krédu jistých slavných publicistů, jejichž hlas nebyl bohužel vyslyšen. Pokusím se jej pro Vás shrnout.

Jsou věci, které nelze dělat jinak než kolektivní silou čili mocí, a na druhé straně věci, které je třeba ponechat činnosti soukromé.

Základní problém politické vědy je určit, co pod každý z těchto dvou způsobů spadá.

Jak veřejné, tak soukromé služby mají na zřeteli naše blaho. Liší se však v tom, že zatímco v prvním případě jsou nám vnuceny, v druhém si je dobrovolně vybíráme; z toho plyne, že rozumné je svěřovat té první jen to, co druhá v žádném případě nemůže zajistit.

Já osobně se domnívám, že ve chvíli, kdy veřejná moc bude zajišťovat každému volné používání jeho schopností a jejich plodů, trestat případné zneužití této svobody, střežit pořádek a národní nezávislost a obstarávat některé činnosti, které slouží veřejnosti, a které jednotlivci nejsou s to zvládnout, bude mít veškerou svou úlohu v podstatě splněnou.

Všechny ostatní oblasti – náboženství, vzdělání, sdružování, práce, směna – patří do sféry soukromé činnosti, konané pod dozorem veřejné autority, která nemá za úkol nic jiného než dohled a uvalování sankcí.

Kdyby taková základní demarkační čára skutečně fungovala, byla by veřejná moc silná a oblíbená, neboť by nikdy nedala lidem pocítit nic než ochranu. Nebyla by nákladná, neboť by se pohybovala v nejužších možných mezích. Byla by liberální, protože každý občan by v úplnosti užíval svobodného výkonu svých řemeslných, intelektuálních a morálních schopností, a to s jedinou podmínkou, že nenaruší svobodu druhých. Dodávám, že kdyby se mocná schopnost sebezdokonalování, kterou společnost v sobě má, zbavila regulačního tlaku, nastaly by nejlepší podmínky pro růst jejího blahobytu, vzdělanosti i morálky.

Ovšem i kdybychom se na hranicích veřejné moci shodli, nebylo by jednoduché ji do nich dostat a udržet ji tam.

Veřejná moc, obrovské, organizované a živé těleso, má přirozené sklony k rozpínání. Pouhá funkce dohlížitele jí připadá příliš těsná. Rozpínání je pro ni ovšem možné jedině prostřednictvím neustálého narušování sféry aktivit jednotlivců. Rozšiřování veřejné moci znamená usurpaci nějakého druhu soukromé činnosti, překročení hranice, kterou jsem před chvílí stanovil mezi tím, co patří, a co nepatří mezi její základní úkoly. Veřejná moc se odchyluje od svého poslání např. tehdy, když vnucuje našemu svědomí určitou formu náboženství, našemu intelektu určitou metodu vzdělávání, určité zaměření naší práci či kapitálu, invazní podněty našim mezinárodním vztahům apod.

A všimněte si prosím, pánové, že čím více veřejná moc utlačuje, tím je nákladnější. Usurpovat totiž může jedině pomocí placených úředníků. Každá z jejích usurpací si žádá vznik nové administrativy, zavedení nové daně; a naše svobody a peněženky tak nutně sdílejí společný osud.

Pokud tedy veřejnost chápe a chce prosazovat své skutečné zájmy, zastaví veřejnou moc vždy, když se pokusí vyjít z hranic, které jsou jí určeny; a spolehlivým prostředkem k tomu je odmítnout jí poskytnout finanční prostředky, s jejichž pomocí by mohla své usurpace provádět.

Stanovíme-li si tyto zásady, pak je úkol opozice, a troufám si říct dokonce celé sněmovny, jasně definován.

Nespočívá v podkopávání moci při činnostech jí vlastních: odmítání prostředků pro výkon spravedlnosti, stíhání zločinů, dláždění silnic či odražení vnějšího nepřítele. Tímto úkolem není ani pošpinit a snižovat ji v očích veřejnosti či brát jí prostředky, které potřebuje. Nejde ani o to, nechávat ji přecházet z ruky do ruky pomocí výměn ministrů, a ještě méně pak dynastií. Tímto úkolem není dokonce ani dětinské povykování proti jejím uchvatitelským sklonům, neboť tyto sklony jsou osudové a nenapravitelné a narážíme na ně za vlády prezidenta, stejně jako krále, v republice stejně jako v monarchii.

Tento úkol spočívá jedině v udržování moci v jejích hranicích a zachovávání sféry svobody a soukromé činnosti v celé její celistvosti a co největším rozsahu.

Kdybyste se mě tedy zeptali: Co byste dělal jako poslanec? Odpověděl bych: Ale propána, přesně to, co byste dělali Vy jako občané a daňoví poplatníci. Řekl bych veřejné moci: Chybí vám síly na udržování vnitřního pořádku a vnější nezávislosti? Tady máte peníze a muže, neboť řád a nezávislost slouží veřejnosti, a nikoli vládě. Snažíte se nám ale vnucovat nějaký náboženský symbol, filosofickou teorii, systém školství, zemědělskou metodu, způsob obchodování či válečné dobývání? Žádné peníze ani muži nebudou, neboť zde byste nám za naše peníze nesloužili, ale spíš soužili, a místo zachování svobody byste nás o ni připravili.

Tato doktrína se dá shrnout prostě: Vše ať se děje pro zástup velkých i malých občanů. V jejich zájmu ať působí dobrá státní správa ve věcech, které bohužel nelze obstarat jinak. Stejně tak ať v jejich zájmu panuje pod dohledem společenské moci naprostá a plná svoboda ve všem ostatním.

Jistě Vám je, pánové, jasné, tak jako se to zdá jasné mně, že takto hovořit může jedině poslanec, který pochází z řad veřejnosti, té veřejnosti, které státní správa slouží, a která ji platí.

Je potřeba uznat, že pouze veřejnosti přísluší rozhodování o tom, jak, v jaké míře a za jakou cenu má být spravována; pokud tomu tak není, je zastupitelská vláda pouhý podvod a národní suverenita nesmysl. Uznali jsme, že vláda má sklony k nekonečnému rozpínání; jestliže se Vás tedy tato vláda prostřednictvím voleb zeptá, jaké mají být její hranice, a Vy necháte odpověď na ní samotné a formulací pověříte její vlastní činitele, pak je to, jako kdybyste svůj majetek a své svobody svěřili její libovůli. Očekávat, že sama v sobě nalezne sílu odolávat vlastním přirozeným expanzivním sklonům, je jako chtít, aby padající kámen vydal energii na zastavení vlastního pádu.

Kdyby volební zákon říkal: „Daňoví poplatníci se nechají zastupovat státními úředníky“, připadalo by Vám to protismyslné a pochopili byste, že rozpínání veřejné moci nemá hranic, snad kromě lidového povstání, a narůstání rozpočtu jakbysmet, snad s výjimkou bankrotu; je však výsledek jiný jen proto, že se voliči takovému příkazu podrobují dobrovolně?

Zde se, pánové, musím zmínit o významné otázce parlamentní neslučitelnosti. Neřeknu toho k této věci příliš, neboť hodlám na toto téma podrobněji hovořit k panu Larnacovi[3]. Nemohu ji však zcela přejít mlčením, neboť tento pán se rozhodl rozeslat Vám jistý můj dopis, jehož opis jsem si neponechal, a který nebyl určen ke zveřejnění, neboť se tohoto nesmírného tématu jen lehce dotýká.

Podle toho, jak byl tento dopis vykládán, by mým požadavkem bylo, aby všichni státní úředníci byli ze sněmovny vyloučeni.

Nejsem si vědom, zda můj dopis skutečně působí tak nesmlouvavým dojmem. Je-li tomu tak, pak jsem se vyjádřil silněji, než jsem měl v úmyslu. Nikdy jsem se nedomníval, že by se shromáždění, ve kterém se tvoří zákony, obešlo bez soudců; nebo že by se tam mohly s úspěchem řešit problémy námořnictva bez účasti námořníků, vojenské záležitosti bez vojáků, či finanční otázky bez finančníků.

Říkal jsem a stále věřím v následující. Dokud zákon neupraví postavení státních úředníků ve sněmovně, dokud v nich zájmy poplatníků nezvítězí nad zájmy úředníků, nebude pro nás – voliče – rozumnější cesta, než je tam vůbec nedosazovat; a přiznávám se, že osobně bych byl raději, kdyby v Bourbonském paláci neseděl ani jediný, než aby jich tam byla většina, aniž by přitom existovaly pojistky, žádané zdravým rozumem veřejnosti, které by je – i nás – chránili před působením různých nadějí a obav na jejich hlasování.

Kdekdo se v mé iniciativě snažil hledat mrzkou závist, neřku-li nenávistné podezřívání státních úředníků.

Tak tomu vůbec není. Znám se s mnoha státními úředníky, jsou jimi téměř všichni mí přátelé (kdo dnes ostatně není úředníkem?), jsem jím i já sám; a ve svých politicko-ekonomických úvahách jsem vždy navzdory svému učiteli panu Sayovi[4] tvrdil, že jejich služby jsou stejně produktivní jako služby soukromé.

To ovšem nevylučuje skutečnost, že zatímco od jedněch si bereme jen to, co chceme, a za dohodnutou cenu, ti druzí nám vnucují jak své služby, tak jejich cenu. A tvrdí-li někdo, že veřejné služby i platby za ně jsme si dobrovolně zvolili, neboť o nich rozhodují naši poslanci, musí stejně uznat, že naše svolení nevyplývá z ničeho jiného než právě z tohoto způsobu rozhodování. To pak ovšem nepřísluší státním úředníkům. Nepřísluší jim ani určovat rozsah těchto služeb a výši jejich ceny, tak jako mému dodavateli vína nepřísluší rozhodovat o tom, kolik vína si vezmu a jakou cenu za ně zaplatím. Jestliže tedy něčemu nedůvěřuji, pak to nejsou státní úředníci, nýbrž lidské srdce; a mohu si přeci vážit lidí, kteří žijí z daní, a zároveň je nepovažovat za vhodné osoby pro hlasování. Zrovna jako si pan Larnac pravděpodobně váží soudců, přestože jejich funkce považuje za neslučitelné se službou v Národní gardě[5].

Další kritici tvrdili, že tyto názory na parlamentní reformu zavánějí přemrštěným radikalismem.

Já jsem se ale snažil zdůraznit, že podle mého názoru je tato reforma ještě nezbytnější pro stabilitu moci než pro zajištění našich svobod. Říkal jsem, že největší nebezpečí pro sněmovnu nepředstavují státní úředníci, ale ti, kteří by se jimi rádi stali. Takoví lidé vedou neustálý, nesmiřitelný, podvratný boj proti vládě, ať už je jakákoliv, aniž by tím zemi jakkoliv prospěli. Ti pak zneužívají událostí, převracejí problémy, matou veřejnost, škodí obchodu a narušují mír, neboť mají na mysli jedinou věc: odstranit ministry, aby se sami mohli chopit jejich míst. Kdo by chtěl tuto skutečnost popírat, musel by zavírat oči před dějinami Velké Británie, musel by dobrovolně zavrhnout poučení z celé naší politické historie.

To mě přivádí zpět k základní myšlence této promluvy, neboť vidíte, že na opozici můžeme pohlížet ze dvou různých hledisek.

Ve svém současném stavu představuje opozice nutný výsledek toho, že poslanci mají přístup k moci; je to neuspořádané působení ctižádostí. Její útoky jsou razantní vůči osobám a měkké vůči přečinům; což je pochopitelné, protože přečiny tvoří převážnou část dědictví, které se pokouší převzít. Ani ji nenapadne bojovat za omezení působnosti státní správy. Dává si dobrý pozor, aby neodebrala jediné kolečko z obrovského stroje, jehož řízení se touží ujmout. Ostatně jsme ji již viděli při díle. Její vůdce byl ministerským předsedou, a ministerský předseda byl opozičním vůdcem. Vládla už pod tou i onou korouhví. Co jsme tím získali? Zastavil se během celého tohoto vývoje byť jen na okamžik vzestupný pohyb rozpočtu?

Opozice podle mých přestav je uspořádanou formou veřejné bdělosti. Je klidná, nestranná, avšak vytrvalá jako odpor pružiny, když na ni tlačíte rukou. Není snad v zájmu zachování rovnováhy nezbytné, aby se odporující síla spravovaných občanů rovnala rozpínavé síle jejich správců? Tato protisíla nemá nic proti konkrétním lidem, nejde jí o jejich přemísťování, naopak jim v rámci jejich legitimních funkcí pomáhá – zároveň je však v tomto rámci nemilosrdně uzavírá.

Možná Vám připadá, že takováto přirozená opozice, která v sobě nemá nic nebezpečného ani podvratného, neútočí ani na držitele, ani na principy veřejné moci, ba ani na její užitečnou činnost, nýbrž pouze na její přemíru, je ministrům méně nepříjemná než opozice podvratná. Nemylte se. Právě takové opozice se mocní nejvíce bojí, nenávidí ji, ničí výsměchem, brání jejímu vzniku mezi voliči, protože dobře vědí, že ona jde k jádru věci a útočí na zlo v jeho kořenech. Opačný druh opozice, opozice osobní, nenahání takový strach. Mezi muži hašteřícími se o ministerská křesla, byť byl jejich boj sebezuřivější, vždy existuje tichá dohoda, která zajišťuje, aby obrovský vládní aparát zůstal nedotčen. „Svrhněte mě, jestli můžete,“ říká ministr, „později svrhnu zase já Vás; dejme si ale pozor, aby náš vklad do hry, totiž patnáct set milionů v rozpočtu – zůstal na stole.“ Avšak až jednoho dne ve sněmovně povstane poslanec, hovořící jménem poplatníků a z pozice poplatníka, který se zaručí, že nechce a nebude chtít být ničím víc, a osloví jak ministry současné, tak ministry potenciální: „Pánové, bojujte si spolu o moc – mým cílem je jedině udržet ji v mezích; bojujte si o vládu nad rozpočtem – mně nejde o nic než o jeho snížení,“ pak si můžete být jisti, že ti bojovní gladiátoři, tak zuřiví na pohled, se najednou budou umět náramně rychle dohodnout, aby umlčeli hlas poslance věrného svému mandátu. Budou mu nadávat do utopistů, teoretiků a nebezpečných reformátorů, označí ho za postiženého utkvělou představou bez praktické hodnoty, zahrnou ho pohrdáním a poštvou na něj prodejný tisk. Jestliže ho ale daňoví poplatníci opustí, dříve či později zjistí, že opustili sami sebe.

Takový je, pánové, celý můj názor; přednesl jsem Vám ho bez přetvářek a bez vytáček, a lituji jen, že jej nemohu podepřít dalšími argumenty, které by Vás mohly přesvědčit. Přesto doufám, že jsem hovořil dostatečně na to, abyste mohli zhodnotit způsob, jakým bych se choval, kdybych byl Vaším poslancem. Je jistě zbytečné dodávat, že mou první starostí by bylo zaujmout, bez ohledu na vládnoucí moc a ctižádostivou opozici, nezávislé postavení, na které se jedině lze spolehnout, a které je třeba si vynutit, neboť zákon na něj nepamatuje.

Když jsem takto stanovil zásady, podle kterých se podle mě musí při svém parlamentním postupu řídit každý z Vašich reprezentantů, dovolte mi říci pár slov o konkrétních věcech, na něž se tyto zásady podle mého názoru musejí uplatňovat.

Možná jste se doslechli, že jsem věnoval jisté úsilí boji za svobodu obchodu; a není těžké si všimnout, že toto úsilí navazuje na základní myšlenky o přirozených hranicích veřejné moci, které jsem Vám právě přednesl. Domnívám se, že vytvoří-li někdo nějaký výrobek, musí mít možnost jej nejen použít, ale také směňovat. Směna je tudíž nedílnou součástí práva na majetek. Jistě jsme si neustavili a neplatíme veřejnou moc proto, aby nás o toto právo připravila, ale aby nám ho naopak v celé jeho úplnosti zaručila. Žádná jiná usurpace ze strany vlády neměla osudnější následky než zásah do využívání našich schopností a do volného zacházení s jejich plody.

Když totiž zblízka zkoumáme tento režim, prý ochranitelský, zjistíme, že je založen na veřejné loupeži. Když byla před dvěma lety přijata opatření na omezení dovozu olejnatých semen, mohlo se snadno argumentovat ziskem některých pěstitelů, neboť cena oleje okamžitě stoupla o několik haléřů za libru. Podle všech důkazů ale neznamenaly jejich nadměrné zisky pro národ jako celek žádnou výhodu, neboť byly pořízeny zdarma a uměle z kapes jiných občanů, těch, kteří nepěstují řepku ani olivovník. Nedošlo tudíž k vytvoření, ale k nespravedlivému přesunu bohatství. Kdo říká, že to bylo na podporu jednoho odvětví zemědělství, ten pouze jinými slovy tvrdí, že se vzala míza většině větví a přesunula do jediné. Odvětví, které by se za takovou cenu nezačalo vyplácet, by muselo být skutečně šílené. Kdyby si švec umanul vyrábět z vysokých bot střevíce, tak bez ohledu na to, jak by taková věc byla nesmyslná, stačí mu poskytnout zvýhodnění, a rázem z toho bude bezvadný podnik. Jestliže je pěstování řepky dobré samo o sobě, není zapotřebí, abychom pěstitelům na zisku ještě přidávali. Jestli je špatné, pak mu takový přídavek nepomůže. Jenom přenese ztrátu na celou společnost.

Loupež obecně přesouvá bohatství z jednoho místa na druhé, ale neničí ho. Ochranářství jej přesouvá, a navíc ho i ničí, a hned Vám ukáži jak. Pokud se olejnatá semena ze severu už do Francie nedováží, přestává být u nás prostor pro výrobu věcí, kterými by se za ně platilo – například určité množství vín. A pokud se zisky výrobců oleje a ztráty spotřebitelů vyrovnají, pak škody, které utrpí vinaři, budou zlem bez náhrady.

Jistě jsou ve Vašich řadách lidé, kteří nemají zcela jasno ohledně působení ochranářského režimu. Ať mi tedy dovolí jeden postřeh.

Předpokládejme, že nám tento režim nebyl vnucen zákonem, ale přímou vůlí držitelů monopolu. Předpokládejme dále, že nám zákon ponechává naprostou volnost v tom, jestli budeme kupovat železo od Belgičanů nebo Švédů, ale že majitelé hutí mají dostatek služebníků k tomu, aby železo od našich hranic vytlačili, a přinutili nás tak, abychom nakupovali u nich a za jejich ceny. Nekřičeli bychom snad proti útlaku a křivdě? Ve skutečnosti by to byla jen viditelnější křivda; pokud však jde o ekonomický dopad, nelze říci, že by se jakkoli lišil. Ale jsme snad tlustší jen proto, že ti pánové jsou dost obratní, aby v podobě celníků – na naše náklady – vytvořili takovou pohraniční policii, jakou bychom sotva strpěli, kdyby ji platili oni sami?

Ochranářský režim dotvrzuje pravidlo, že vláda, která překračuje svoje kompetence, čerpá ze svých usurpací nebezpečnou sílu, a to i pro ni samotnou. Když se stát pasuje na rozdělovače a regulátora zisků, všechna odvětví se u něj začnou strkat, aby mu vyrvala kus monopolu. Viděl kdy někdo, aby svobodný domácí obchod uvedl vládu do situace, do jaké dostal regulovaný zahraniční obchod sira Roberta Peela[6]? A podíváme-li se k nám, je vláda, která se třese před panem Darblayem[7], skutečně tak silná? Vidíte tudíž jasně, že udržovat vládu v jejích hranicích znamená ji posilovat, a nikoli podrývat.

Svobodný obchod, svobodná komunikace mezi národy, dostupnost různých výrobků všem lidem na zeměkouli, pronikání myšlenek společně s výrobky do oblastí, kde vládne nevědomost, stát osvobozený od protichůdných požadavků dělníků, mír mezi národy založený na prolínání jejich zájmů – to je bezpochyby velká a vznešená věc. S potěšením si představuji, že tato věc, která je svrchovaně křesťanská a sociální, je zároveň věcí naší nešťastné země, úpějící a trpící v současnosti v kleštích obchodních omezení.

Také problém vzdělávání lze podrobit základní otázce, která má v politice přijít na řadu jako první: Patří mezi úkoly státu? Nebo spadá do sféry soukromé činnosti? Mou odpověď jistě uhodnete. Vláda zde není proto, aby zotročovala náš intelekt a brala rodině její práva. Nepochybně, pánové, jste-li ochotni se v její prospěch vzdát svých nejvznešenějších výsad a chcete-li, aby Vám vnucovala teorie, systémy, metody, zásady, knihy a profesory, prosím, je to Vaše věc; nechtějte ale po mně, abych se Vaším jménem podepisoval pod Váš, tak hanebný ústupek. Nesnažte si ale zakrývat následky. Leibnitz říkal: „Vždy jsem si myslel, že kdo je pánem vzdělávání, je pánem lidstva.“ Možná právě proto má vedoucí funkce našeho státního školství ve svém názvu slovo „pán“ — Grand Maitre. Podle zdravého rozumu by se monopol na vyučování neměl svěřovat nikomu jinému než autoritě s všeobecně uznávanou neomylností. Pokud tomu tak není, je nekonečně možností k tomu, aby se celý národ jednotně vyučoval omylu. „Vytvořili jsme republiku,“ říkal Robespierre, „zbývá nám vytvořit republikány.“ Bonaparte chtěl vytvářet jenom vojáky, Frayssinous[8]nábožné; Cousin[9] by chtěl jen filosofy, Fourier[10] „harmonické“ lidi pro život v komunitě, a já zas zřejmě jen ekonomy.

Jednota je krásná věc, ovšem jen pod podmínkou, že je skutečná. Což nás musí dovést k závěru, že universitní monopol je slučitelný jedině s neomylností. Ať je proto naše školství svobodné. Bude se zdokonalovat pomocí pokusů, tápání, příkladů, rivality, napodobování a soutěživosti. Na počátku úsilí lidského ducha není jednota – ta je teprve výsledkem přirozené gravitace svobodných intelektů ke středu vší přitažlivosti, tedy k pravdě.

To neznamená, že by se vláda měla uzavřít do úplné lhostejnosti. Již jsem to řekl: jejím posláním je dohlížet nad užíváním a trestat zneužívání všech našich schopností. Připouštím, že toto by měla vykonávat v plném rozsahu, a v oblasti vzdělávání s mnohem větší bdělostí než jinde; ať vyžaduje kompetentnost a morálku, ať potlačuje nemorální vyučování, ať hlídá zdraví žáků. Toto vše připouštím, ačkoli jsem i nadále přesvědčen, že i ta nejúzkostlivější péče je jen nepatrnou zárukou ve srovnání s těmi, které příroda vložila do srdcí otců a zájmu profesorů.

Dále se musím vyjádřit k nesmírně závažné otázce, i když se v tomto mé názory budou zřejmě lišit od přesvědčení mnohých z Vás – budu hovořit o Alžírsku. Neváhám říci, že s výjimkou případů, kdy jde o zajištění hranic nezávislého státu, nebudu v této ani jakékoli jiné situaci nikdy příznivcem dobyvačných válek.

Považuji za dokázané, a troufám si říct vědecky dokázané, že koloniální systém je ta nejosudnější ze všech iluzí, které kdy svedly národy na scestí. A v to počítám i Angličany, navzdory ošidnosti známého tvrzení „post hoc, ergo propter hoc“ (poté, tedy proto).

Víte, kolik vás Alžírsko stojí? Třetinu až dvě pětiny Vašich čtyř přímých daní, včetně haléřové přirážky. Ti z Vás, kdo platí na daních tři sta franků, posílají každý rok sto franků, aby se rozplynuly v oblacích nad Atlasem a rozprášily v saharském písku.

Říkají, že se nám to za několik století stonásobně vrátí. Kdo nám to ale říká? Žoldáci, kteří z nás tahají peníze. Věřte mi, pánové, jakmile jde o peníze, existuje jen jedna dobrá rada: ať si každý hlídá vlastní peněženku a ty, kterým ji dává do úschovy.

Také nám říkají: „Z těch peněz živíme lidi.“ Jistě, kabylské špióny, maurské lichváře, maltské osadníky a arabské šejky. Kdyby se z těch prostředků raději vykopal kanál Grandes-Landes, mezi korytem řeky Adour a přístavem Bayonne[11], uživili by se také naši lidé, a navíc by tak země získala obrovskou výrobní kapacitu.

Hovořil jsem o penězích, měl jsem se však nejprve zmínit o lidech. Každý rok odchází deset tisíc našich mladých spoluobčanů, květ naší společnosti, umírat na tom nenasytném pobřeží, a to jedině proto, aby na naše náklady rozšířili pole působnosti státní správy, která si nic jiného nežádá. Na to argumentují údajnou výhodou, že se tak prý země zbavuje přebytku. Strašná záminka, proti které se bouří lidské city, a která nemá dokonce ani věcné opodstatnění. I kdybychom totiž předpokládali, že naše země je přelidněná, s každým mužem, o kterého ji připravíme, jí vezmeme dvakrát či třikrát tolik kapitálu, než kolik by on sám u nás spotřeboval- a tak sotva ulevíme těm, kteří zůstanou.

Musíme být ale spravedliví. Zdá se, že veřejná moc, navzdory své zálibě ve všem, co přerůstá své rozměry, zprvu před tímto mořem krve, křivd a bídy couvala. Francie si jej však přála; a bude za to dlouho trpět.

Hnací silou pro ni, kromě iluze o velké říši, nové civilizaci, atd. byla energická reakce národního cítění proti urážlivým nárokům britské oligarchie. Stačilo, aby se Anglie skrytě postavila proti našim plánům, a hned jsme na nich začali trvat. Národní cítění se mi líbí, a jsem raději, dostane-li se na scestí, než aby vyhaslo. Nehrozí nám ale v opačné krajnosti, že nás přivede právě do té závislosti, které se tak hrozíme? Přiveďte mi dva muže, jednoho poslušného a druhého vzpurného, a já je oba budu vodit na provázku. Když budu chtít, aby chodili, řeknu jednomu: Jdi!, a druhému: Nechoď!, a oba udělají, co budu chtít. Kdyby se naše důstojnost projevovala takovým způsobem, pak by nás perfidní Albion mohl přimět k největším pošetilostem prostě jen tím, že by předstíral, že je proti nim. Představte si – ač to není pravděpodobné, že Alžírsko považuje za kouli, která nám sváže nohy, a zkázu naší moci; stačí tudíž, aby svraštil obočí, zatvářil se povýšeně a rozhněvaně, a vžene nás do nebezpečné a šílené politiky? Vyhněme se tomuto úskalí, suďme věci sami od sebe a pro sebe, nenechme si nic předpisovat, ať už přímo, nebo oklikou. Problém Alžírska bohužel nestojí sám o sobě. Jsme svázáni dřívějšími kroky, minulost si zavázala budoucnost; a některé precedenty nelze ignorovat. Zůstaňme však přece pány svých nových rozhodnutí, važme výhody a nevýhody, a nestyďme se přidat na misky vah i trochu spravedlnosti, byť to bylo vůči Kabylům. Pokud nám není líto peněz, pokud nechceme kupčit se slávou, považme alespoň bolest rodin, utrpení našich bratří, osud těch, kteří padnou, a neblahé zvyky těch, kteří přežijí.

Existuje ještě jedno téma, které si zcela zaslouží pozornost Vašeho poslance. Mám na mysli nepřímé daně. V tomto případě se rozlišení mezi tím, co patří a co nepatří do kompetence státu, nedá použít. Je nepochybné, že státu přísluší vybírat daně. Zároveň ale platí, že bezbřehé rozpínání vede státní moc k vymýšlení těch nejodpornějších postupů při jejich získávání. Pokud se národ z přehnané plachosti neodváží nic dělat sám a ve všem vyžaduje zásahy státu, pak se musí smířit s tím, že jej stát bude odírat; stát totiž nemůže nic dělat zadarmo, a když vyčerpá běžné zdroje daní, musí se uchýlit k nanejvýš podivným a utlačovatelským způsobům vydírání. Tak vznikají nepřímé daně z nápojů. Zrušit tyto daně bude možné jedině tehdy, až bude nalezena odpověď na věčnou otázku, kterou budu do omrzení znova klást: Přeje si francouzský lid být věčně v poručenství a dovolit, aby mu vláda zasahovala úplně do všeho? Je-li tomu tak, pak ať si nestěžuje na břemeno, které ho sužuje, a připraví se na to, že bude ještě tíživější.

Ale i kdybychom předpokládali, že daň z nápojů není možné zrušit (což si zdaleka nemyslím), připadá mi jisté, že ji lze důkladně změnit a že ji lze snadno oklestit o nejhorší pomůcky. Stačilo by přimět majitele vinic, aby se vzdali jistých přemrštěných požadavků na rozsah vlastnického práva a nedotknutelnost soukromého pozemku[12].

Dovolte mi, pánové, zakončit několika osobními postřehy: Musím je zde skutečně pronést. Já osobně totiž nemám k dispozici žádného činorodého a oddaného asistenta s platem 3000 franků, plus 4000 franků administrativních nákladů, který by mi obstarával volební kampaň po celém okresu a každičký den v roce.

Jedni říkají: „Pan Bastiat je revolucionář.“ Jiní zas: „Pan Bastiat je spojenec vlády.“

Odpovědí na obě tato tvrzení je celý předchozí text.

Někteří říkají: „Pan Bastiat je možná velmi poctivý, ale mění své názory.“

Když já sám uvážím, s jakou vytrvalostí bojuji za princip, který ve Francii nemá žádný ohlas, spíš se někdy sám sebe ptám, jestli nejsem šílenec posedlý utkvělou myšlenkou.

Abyste mohli sami posoudit, zda jsem se změnil, dovolte mi ocitovat úryvek z vyznání víry, které jsem uveřejnil v roce 1832, když se mi díky laskavé přímluvě generála Lamarqua[13] podařilo přilákat pozornost několika voličů.

„Podle mého názoru postačují instituce, které máme a které zákonnými prostředky můžeme získat, budeme-li jich ovšem užívat rozumně, aby naši vlast dovedly na vysoký stupeň svobody, velikosti a blahobytu.

Nepředstavuje snad právo odhlasovat si daně, které dává občanům možnost podle uvážení rozšiřovat či omezovat působení státní moci, skutečnou vládu veřejnosti nad věcí veřejnou? Čeho bychom nemohli dosáhnout, když budeme tohoto práva moudře využívat?

Uvědomujeme si, že z honby za funkcemi pramení mnohé boje, intriky a politické pletichy? Záleží jen na nás, zda tuto neblahou vášeň připravíme o její mízu tím, že snížíme počet a výnosnost placených funkcí.

Vidíme, že je náš průmysl bržděný; vláda příliš centralizovaná a školství poškozeno universitním monopolem? Nic nám nebrání, abychom odmítli dávat peníze, které živí tyto brzdy, tuto centralizaci a monopoly.

Vidíte, pánové, že nikdy nebudu očekávat blaho své vlasti od prudkých změn v podobě či držitelích vlády, ale od naší dobré vůle spolupracovat s ní na prospěšném plnění jejích skutečných funkcí a od našeho nesmlouvavého udržování vlády v těchto mezích. Vláda musí být silná proti nepřátelům zevnitř i zvenčí, neboť jejím posláním je udržovat mír doma i v zahraničí. Musí ale přenechat soukromé sféře vše, co jí patří. Taková je cena za pořádek a svobodu.“

Nejsou to stejné zásady, stejné cítění, stejná základní myšlenka, stejné odpovědi na konkrétní otázky, stejné prostředky k reformě? Lidé nemusejí sdílet mé názory, nikdo však nemůže říci, že jsou proměnlivé; řekl bych dokonce, že jsou nezměnitelné. Tvoří příliš jednotlivou soustavu, aby do ní bylo možné zasahovat. Buď se celá zhroutí, nebo celá zvítězí.

Milí přátelé, omlouvám se Vám za délku a neobvyklou formu tohoto dopisu. Věnujete-li mi své hlasy, bude to pro mě nesmírnou ctí. Dáte-li je někomu jinému, budu sloužit své vlasti v nižších sférách, které lépe odpovídají mým silám.

—

[1] V tomto období se ve sněmovně hlasovalo pomocí koulí. Bílá koule znamenala ano, černá ne. Bastiat zde má na mysli, že poslanci vystupovali nepříliš rozhodným způsobem

[2] Bastiat naráží na opozici mnohých poslanců vůči vládě Prince Polignackého, ministerského předsedy v roce 1829 (za vlády Karla X.), která vedla k pádu bourbonské dynastie a nástupu orleánské dynastie v osobě Ludvíka Filipa I. (1830-848).

[3] Marie Gustave Larnac byl zvolen do parlamentu v doplňovacích volbách roku 1845 za okres Saint-Séver a v roce 1846 pak se svými 170 hlasy porazil Bastiata, který získal 53 hlasů, a třetího kandidáta s 84 hlasy.

[4] Jean-Baptiste Say (1767-1832), francouzský ekonom a obhájce volného obchodu, autor slavného zákona trhů. Jeho myšlenky měly na Bastiata velký vliv.

[5] Národní garda. Milice vytvořená v roce 1789 především z řad měšťanů, která měla na starosti udržování pořádku ve spolupráci s armádou. Hrála podstatnou roli za krále Ludvíka Filipa I. a její dezerce v roce 1848 se stala znamením pádu režimu.

[6] Robert Peel, britský ministerský předseda (1841-1846), zrušil 1846 cla na obilí na nátlak Ligy proti obilním zákonům Richarda Cobdena. Tento čin vedl k pádu jeho vlády a rozštěpení Toryů.

[7] Aimé-Stanislas Darblay (1794-1878), francouzský průmyslník, obchodoval s obilím. Zavedl pěstování olejnatých rostlin v kraji Brie a otevřel jednu z prvních továren na extrakci rostlinného oleje

[8] Denis Frayssinous (1765-1841) byl rektorem University (1822-1824), poté ministrem státního školství a náboženského vyznání (1824-1828) v období francouzské Restaurace

[9] Victor Cousin (1792-1867), filosof a politik, vůdce duchovní myšlenkové školy.

[10] Charles François Marie Fourier (1772-1837), vlivný socialista, který ve svém časopise Le Phalanstere v r. 1832 navrhl, aby základními výrobně-administrativními jednotkami plánované socialistické společnosti byly tzv. „falangy“, z nichž každá měla představovat seskupení 1 600 jedinců, bydlících a pracujících pohromadě v jedné budově – falanstéře. Organizace života ve falanstéře je věrnou kopií kasárenské reglementace, jež byla v éře Napoleona I. zaváděna do všech státních a veřejných institucí ve Francii.

[96] Myšlenka vybudovat kanál spojující řeky Garonnu a Adour pochází již z roku 1808. Měl sloužit rozsáhlé lesnaté oblasti Landes a přivádět do ní nový život; Bastiat byl příznivcem tohoto projektu. Konečný plán byl vypracován v roce 1832, ale projekt nebyl nikdy realizován kvůli neshodám v departmentu Landes.

[97] Čtenáře může překvapit zdánlivý souhlas s omezením majetkových práv. Zároveň je ale nezpochybnitelné, že Bastiat byl vždy vášnivým obráncem práva na majetek. Zde se tedy spíše pokoušel nabádat pěstitele révy, aby přistoupili na určitý dosažitelný kompromis. Zdanění se vztahovalo mj. na hrozny v okamžiku, když opouštěly vinici. Vinaři tvrdili, že i když jsou jejich vinice rozeseté po kraji, přece tvoří jednotný pozemkový celek. Také jim vadilo, když výběrčí vstupovali do jejich sklepů, aby kontrolovali produkci, a označovali to za narušování soukromého pozemku. Produkce vína tak byla zdaněna na více než 15 úrovních, a z valné části se jednalo o iracionální daně. Bastiat usiloval o snížení počtu rovin zdanění a přimlouval se za racionálnější přístup, při kterém by ovšem některé kontroly nadále probíhaly.

[98] Hrabě Maxmilián Lamarque: francouzský generál a politik, narozen v Saint-Séver 1770. Ve válce od 1794-1815. 1828 zvolen do parlamentu, působil v opoziční Liberální straně. Velmi populární a jeho pohřeb 1832 se stal podnětem k lidovému povstání v Paříži.

Přeložila Veronika Lásková