Potřeby, úsilí, uspokojení

Jak děsivé divadlo dnešní Francie nabízí! Těžko říci, jestli se anarchie přenesla z teorie do praxe nebo z praxe do teorie, ale šíří se všude.

Chudí povstali proti bohatým, proletáři proti kapitalistům, zemědělci proti průmyslníkům, venkov proti městu, kraje proti hlavnímu městu a našinci proti cizincům.

Nyní přicházejí teoretikové, kteří chtějí vystavět systém z těchto sporů a konfliktů. „Tyto konflikty jsou nevyhnutelným důsledkem,“ jak říkají, „podstaty věcí, tedy svobody. Člověk je posedlý sledováním svého vlastního zájmu a to je příčinou všeho zla. Člověk se snaží vylepšit svůj blahobyt a toho může dosáhnout jen na úkor svých bratří. Zabraňme mu tedy následovat toto nutkání. Omezme jeho svobodu konání. Změňme lidské srdce. Najděme mu jinou motivační sílu, než je ta, kterou má od své přirozenosti. Vynalezněme umělý společenský řád, ve kterém se dá všechno uřídit!“

Když se teoretik dostane až sem, spatří nekonečná úskalí, na kterých troskotá jeho logika a představivost. Pokud se jeho mysl oddá dialektice a jeho temperament melancholii, tak své úsilí cele věnuje analýzám zla současného společenského řádu. Začne tato zla rozpitvávat, dávat do zkumavek, testovat a dojde k nevyhnutelným závěrům: protože v lidské nedokonalé povaze nenajde nic, v čem by tato zla nebyla přítomna, tak také ve společnosti nebude nic, nač by si nemohl hořce postěžovat. Spatří jen odvrácenou stranu veškerých společenských fenoménů. Ať už bude zkoumat vlastnictví, rodinu, kapitál, tovární výrobu, konkurenci, svobodu – uvidí pouze jejich temnou a destruktivní stranu. Lidskou biologii zredukuje na klinické post-mortem. Pohrdne Bohem, aby ve své mysli smířil to, co bylo řečeno o Jeho nekonečné dobrotě s všudypřítomnou existencí zla. Pohrdne vším, společnost se mu bude jevit jako maska na malomocném těle a popře, že by uvnitř mohlo existovat cokoliv dobrého. Ovšem může si získat určité množství věčně rozhořčených a nebezpečných následovníků mezi těmi, kteří jsou náchylní propadat zoufalství.

Na druhé straně, pokud má náš teoretik srdce překypující dobrotou a mysl, která si libuje v představách, odebere se do šťastné země snů. Fantazíruje o Oceániích, Atlantidách, Salentech, Spensoniích, Ikáriích, Utopiích a Falanstérách[1]. Osídlí si je mírnými, milujícími a oddanými bytostmi, které nikdy nenaruší tok představ tohoto snílka. Ten se skromně pasuje do role Prozřetelnosti. Uspořádá a utvoří si lidi podle své vlastní chuti. Nic ho přitom nezastaví. Nenarazí na žádné zklamání. Počíná si jako kněz, který během kázání předstíral, že jeho klobouk je Rousseau, vášnivě mu vyspílal a pak triumfálně prohlásil, že jeho oponent zahanbeně mlčí. Stejným způsobem předvádí reformátor před očima chudých a nešťastných obrázek dokonalého štěstí, který je vhodný akorát k tomu, aby tito lidé ztratili chuť potýkat se s těžkostmi skutečného života.

Utopista ovšem zřídka zůstane jen u nevinných snů. Jakmile se pokusí přesvědčit lidstvo, aby ho následovalo, zjistí, že lidé nejsou moc ochotni propůjčit se pro provedení přeměny. Začnou mu odporovat, zahořknou. Aby si je získal, reformátor nemluví jen o těch dobrých věcech, které odmítají. Mluví hlavně o zlu, kterého je slibuje zbavit. Musí je tak vykreslit co nejtemněji. Zvykne si zvyšovat sytost barev na své paletě. Vyhledává zla v současné společnosti stejně vášnivě, jako jiný hledá dobro. Vidí jen utrpení, špínu, pokřivená těla, hlad, bolest, útlak. Je udiven a rozhořčen faktem, že společnost si není dostatečně vědoma vší této bídy. Nevynechá pak příležitost, aby se nepokusil otřást společností v její apatii, a jestliže začal s dobrotou, i on končí u misantropie.

Nechci zde zpochybňovat ničí upřímnost, ale nedovedu pochopit, jak ti političtí teoretikové, kteří vidí zásadní rozpor v základu přirozeného společenského řádu, se mohou někdy těšit z chvilky klidu a pokoje. Zdá se mi, že nihilismus a zoufalství musí být jejich nešťastným údělem. Pokud se příroda zmýlila, když z vlastního zájmu učinila hnací sílu lidské společnosti (a tato chyba je zjevná, jakmile přijmeme představu, že lidské zájmy jsou inherentně antagonické), jak si mohli nevšimnout, že toto zlo nelze nijak napravit? Pokud je nám souzeno zůstat lidmi, kde můžeme najít pevný bod pro páku, se kterou lze pohnout s naší vlastní podstatou? Máme se odvolat k zákonům, pořádku, policii, státu a poslancům? Pak se ale upínáme k lidem, kteří trpí stejným základním defektem jako my sami. Máme se spolehnout na všeobecné volební právo? Tím ale jen otevíráme stavidla této všeobecné lidské tendenci.

Sociálním plánovačům zbývá jediné východisko. Musí předstírat, že byli vyrobeni z jiné hlíny, obdařeni zvláštním zjevením a čerpají svou inspiraci z jiného zdroje než zbytek lidstva. To je bezpochyby důvod, proč je tak často můžeme vídat, jak obklopují své systémy emocemi a mystickou frazeologií. Jestliže tedy byli vysláni Bohem, ať nám prokážou své vyšší poslání. Nakonec to, co si přejí, není nic menšího než mít nad lidstvem tu nejabsolutističtější despotickou moc, jaká kdy existovala. Nechtějí kontrolovat jen naše činy, ale zacházejí tak daleko, že chtějí ovládat i naše myšlení a samotnou podstatu našeho cítění. Můžeme se jich tedy alespoň optat na jejich pověření. Očekávají snad, že je lidstvo bude brát vážně, obzvláště když se ani neshodnou sami mezi sebou?

Než se pustíme do přezkoumávání plánů na vytvoření umělého společenského řádu, měli bychom si nejprve být jisti v jedné věci: Nejsme od samého počátku na špatné cestě? Je vskutku jisté, že lidské zájmy jsou inherentně antagonické, že nerovnost se nevyhnutelně a nenapravitelně zvyšuje v lidské společnosti, která se rozvíjí pod vlivem vlastního zájmu, a že se Bůh tudíž očividně zmýlil, když řekl člověku, aby usiloval o své vlastní štěstí?

Právě toto hodlám prozkoumat.

Když si vezmu člověka takového, jak ho Bůh stvořil, schopného vytvářet si očekávání ohledně budoucnosti a učit se z minulosti, tudíž zdokonalitelného, sledujícího svůj vlastní zájem, ale přátelsky naladěného k druhým a rychle reagujícího na jejich náklonnost, chci zjistit, jaký společenský řád bude výsledkem svobodné souhry těchto prvků, pokud se do nich nebude zasahovat.

Pokud shledáme, že výsledný řád vede k rozšiřování všeobecného blahobytu, k fyzickému, intelektuálnímu a morálnímu povznesení všech tříd, a že tento proces pokroku neustále pokračuje, pak byly Boží záměry potvrzeny. K naší úlevě tak zjistíme, že během stvoření nedošlo k žádné chybě, a že společenský řád, stejně jako jiné řády, nese svědectví o existenci harmonických zákonů, před nimiž se v úctě skláněl Newton a které pohnuly autorem žalmů, aby napsal: Coeli enarrant gloriam Dei.[2]

Rousseau prohlásil: „Kdybych byl vladařem nebo zákonodárcem, tak bych nemarnil svůj čas řečmi o tom, co by se mělo dělat. Udělal bych to nebo bych držel jazyk za zuby.“[3]

Já nejsem vladařem, ale důvěra mých spoluobčanů ze mě učinila zákonodárce. Možná mi tedy řeknou, že je na čase, abych jednal a nikoliv abych psal.

Prosím za prominutí. Ať už je to samotná pravda, co mě pohání vpřed, nebo jestli jsem se stal obětí přeludu, faktem zůstává, že cítím naléhavou potřebu sepsat knihu, v níž uceleně vyložím ideje, které jsem zatím představoval pouze odděleně jako roztroušené fragmenty. Zdá se mi, že jsem poodhalil roušku souhry přirozených zákonů společnosti tvořících jemnou a uklidňující harmonii. Nemám se snad pokusit to, co vidím (nebo si myslím, že vidím) ukázat také druhým, abych je shromáždil kolem ideálu míru a bratrství lidí, než jejich mysli budou svedeny na špatnou cestu a srdce zahořknou? Pokud se během doby, kdy bude loď našeho státu zmítaná bouří, vzdálím z pozice, na kterou jsem byl povolán, důvodem bude, že mé slabé ruce nebudou schopny pohnout s kormidlem. A mimo to zrazuji snad důvěru svých voličů, když poukážu na důvody této bouře a budu usilovat o její utišení? A kdo ví, jestli mi bude zítra dopřáno dokončit to, co nestihnu ještě dnes?

Začnu tedy od několika obecných úvah o roli ekonomie. Vycházeje z děl mých předchůdců, pokusím se shrnout úlohu politické ekonomie v několika prostých, pravdivých a konstruktivních principech, jichž si ekonomové byli doposud pouze matně vědomi a k nimž se stále více a více blížili. Možná nyní nastal čas pro jejich vyjádření v definitivní podobě. Pak se ve světle těchto základních principů pokusím vyřešit několik problémů, jako je konkurence, úloha strojů, zahraniční obchod, luxus, příjem z investovaného kapitálu atd., kolem kterých stále panují kontroverze. Poukážu na některé harmonické vztahy, které existují mezi politickou ekonomií a jinými morálními a společenskými vědami, obzvláště s ohledem na důležitá témata označovaná slovy jako „vlastní zájem“, „vlastnictví“, „veřejné vlastnictví“, „svoboda“, „rovnost“, „odpovědnost“, „solidarita“, „bratrství“, „jednota“. Nakonec bych čtenářovu pozornost chtěl obrátit k umělým překážkám, které brání spořádanému a mírovému rozvoji lidské společnosti. Z těchto dvou idejí – přirozeného harmonického řádu na straně jedné a umělých rušivých prvků na straně druhé – vydedukujeme řešení sociální otázky.

Riziko tomuto podniku hrozí ze dvou stran. Pokud bude tato kniha příliš abstraktní, tak uprostřed bouře, která nyní kolem nás zuří, nebude čtena. Pokud má mít čtenářský úspěch, musí být aktuální a naznačeným abstraktním problémům se věnovat pouze zlehka. Jak tedy smířit vědeckou integritu s požadavky čtenářů? K vybalancování požadavků formy a obsahu by bylo třeba vážit každé slovo a studovat jeho kontext. Takto vzniká krystal, kapku po kapce, v tichu a osamění. Ticho, čas, klid mysli – nedostává se mi ani jednoho a tak jsem nucen prosit čtenáře o shovívavost.

Předmětem studia politické ekonomie je člověk.

Ovšem neobsáhne celého člověka. Náboženské city, otcovská a mateřská náklonnost, synovská či dceřiná oddanost, láska, přátelství, vlastenectví, dobročinnost, zdvořilost – to patří do sféry morálních věd, které zahrnují přitažlivé oblasti lidské povahy a nechávají tak pro sesterskou vědu politickou ekonomii jen chladnou oblast vlastního zájmu. Na tento fakt se nespravedlivě zapomíná, když je politická ekonomie obviňována z toho, že postrádá půvab a eleganci morální filosofie. Jak by to mohlo být jinak? Zpochybněte právo politické ekonomie existovat jako samostatná věda, ale nenuťte ji předstírat, že je něčím, čím není. Pokud jsou lidské transakce, jejichž účelem je rozmnožené bohatství, dostatečně obsáhlé a komplikované, aby jejich zkoumání mohlo dát základ vědnímu oboru, pak mu dejme jeho svébytnost a neponižujme ho sentimentálními řečmi o vlastním zájmu. Osobně jsem toho mínění, že veřejnost neprokázala politické ekonomii žádnou službu, když ekonomy tlačila k tomu, aby se vyjadřovali s dojemnou sentimentalitou, která od nich zněla spíše jako prázdná deklamace. Čím se tato věda zabývá? Transakcemi provedenými mezi lidmi, kteří se navzájem neznají, které navzájem nespojuje jiný závazek než zůstat spravedliví, kteří ochraňují a snaží se prosadit svůj vlastní zájem. Zabývá se nároky, které jsou limitovány jinými nároky, kde nemají sebeobětování a deklamace o vlastní nesobeckosti žádné místo. Vezměte si básnickou liru a zkuste promluvit o těchto věcech. Dříve uvidíte pana de Lamartina komponovat ódy za pomoci logaritmických tabulek.

Z toho neplyne, že by politická ekonomie neměla svou vlastní poezii. Kdekoliv existuje řád a harmonie, tam můžeme nalézt poezii. Ta je ale ve výsledcích, nikoliv v důkazech. Je odhalována, nikoliv vytvářena. Kepler sám sebe nevnímal jako básníka, přestože zákony, které odhalil, jsou pravou poezií pro mysl.

Politická ekonomie tedy studuje člověka jen z jedné strany, a tak zaujměme její úhel pohledu. Začněme od prvotního fenoménu lidského vnímání a aktivity. Čtenář ovšem budiž ujištěn, že v mlhavých oblastech metafyziky nezůstaneme dlouho a vypůjčíme si z ní jen několik jednoduchých, jasných a, jestli je to možné, nezpochybnitelných myšlenek.

Člověk je nadán schopností smyslového vnímání. Ať už toto smyslové vnímání sídlí v těle nebo v duši, faktem zůstává, že jako pasivní bytost zažívá smyslové vjemy, které jsou pro něj buď bolestivé, nebo příjemné. Jako aktivně jednající bytost se snaží omezit ty první a rozmnožit ty druhé. Výsledek tohoto snažení, který ho opět ovlivní jako pasivní bytost, může být nazván uspokojením.

Z obecné ideje smyslového vnímání vyplývají konkrétnější ideje o bolesti, potřebě, touze, chuti na straně jedné, a potěšení, požitku, naplnění a blahobytu na straně druhé.

Mezi těmito extrémy se nachází člověk a z obecné ideje aktivity odvozuje konkrétnější ideje bolesti, úsilí, únavy, práce a produkce.

Analýza smyslového vnímání a aktivity ukazuje na jedno slovo společné oběma těmto sférám – bolest. Je bolestivé zakoušet určité vjemy a zastavit je můžeme jen vyvinutím úsilí, které také znamená podstoupit bolest. Tak zjišťujeme, že zde máme na výběr jen menší ze dvou zel.

Celý tento fenomén se odehrává na osobní úrovni – jak smyslové vnímání, které předchází úsilí, tak uspokojení, které ho následuje.

Nelze pochybovat o tom, že vlastní zájem je v lidské povaze hnací silou. Musíme jasně porozumět tomu, že toto slovo označuje univerzální a nesporný fakt lidské podstaty, a nikoliv nepřátelský hodnotový soud jako slovo sobectví. Morální vědy by byly nemožné, kdyby hned ze začátku obrátily termíny, které předmět jejich zkoumání vyžaduje.

Lidské úsilí není vždy nutnou podmínkou mezi smyslovým vnímáním a uspokojením. Někdy se uspokojení dostavuje samo od sebe. Častěji je úsilí vynakládáno na materiální objekty, skrze síly, které příroda dala člověku k dispozici.

Pokud řekneme, že užitek je všechno, co přináší uspokojení nějaké potřeby, tak je jasné, že existují dva druhy užitku. Jeden druh nám poskytuje bezplatně příroda. Druhý druh je nutný získat s vynaložením úsilí.

Kompletní kruh může obsáhnout tyto čtyři ideje:

Potřeba {bezplatný užitek; vydobytý užitek} uspokojení

Člověk je nadán schopností zlepšovat se. Porovnává, snaží se odhadnout budoucnost, učí se těžit ze zkušenosti. Jestliže je pro něj potřeba bolestí a úsilí je také bolestné, má důvod prozkoumat způsoby, jak by si mohl ušetřit bolest z úsilí, aniž by to snížilo uspokojení potřeby, které je jeho cílem. Toho dosáhne, pokud se mu podaří nahradit vydobytý užitek bezplatným užitkem, což je cílem jeho hledání.

Náš vlastní zájem je takový, že nás neustále popouzí ke zvyšování sumy našich uspokojených potřeb ve srovnání s vynaloženým úsilím. Naše inteligence nám pak umožňuje dosahovat tohoto cíle skrze zvyšování bezplatného užitku ve srovnání s vydobytým užitkem.

Pokaždé, když se podaří dosáhnout pokroku tohoto druhu, je část našeho úsilí osvobozena a my máme volbu buď si užívat více odpočinku, nebo zapracovat na uspokojení nějakých dalších tužeb, pokud je pociťujeme tak silně, aby nás pohnuly k jednání.

To je zdrojem pokroku v ekonomickém řádu. Je to také, jak se můžeme snadno dovtípit, zdrojem chyb, které se v něm objevují, protože pokrok i chyby mají svůj původ v daru, kterým Bůh obdařil člověka: svobodné vůli.

Jsme nadaní schopností srovnávat, posuzovat, vybírat si a podle toho jednat. To implikuje, že můžeme učinit dobré nebo špatné úsudky, dobré nebo špatné volby – což je fakt, na který musíme lidi upozornit pokaždé, když je řeč o svobodě.

Zajisté se nemýlíme ohledně našich smyslových vjemů, které si s neomylným instinktem dokážeme roztřídit na bolestivé nebo příjemné. Ovšem jinak může chyba v našem úsudku nabýt nespočtu různých forem. Můžeme se zmýlit v příčině a usilovat o něco, co nám místo potěšení způsobí bolest. Můžeme opominout vztah mezi příčinou a následkem a tak si nebýt vědomi toho, že současné potěšení bude následováno budoucí a větší bolestí. Můžeme se zmýlit při posouzení relativní důležitosti našich potřeb a tužeb.

Můžeme špatně nasměrovat naše úsilí nejen kvůli neznalosti, ale také kvůli slabosti naší vůle. „Člověk,“ říká de Bonald[4], „je intelekt obsluhovaný tělesnými orgány.“ Vskutku! Nemáme snad nic jiného? Nemáme vášně?

Když mluvíme o harmonii, nemáme na mysli to, že by přirozené uspořádání společnosti bylo takové, že by chyby a hřích byly vyloučeny. Prosazovat takovou tezi tváří v tvář faktům by znamenalo dotáhnout milovaný systém až do stádia šílenosti. Aby taková harmonie existovala bez jediného falešného tónu, tak by člověk nesměl mít svobodnou vůli nebo by musel být neomylný. Říkáme pouze toto: V harmonickém společenském řádu existuje tendence, aby každá chyba vedla k rozčarování a každý hřích k trestu, takže nesoulad postupně mizí.

První vágní představu o podstatě vlastnictví můžeme vydedukovat z těchto premis. Protože je to jednotlivec, který zakouší smyslové vjemy, touhu, potřebu, protože je to jednotlivec, kdo vynakládá úsilí, uspokojení musí buď skončit u něho, nebo jeho úsilí bylo vynaloženo nadarmo.

Totéž platí o dědictví. Žádná teorie, žádné řečnické výkony nemohou zabránit rodičům milovat jejich děti. Lidé, kteří vytvářejí imaginární společnosti, to mohou shledávat politováníhodným, ale toto je fakt. Rodič vynaloží stejně tolik úsilí, a možná více, pro uspokojení potřeb svých dětí, jako pro uspokojení potřeb vlastních. Kdyby pak nový zákon měl zakázat dědění soukromého majetku, tak by narušil právo na vlastnictví, ale také by narušil tvoření nového vlastnictví paralyzací poloviny lidského snažení.

Vlastní zájem, soukromé vlastnictví, dědictví – k těmto tématům budeme mít ještě příležitost se vrátit. Pokusme se nejprve vymezit hranice vědy, kterou se zabýváme.

Nejsem jedním z těch, kdo by věřil, že jednotlivé vědní obory mají inherentně své vlastní přirozené a neměnné hranice. Ve sféře idejí, stejně jako ve sféře materiální, je vše navzájem propojeno, všechny jednotlivé pravdy do sebe zapadají a kompletní věda tak obsáhne všechny obory naráz. Bylo dobře řečeno, že pro nekonečnou inteligenci by existovala jen jedna jediná pravda. Je to naše lidská nedostatečnost, která nás nutí studovat určitý řád fenoménů, jako by byl izolovaný od všeho ostatního, a výsledná klasifikace se tak nemůže vyhnout jistým svévolím.

Vědecké zásluhy pak spočívají v přesném popsání faktů, jejich příčin a jejich důsledků. Poměrně menší a relativní zásluhou je roztřídit, nikoliv rigorózně, což je nemožné, ale racionálně, fakta podle typů toho, čeho se týkají.

Toto říkám, aby mi nemohl být přisuzován úmysl kritizovat mé předchůdce za to, že dali politické ekonomii poněkud jiné hranice, než jak jsem ji vymezil já.

V současné době jsou ekonomové často kritizováni za přílišné zaujetí otázkou materiálního bohatství. Panuje pocit, že by politická ekonomie měla zahrnout vše, co přímo nebo nepřímo přispívá k lidskému štěstí a utrpení. A byla také obviňována z toho, že popírá existenci všeho, o čem výslovně nepojednává, tedy například projevů altruismu, který je stejně tak přirozený lidskému srdci jako vlastní zájem. To se mi zdá jako obvinění mineralogů z toho, že popírají existenci živých organismů. Není snad otázka bohatství – tj. jeho produkce, rozdělování a spotřeby – dostatečně rozsáhlou a důležitou, aby se mohla stát předmětem výzkumu jednoho vědního oboru? Pokud by byly závěry ekonomů v rozporu se závěry jiných oborů zkoumajících politiku nebo etiku, tak bych mohl těmto obviněním porozumět. Mohli bychom ekonomům říci: „Tím, že jste omezili svůj výzkum na tuto otázku, jste sešli z cesty, protože není možné, aby dva pravdivé výroky byly ve vzájemném konfliktu.“ Snad bude jedním z výsledků práce, kterou předkládám veřejnosti, to, že věda o bohatství začne být vnímána v harmonii s ostatními vědami.

Z těchto tří pojmů, které pokrývají lidské podmínky – smyslové vjemy, úsilí, uspokojení – první a poslední jsou vždy nevyhnutelně propojeny ve stejném jedinci. Je nemožné představit si je odděleně. Umíme si představit smyslový vjem, na který není reagováno, a potřebu, která není naplněna, ale nikdy si nepředstavíme potřebu pociťovanou jedním člověkem a její uspokojení pociťované jiným člověkem.

Pokud by totéž platilo o pojmu úsilí, tak by člověk byl zcela osamělou bytostí. Ekonomický fenomén by se ve své celistvosti odehrával jen na úrovni jednotlivce. Pokud by nedošlo k interakci mezi osobami, nemohla by vzniknout společnost. Byla by zde osobní ekonomie, ale nemohla by existovat politická ekonomie.

Tak tomu ovšem není. Je docela možné a vskutku se často stává, že uspokojení potřeb jedné osoby je způsobeno úsilím jiné osoby. Faktem je, že když si uděláme seznam všech uspokojení potřeb, kterých se nám dostává, tak zjistíme, že většina těchto uspokojení je odvozena z úsilí, které jsme sami nevynaložili. Stejně tak práce, kterou vykonáváme každý ve svém povolání, téměř vždy slouží k uspokojení potřeb druhých a nikoliv nás samotných.

Nejsou to tedy potřeby nebo jejich uspokojení, což je v zásadě osobní a nepřenositelný fenomén, ale je to lidské úsilí, v němž musíme hledat společenský princip, který je počátkem politické ekonomie. Je to přesně tato schopnost pracovat jeden pro druhého, která byla dána lidstvu, tato směna služeb s celou nekonečně komplikovanou strukturou vztahů, jež je rozprostřená časem a prostorem, co zkoumá ekonomická věda, aby přišla na její původ a určila její hranice.

Proto pravím: Politická ekonomie zkoumá ty lidské snahy, které jsou schopné uspokojit, výměnou za poskytnutou protislužbu, potřeby osob jiných než je ta, která vyvíjí toto úsilí, a tedy zkoumá i potřeby a uspokojení, která se vztahují k úsilí tohoto druhu.

Vezměme si následující příklad. Dýchání, ačkoliv v sobě zahrnuje všechny tři prvky vytvářející ekonomický fenomén, nepatří do ekonomické vědy, a to z očividného důvodu: v tomto případě je kromě potřeb a uspokojení nepřenosné i úsilí. Zpravidla nežádáme jiné lidi o pomoc s dýcháním. Není zde dávání ani přijímání. Ze své podstaty se jedná o činnost jednotlivce, která není předmětem zájmu společenských věd, protože ty, jak už jejich název naznačuje, se zabývají vztahy mezi více osobami.

Mohou ovšem nastat okolnosti, které vyžadují, aby jeden člověk pomáhal druhému s dýcháním, jako v případě potápěče v ponorném zvonu, při lékařské operaci, nebo když policie podniká kroky k vyčištění vzduchu. Pak máme potřebu, kterou uspokojuje jiný člověk než ten, který ji zakouší. Máme poskytovanou službu a dýchání se tak v tomto případě dostává do sféry politické ekonomie.

Nemusí nezbytně dojít ke skutečnému dokončení transakce. Za předpokladu, že transakce je možná, tak dotyčná práce nabývá ekonomického charakteru. Sedlák, který pěstuje pšenici pro svou vlastní potřebu, provádí ekonomickou činnost, protože pšenice je směnitelná.

Vyvinout úsilí směřující k uspokojení potřeb jiné osoby znamená vykonat pro ni službu. Pokud je služba poskytnuta oplátkou, tak nastává směna služeb. Toto je ta nejobvyklejší situace, a proto je základem politické ekonomie teorie směny.

Jakkoliv velké jsou potřeby jedné ze stran kontraktu, jakkoliv velké je úsilí druhé ze stran, pokud je směna uskutečněna dobrovolně, mají dvě poskytnuté služby stejnou hodnotu. Hodnota tedy spočívá v odhadu a porovnání recipročně poskytovaných služeb a politická ekonomie má proto ve svém základu také teorii hodnoty.

Tak, jak jsem právě definoval politickou ekonomii a vyznačil oblast, kterou pokrývá, vynechal jsem z ní jeden důležitý prvek: bezplatný užitek, či užitek získaný bez úsilí.

Všichni předchozí autoři nějak okomentovali fakt, že početná uspokojení potřeb lidí pochází z tohoto zdroje. Pojmenovali užitky pocházející ze vzduchu, vody, slunečního svitu atd. přírodním bohatstvím v protikladu ke společenskému bohatství. Dalším jeho zkoumáním se nezabývali, protože v případě přírodního bohatství zde není žádné úsilí, žádná směna, žádná hodnota, nefiguruje v žádném inventáři, a tak se zdá, že by nemělo být zahrnuto do oblasti zájmu politické ekonomie.

To by bylo logické, pokud by bezplatné užitky byly fixní neměnnou kvantitou navždy oddělenou od vydobytých užitků, tedy užitků vytvořených s vynaložením úsilí. Ovšem tyto dvě kategorie jsou neustále promíchávány a jsou na sobě v nepřímé úměře závislé. Člověk se neustále snaží jednu nahradit druhou, tedy dosáhnout s pomocí přírodních a bezplatných užitků stejných výsledků s menším úsilím. Snaží se, aby pro něj vítr, gravitace, teplo a pára odvedly tu práci, kterou původně odváděl silou svých vlastních svalů.

Co z toho plyne? Ačkoliv výsledky jsou stejné, úsilí je menší. Menší úsilí implikuje menší službu a menší služba implikuje nižší hodnotu. Veškerý pokrok tudíž v určitém stupni přináší snížení hodnoty, a to nikoliv poklesem užitku z výsledku, ale nahrazením vydobytého užitku užitkem bezplatným – nahrazení společenského bohatství bohatstvím přírodním. Z určitého úhlu pohledu takto zničená část hodnoty již nepatří do oboru politické ekonomie, protože již není součástí inventářů a neobjevuje se v účetních bilancích. Nemůže být směněna, tj. prodána nebo koupena, a lidstvo si jí užívá bez úsilí, jako by si jí ani nebylo vědomo. Nelze ji již započítat k relativnímu bohatství a dostává se mezi Boží dary. Na druhé straně politická ekonomie by se jistě dopustila chyby, kdyby ji zcela ignorovala. Takové zanedbání by znamenalo ztratit ze zřetele to nejpodstatnější ze všeho: konečný výsledek, získaný užitek. Neporozuměli bychom tak největší síle, která působí rozšiřování a společné sdílení bohatství. Viděli bychom tak společenský řád bez jeho harmonie. Pokud tato kniha má posunout politickou ekonomii o jediný krok, tak ten by měl spočívat v tom, že čtenáři neustále bude připomínat tu část hodnoty, která je postupně ničena, aby zde zůstala ve formě bezplatného užitku pro celé lidstvo.

Na tomto místě mohu ukázat příklad toho, jak moc se nejrůznější vědní obory překrývají a jak k sobě mají blízko.

Právě jsem definoval službu. To je úsilí vyvinuté jedním člověkem ve prospěch uspokojení potřeby jiného člověka. Někdy je služba poskytnutá bezplatně, aniž by na oplátku byla očekávaná jiná služba. Její motivací je spíše altruismus než vlastní zájem. To představuje dar a nikoliv směnu. Zdá se tedy, že to nepatří do politické ekonomie (která začíná od teorie směny), ale do morální filosofie. Činy této povahy jsou, kvůli své motivaci, vskutku spíše morálním než ekonomickým fenoménem. Ovšem, jak uvidíme, kvůli svým výsledkům pronikají i na pole vědy, kterou se zde zabýváme. Na druhé straně služby poskytnuté s požadavkem protislužby, tedy v zásadě ekonomické, nezůstávají z důvodů svých následků mimo sféru etiky a etických soudů.

Tyto dva vědní obory tedy mají bezpočet styčných bodů, a když se moralista dívá se znepokojením na fenomén, který ekonom považuje za prospěšný, tak se jeden z nich určitě mýlí. Dvě pravdy totiž nemohou být ve vzájemném rozporu. Takto různé vědy udržují jedna druhou na cestě k pravdě.

[1] Odkaz na různé utopické představy: Oceana, James Harrington (1656); Nová Atlantida (nedokončená), Francis Bacon; Salente, smyšlené město ve Fénelonově knize Télémaque (1699); Spensone, the Millennium or Happy World, Thomas Spense (1750-1814); Cesta do Ikárie, Étienn Cabet; Falanstéra, model společnosti Fouriera.

[2] Žalm 19-2: „Nebesa vypravují o Boží slávě, (obloha hovoří o díle jeho rukou.)“

[3] Společenská smlouva, předmluva k prvnímu svazku.

[4] Louis Gabriel Ambroise, vikomt de Bonald (1754–1840), francouzský moralista a politik, autor několika pojednáních o náboženských, společenských a filosofických otázkách.

Překlad: Vladimír Krupa

Posted in Ekonomické harmonie (1850)