Obchodní bilance

Pozn. V prvních měsících r. 1850 kdy probíhaly debaty o výdajové stránce státního rozpočtu pan Maugin naivně rozvíjel zastaralou a chybnou teorii vyrovnané obchodní bilance (Moniteur industriel 27.3.1850). Bastiat, který ji vyvrátil již ve svých Ekonomických sofismatech, se domníval, že je jeho povinností proti ní znovu kriticky zaútočit. Jelikož mu jeho zdravotní stav již nedovoloval vystoupit na řečnickou tribunu, zaslal svou reakci do denního tisku, kde byla uveřejněna 29. 3. 1850. Zde je reprodukováno toto novinové vydání. Je třeba poznamenat, že v tomto článku poněkud zjednodušuje hypotetické kalkulace a dopouští se určité chyby v tom, co by zaznamenala celnice jako hodnotu dovozu, když v původním textu uvádí přesné záznamy celní i z účetních knih včetně dalších položek. Toto ovšem nemá žádný dopad na celkové vyznění a vysvětlení absurdnosti obchodní bilance, které je v obou článcích podáno obdobně.

Vyrovnaná obchodní bilance je nedotknutelným článkem věrouky.

Je známo, v čem spočívá: jestliže nějaká země dováží víc, než vyváží, pak rozdíl pro ni představuje ztrátu. A obráceně, jestliže vyváží víc, než dováží, je pro ni přebytek ziskem. Tato tvrzení se považují za axiomy a na jejich základě se vytvářejí zákony.

Právě o tato tvrzení se opíral pan Mauguin[1], když nás předevčírem se statistickými výkazy v rukou upozorňoval, že Francie provozuje takový zahraniční obchod, v jehož důsledku zcela dobrovolně, aniž by ji k tomu něco zavazovalo, ztrácí 200 miliónů franků ročně.

„Prostřednictvím vašeho obchodu jste se za 11 let dopracovali ke ztrátě dvou miliard franků. Dovedete vůbec pochopit, co to znamená?”

Pak provedl aplikaci svého neomylného pravidla na jednotlivá dílčí fakta: „Co se týče průmyslové produkce, prodali jste v roce 1847 výrobky v hodnotě 605 miliónů franků a nakoupili jste výrobky v hodnotě pouhých 152 miliónů franků. Váš zisk tudíž činil 453 miliónů. Pokud se týče surovin, vaše nákupy odpovídají hodnotě 804 miliónů, zatímco prodej nepřevýšil částku 114 miliónů. Vaše ztráta je tudíž 690 miliónů.”

Zde máme příklad, jak je možné s neohroženou naivitou vyvodit z absurdní premisy všechny její logické důsledky. Pan Mauguin rozluštil tajemství jak docílit, aby se i takoví protekcionisté jako pan Darblay[2] a pan Lebeuf[3] nezdrželi smíchu na účet vyrovnané obchodní bilance. Je to obrovský úspěch, který mě zcela oprávněně naplňuje žárlivostí.

Dovolte mi, abych prozkoumal platnost onoho pravidla, podle něhož pan Mauguin i všichni další protekcionisté kalkulují zisky a ztráty. Udělám to tak, že zde uvedu propočty dvou obchodních transakcí, v nichž jsem měl příležitost osobně se angažovat.

Byl jsem v Bordeaux. Měl jsem sud vína v hodnotě 50 franků; poslal jsem jej do Liverpoolu a celnice zanesla do svých záznamů export v hodnotě 50 franků.

V Liverpoolu se víno prodalo za 70 franků. Můj obchodní agent směnil těch 70 franků za uhlí, které se dopravilo do Bordeaux, kde se na trhu prodává za 90 franků. Celnice si pospíšila zaznamenat import v hodnotě 90 franků.

Obchodní bilance je zde pasivní: import převyšuje export o 40 franků.

Jelikož důvěřuji svým účetním knihám, vždy jsem se domníval, že těchto 40 franků pro mne představuje zisk. Avšak pan Mauguin mě přesvědčuje, že tyto peníze představují moji ztrátu a že je to ztráta pro celou Francii, která se děje skrze mou osobu.

A proč zde pan Mauguin vidí ztrátu? Protože předpokládá, že jakýkoli přebytek importu vůči exportu nutně implikuje saldo, které musí být zaplaceno v hotovosti. Kde však je ve zmíněných transakcích, které se řídí paradigmatem veškerých lukrativních obchodních transakcí, nějaké saldo, jež by bylo nutno zaplatit? Je tedy tak obtížné pochopit, že obchodník srovnává běžné ceny na rozličných trzích a rozhoduje se provést transakci jen tehdy, když má jistotu anebo alespoň více nebo méně pravděpodobnou naději, že se k němu vrátí víc, než je hodnota exportovaného zboží? To, co u pana Mauguina vystupuje jako ztráta, je tudíž třeba označit jako zisk.

Několik dní poté, co jsem provedl svoji transakci, jsem ve své prostoduchosti pocítil lítost; bylo mi líto, že jsem nepočkal. A vskutku, ceny vína v Bordeaux se snížily a v Liverpoolu zase vzrostly; kdybych nebyl tolik pospíchal, mohl jsem víno koupit za 40 franků a prodat za 100. Opravdu jsem tehdy věřil, že za takových okolností by můj zisk byl býval větší. Avšak u pana Mauguina jsem se poučil, že za řečených okolností by moje obchodní transakce byla způsobila ještě pustošivější ztrátu.

Moje druhá transakce měla velice odlišný výsledek.

Odeslal jsem lodí z Périgordu několik bedniček lanýžů, které mě přišly na 100 franků; byly určeny pro dva význačné britské kabinetní ministry, kteří byli ochotni za ně zaplatit velmi vysokou částku, o níž jsem předpokládal, že ji obdržím v anglických librách. Ale běda! Byl bych udělal lépe, kdybych je byl býval sám snědl (myslím ovšem ty lanýže, a nikoli anglické libry nebo toryovské ministry). Nebyl bych zakusil nic z té ztráty, k níž došlo poté, co se loď vezoucí mé lanýže potopila hned po vyplutí z přístavu. Celník, který při této příležitosti konstatoval export ve výši 100 franků, již nikdy neměl možnost zaznamenat žádný import, který by se byl realizoval v návaznosti na onen export.

Pan Mauguin by řekl, že Francie tímto způsobem získala 100 franků; protože je to opravdu tato částka, o kterou – díky ztroskotání lodi – export převyšuje import. Kdyby se celá věc vyvinula opačně, kdybych obdržel hodnotu 200 nebo 300 franků v anglických librách, pak by obchodní bilance byla nepříznivá a Francie by utrpěla ztrátu.

Z hlediska vědy je velmi smutné pomyslet na to, že všechny obchodní transakce, které podle zainteresovaných obchodníků končí ve ztrátě, vykazují naopak zisk podle té skupiny teoretiků, kteří se vyznačují tím, že jejich deklamace jsou vždy v rozporu s teorií.

Avšak z praktického hlediska je to ještě mnohem smutnější, protože k čemu to všechno vede?

Předpokládejme, že by pan Mauguin měl tu moc (a do jisté míry on tu moc skutečně má – skrze hlasy svých voličů), aby kalkulace a přání obchodníků nahradil svými vlastními kalkulacemi a přáními a aby, jak to on sám vyjádřil, dal „zemi dobrou obchodní a průmyslovou organizaci a dobrý impuls domácímu průmyslu”; co by dělal?

Pan Mauguin by mocí zákona potlačil všechny transakce, které spočívají v nákupu za nízké domácí ceny za účelem prodeje za vyšší ceny na zahraničních trzích, jakož i ve směně získaných peněz za komodity, po nichž je doma dychtivá poptávka – protože právě při těchto transakcích hodnota importu převyšuje hodnotu exportovaného zboží.

A aby se to kompenzovalo, pan Mauguin by toleroval, ba dokonce favorizoval – v případě potřeby pomocí subvencí financovaných z veřejných daní – veškeré podnikání, které by bylo založeno na ideji, že je třeba draze nakupovat ve Francii, abychom to pak mohli levně prodat v zahraničí; nebo jinými slovy – že je třeba vyvážet věci, jež jsou pro nás užitečné, abychom si za to dovezli věci, z nichž je užitek veškerý žádný. Ponechal by nám tudíž dokonalou svobodu například k tomu, abychom mohli posílat sýry z Paříže do Amsterodamu a dovážet za to do Paříže poslední výkřiky holandské módy, protože lze opravdu potvrdit, že při takovémto obchodování by obchodní bilance by pro nás byla vždy příznivá.

Ano, je to smutná věc a odvažuji se dodat, že nás to také velice degraduje, když zákonodárce nechce dovolit zainteresovaným stranám, aby v těchto záležitostech jednaly a rozhodovaly samy za sebe, na své vlastní riziko a nebezpečí. Tehdy alespoň každý jedinec je odpovědný za své vlastní činy; kdo udělá chybu, je potrestán, a tím vyveden z omylu. Avšak jestliže zákonodárce nařizuje a zakazuje, pak udělá-li nějakou nestvůrnou chybu ve svém úsudku, stává se tento omyl nutně pravidlem chování pro celý velký národ. My ve Francii velmi milujeme svobodu, ale rozumíme jí dost málo. Ó, zkusme jí rozumět lépe! Nebudeme ji pak milovat o nic míň.

Pan Mauguin tvrdil s neochvějnou drzostí, že v Anglii neexistuje státník, který by neakceptoval doktrínu vyrovnané obchodní bilance. Poté, co provedl kalkulaci ztrát, které podle něj vyplývají z přebytku našeho importu, vydal ze sebe tento výkřik: „Jestliže by se podobná tabulka prezentovala Angličanům, otřásli by se hrůzou, a není takový člen Dolní sněmovny, který by nepocítil, že jeho křeslo je ohroženo.”

A já zase tvrdím, že kdyby někdo sdělil Dolní sněmovně: „Celková hodnota zboží vyvezeného ze země převyšuje celkovou hodnotu zboží dovezeného”, tak právě tehdy by se poslanci cítili ohroženi; a velmi pochybuji o tom, zda by se našel nějaký řečník, který by měl tu odvahu říci: „Ten přebytek představuje zisk.”

V Anglii panuje přesvědčení, že v zájmu národa je důležité, aby dostával víc, než dává. A navíc, přišli tam na to, že toto je postoj všech obchodníků. To je důvod, proč jsou na straně laissez faire a proč prosazují svobodný obchod.

[1] Francois Maugin (1785-1854), francouzský právník a politik. Byl proslulým advokátem a představitelem politického liberalismu, který v mnoha soudních procesech obhajoval práva jednotlivců proti útisku ze strany vlády. Za poslance byl prvně zvolen v r. 1827 a svého největšího vlivu dosáhl za vlády Ludvíka Filipa.

[2] August Adolphe Darblay (1784-1873), průmyslník a poslanec v letech 1840-1848

[3] Louis Lebeuf (1792-1854), finančník a regent Banque de France v r. 1835. Spolu s Odierem a Miremelem byl jedním z vedoucích činitelů Výboru na obranu domácího průmyslu. V r. 1837 zvolen poslancem a v r. 1852 senátorem.