Individualismus a bratrství

Nedávno se objevil systematický pohled na dějiny a osud lidstva, který je, jak se mi zdá, stejně nesprávný jako nebezpečný.

Podle tohoto systému se podílejí na světovém dění tři principy : Autorita, Individualismus a Bratrství.

Autorita se vztahuje na období aristokracie, individualismus na vládu buržoazie; bratrství na triumf lidu

První z těchto principů představuje papež. Vede k útlaku, a to cestou potlačování osobnosti.

Druhý, uvedený do života Lutherem, vede k útlaku cestou anarchie.

Třetí, proklamovaný mysliteli Montagnardů, dítě skutečné svobody, zavádí lidi do systému harmonického sdružení.

Protože lid byl pánem pouze ve Francii, a to jen po krátkou dobu, neznáme ještě teoretickou hodnotu a praktické výhody bratrství, leč z pokusu, který byl v této době uskutečněn ve zmatku. Naneštěstí jednota a láska, personifikovaná v Robespierrovi, potlačila  jen z poloviny individualismus, který se objevil znovu hned po 9. Thermidoru. A vládne dosud.

Co má být ten individualismus?  Autor práce, kterou se zabýváme, jej definoval takto:

„Princip individualismu je ten, že člověk postavený mimo společnost, posuzuje nezávisle sebe a své okolí. Dává mu jedinečný pocit jeho práv, aniž mu naznačuje jeho povinnosti, ponechává ho jeho vlastním silám, a pokud se týká jakékoliv vlády, proklamuje zásadu laissez faire.“

To ale není vše. Individualismus, tato hnací síla buržoazie, musí obsáhnout tři velké oblasti lidské činnosti: náboženství, politiku a ekonomiku. Z toho se odvozují tři velké školy individualismu: škola filosofická, v čele s Voltairem, která požaduje svobodu myšlení,nám přinesla hlubokou morální anarchii; škola politická, kterou založil Montesquieu, nám přinesla místo politické svobody oligarchii oprávněných voličů a škola ekonomická, reprezentovaná Turgotem, nám odkázala místo svobodné výroby konkurenci boháče a chudého, ku  prospěchu boháče.

Je zřejmé, že lidstvo se až dosud špatně inspirovalo, a že se ve všech směrech zmýlilo. Bylo před tím ovšem varováno, neboť princip bratrství, hlasem Jana Husa, Morelliho, Rouseaua a úsilím Robespierra, vždy uváděl své námitky a rezervy.

Ale co je bratrství?  „Principem bratrství je organisovat jednotlivá společenství, která jsou dílem lidským, podle vzoru lidské bytosti, která je dílem Božím, a zakládá vládnutí na přesvědčování, na dobrovolném souhlasu srdce.“

Takový je tedy systém pana Blanca. Co je na něm podle mého názoru nebezpečné – krom talentu, který projevuje – je skutečnost, že se v něm mísí pravda a chyby v poměru, který lze těžko odhalit. Nemám v úmyslu zkoumat jej ve všech jednotlivostech. Abych vyhověl požadavkům tohoto článku, budu se jím zabývat pouze z hlediska politické ekonomie.

Doznávám, že pokud jde o to stanovit princip, který v dané epoše inspiruje sociální sféru, chtěl bych, aby byl vyjadřován slovy, která jsou méně vágní, než individualismus a bratrství.

Individualismus je nové slovo, které jednoduše nahrazuje pojem egoismus. Je to přehnaný pocit osobnosti.

Člověk je v podstatě soucítící bytost. Čím víc soustřeďuje tento soucit na sebe sama, tím víc je egoistou. Čím víc jej vztahuje na své bližní, tím víc je filantropem.

Egoismus je, stejně jako všechny ostatní špatné vlastnosti, tedy odchylky od našich morálních hodnot, starý jako sám člověk. Totéž lze říci i o filantropii. Ve všech dobách, za všech režimů, ve všech třídách byli lidé tvrdí, studení, osobní, vztahující vše k sobě samým a jiní dobří, šlechetní, lidští a oddaní. Zdá se mi, že není možno z  těchto duševních pohnutek, stejně jako z  hněvu nebo z  poddajnosti, síly nebo slabosti, vytvořit princip, na kterém spočívá společnost.

Není proto možno předpokládat, že by od určitého historického data, na příklad od Luthera, bylo všechno úsilí lidstva možno přičísti triumfu individualismu.

Na jakém základě by bylo možno předpokládat, že se vzrůst pocitu individualismu zrodil v moderní době ? Což dávní národové, když plundrovali svět, uvrhovali poražené do otroctví, nejednali pod vlivem egoismu, vystupňovaného na nejvyšší míru? Jestliže k zajištění vítězství, k potlačení odporu, k odvrácení ohavného osudu, který připravovali těm, které nazývali barbary, cítily tyto bojovné společnosti nutnost se sjednotit, jestliže i individuum muselo k tomuto účelu přinést skutečné oběti, byl  při tom egoismus, byť byl kolektivním, méně egoismem?

Řeknu totéž o vládnutí pomocí náboženské autority. Když se pro zotročení lidí používá násilí, ať už se využívá jejich slabosti nebo důvěřivosti, neodhaluje již sama skutečnost nespravedlivého ovládání ve vládci pocit egoismu? Egyptský kněz, který svým spoluobčanům vnukl falešné myšlenky, aby se stal pánem jejich činů a dokonce myšlenek, nesnažil se tím o svůj osobní prospěch těmi nejnemorálnějšími prostředky ?

S tím, jak se lidé stávali silnějšími, zavrhovali loupení za použití síly. – Postoupili k přijetí práce a ke svobodě výroby; a ve svobodě výroby spatřujete první projev individualismu!

Ale vy, kteří nechcete, aby práce byla svobodná, chcete pak, aby byla nucená, protože střední možnost není. Řeknete, že jedna je, a to spolupráce. – To je ale zmatení pojmů, protože je-li spolupráce dobrovolná, nepřestává být práce svobodnou. Vytvářet se svými bližními dohody a dobrovolná sdružení neznamená připravit se o svobodu.

S tím, jak se lidé vzdělali, vystoupili proti pověrám, falešné víře a vnuceným názorům. A zde – ve svobodě úsudku, spatřujete další projev individualismu!

Jestliže však neuznáváte ani autoritu, ani svobodu úsudku, co dáte na jejich místo? Řeknete bratrství. Přinese bratrství do mého chápání myšlenky, které v něm nevznikly, ani nebyly získány vlastní činností? Vy nechcete, aby člověk posuzoval názory! Nacházím tuto netoleranci u theologů. Jsou důslední. Říkají: hledejte pravdu pouze tam, traditus est mundus disputationibus eorum, kde ji Bůh  neodhalil. Tam, kde řekl: Toto jest pravda, by bylo absurdní, abyste ji chtěli posuzovat.

Ale jakým právem nám svobodu úsudku odpírají moderní socialisté, kteří práva svobodně myslet tak hojně využívají? Mají jediný způsob, jak omezovat naše myšlení; předstíráním, že jsou osvíceni věšteckým duchem. Někteří to zkusili, ale dosud své věštecké schopnosti neprokázali.

Aniž bych je obviňoval ze zlého úmyslu, říkám, že podkladem těchto doktrín je nejiracionálnější ze všech despotismů a tedy ze všech individualismů. Co je tyranštější, než chtít poručníkovat naši práci a našemu myšlení, a to bez jakékoliv nadpřirozené autority, která ani není vzývána. Nepřekvapuje pak, že se dochází k typu hrdiny, apoštola bratrství, jak je ztělesněn v Robespierrovi.

Není-li individualismus výhradní hnací silou v období moderní historie, není nadto ani principem, který vede jednu třídu s vyloučením všech ostatních.

V humanitních vědách se často určitá symetrie názorů považuje za pravdu. Nedůvěřujme tomuto povrchnímu zdání.

Tak se ustavil názor, že moderní národy se skládají ze tří tříd: šlechty, buržoazie a lidu. Vyvozuje se z toho, že mezi oběma posledními třídami panuje stejný anatagonismus, jako mezi dvěma prvními. Říká se: buržoazie odstranila šlechtu a postavila se na její místo. Z hlediska lidu představuje buržoazie jen jinou aristokracii a bude jím také odstraněna.

Já ve společnosti spatřuji jen dvě třídy. Dobyvatele, zakládající stát, kteří se zmocňují pozemků a bohatství, moci legislativní a výkonné; a poražený lid, který trpí, pracuje, narůstá, láme své okovy, dobývá svá práva, vládne si špatně, po dlouhou dobu velmi špatně, klamaný početnými šarlatány, často jimi zrazován, učí se zkušenostmi a postupně dospívá k rovnosti svobodou a k bratrství rovností.

Každá z těchto dvou tříd je poslušna nezničitelného ducha svého individualismu. Ale pokud tento duch zasluhuje označeníegoismus, pak je to určitě ve třídě dobyvatelské a dominující.

Je pravdou, že mezi lidem jsou jednotlivci více a méně bohatí. Ale rozdíl v bohatství nepostačuje k ustavení dvou tříd. Pokud se člověk z lidu neobrátí proti lidu, aby jej vykořisťoval, pokud za své vlastnictví vděčí jen své práci, pořádku a šetrnosti, pak ať má jakékoliv bohatství, které získal, jakýkoliv vliv, který mu bohatství poskytuje, zůstává členem lidu; je to jen zneužití slov, předstírá-li se, že přešel do jiné třídy, do třídy aristokracie.

Kdyby tomu tak bylo, pohleďme, jaké by to mělo důsledky. Poctivý, pracovitý a předvídavý živnostník, který si klade tvrdá omezení, rozšiřuje své zákazníky cestou důvěry, kterou v nich vzbuzuje, který svému synovi dopřeje poněkud lepší vzdělání než kterého se dostalo jemu, tento živnostník by byl na cestě buržoazie. Byl by to člověk, kterému je třeba nedůvěřovat, nový aristokrat,individualista.

Pokud je naproti tomu líný, roztržitý, nepředvídavý, pokud mu zcela chybí energie, nezbytná pro nahromadění nějakých úspor, zcela jistě by zůstal členem lidu. Vyhovoval by principu bratrství

A jak tedy všichni lidé, nalézající se v nejnižších vrstvách společnosti kvůli své nepředvídavosti, neřesti a velmi často, s čímž souhlasím, i neštěstí, pochopí princip rovnosti a bratrství ? Kdo bude jejich obráncem, jejich idolem, jejich apoštolem? Mám ho jmenovat?…

Opouštěje pole polemiky, pokusím se podle svých sil a času rozebrat individualismus a bratrství  z hlediska politické ekonomie.

Začnu s velmi upřímným prohlášením: pocit individualismu, sebeláska, pocit sebezáchovy, nezničitelná touha po rozvoji, po rozšíření oblasti své činnosti, po zvětšení svého vlivu, kterou v sobě člověk nese, touha po štěstí, jedním slovem individualita, se mi zdá být výchozím bodem, pobídkou, hybnou silou, které prozřetelnost svěřila vývoj lidského rodu. Je marné, aby tento princip vyvolával výtky moderních socialistů. Bohužel! Nechť se obrátí k sobě, nechť sestoupí na dno svého svědomí, a najdou zde tento princip, tak jako lze nalézt princip gravitace ve všech molekulách hmoty. Mohou Prozřetelnosti vyčítat, že stvořila člověka takového, jaký je; zkoumat  pro své rozptýlení, co by se stalo se společností, kdyby božstvo, které uvážilo jejich rady, změnilo plán svého stvoření. Jsou to výmysly, které mohou pobavit představivost; nelze na nich ale zakládat společenské vědy.

Neexistuje žádný jiný pocit, který by u člověka vyvolal činnost tak vytrvalou, tak energickou, jako je pocit individualismu,

Můžeme se lišit ve způsobu, jak chápat štěstí, hledat jej v bohatství, v moci, ve slávě, ve strachu, který vzbuzujeme, v sympatiích svých bližních, v ukojení marnivosti, v koruně vyvolených;  ale hledáme jej neustále a nemůžeme jej nehledati.

Je proto nutno říci, že egoismus, který je pocitem individualismu ve špatném smyslu, je stejně původní jako tento smysl sám a je to výrazná vlastnost povahy člověka, které zneužívá a zneužíval ve všech dobách. Předstírat, že pocit individualismu se vždy nalézal v určitých hranicích, vyjma od doby Luthera a mezi buržoazií, je možno považovat leda za duševní hříčku.

Domnívám se, že by bylo s lepším odůvodněním možno podpořit opačnou thesi, v každém případě radostnější, a zde jsou mé důvody.

Je smutnou pravdou, kterou však potvrzuje zkušenost, že lidé obecně poskytují  pocitu individualismu plné uplatnění a v důsledku toho jej zneužívají, a to až do bodu, kde tak mohou činit beztrestně. Říkám obecně, protože jsem dalek toho předpokládat, že by hlas svědomí, přirozená laskavost a náboženské předpisy často nestačily zabránit, aby individualismus nedegeneroval v egoismus. Ale musím zdůraznit, že překážka přehnaného vývoje, který vede ke zneužití individualismu, obecně není v nás, ale mimo nás. Spočívá v osobách, které nás obklopují a které, když na ně  narazíme, reagují a drží nás v šachu – promiňte mi tento výraz.

Když je za těchto okolností skupina lidí obklopena jednotlivci slabými nebo důvěřivými, pak čím méně u nich pociťuje překážky, tím více u ní pocit individualismu musí nabývat na síle až  překročí hranice obecného prospěchu.

Spatřujeme také lidi v minulosti, zpustošené válkou, otroctvím, pověrami a despotismem, což jsou všechno důsledky projevů egoismu u lidí silnějších nebo schopnějších než jejich bližní. A pocit individualismu se nikdy nevrátí do svých správných hranic tak, aby se podrobil zákonům morálky, vlastním úsilím. Aby se zredukoval, a aby se individualismus zarazil před vyšší mocí, je třeba, aby se síla a osvěta staly obecným vlastnictvím mas; pokud se projevuje lstí, zaniká pokud jej neživí obecná důvěra.

Lze se domnívat, že představovat individualismus jakoby ve stavu stálého antagonismu, který lze udržet pouze rovnováhou mezi silou a osvětou, je značně smutná představa. Vyplývá z toho, že pokud se tato rovnováha poruší, pokud jeden národ nebo třída se cítí obdařen neporazitelnou silou nebo intelektuální nadřazeností, schopnou zotročit jiné národy nebo třídy, pak pocit individualismu je vždy připraven prolomit svá omezení a degenerovat v egoismus a útlak.

Nejde o to uvažovat, zda je tato doktrína smutná, ale jestli je pravdivá, jestli uzpůsobení člověka není takové, že musí dobývat svou nezávislost a svoji bezpečnost rozvíjením své síly a své inteligence. Život je boj. Je tomu tak dodnes a nemáme nejmenší důvod se domnívat, že tomu bude kdy jinak, pokud člověk ve svém srdci ponese tento pocit individualismu, vždy připravený překročit své meze.

Socialistické školy naplňují svět nadějemi, které můžeme považovat jedině za chiméry, a to právě proto, že ve svých planých teoriích nepřihlížejí k tomuto nevykořenitelnému pocitu a neodolatelnému nutkání, který, pokud není udržován v mezích, neustále narůstá.

V jejich systémech jsme hledali opatření, harmonie, překážky zneužití individualismu, nikdy jsme je ale nenalezli. Zdá se nám, že se socialisté bez přestání točí v bludném kruhu: kdyby všichni lidé chtěli dobrovolně spolupracovat, pak jsme nalezli sociální formy, které budou mezi nimi udržovat bratrství a harmonii.

Rovněž, když už navrhnou něco, co se podobá praxi, rozdělují vždy lidstvo na dvě části. Na jedné straně na stát, moc rozhodující, kterou považují za bezchybnou, neomylnou, zbavenou jakéhokoliv pocitu individualismu; na druhé straně pak na lid, který již nemá potřebu ani předvídavosti ani záruk.

Aby uskutečnili své plány, svěřují vedení světa moci, která je tak říkajíc mimo lidstvo. A vynalézají slovo stát. Předpokládají, že stát je bytost existující sama o sobě, která má nevyčerpatelné bohatství, nezávislé na bohatství společnosti; že pomocí prostředků z tohoto bohatství může zajistit pro všechny práci i existenci. Neuvědomují si, že stát nemůže než vrátit společnosti prostředky, které jí odňal; že dokonce může vrátit jen jejich část; že krom toho se stát skládá z lidí, a že tito lidé v sobě mají rovněž pocit individualismu, který má, stejně jako u ovládaných, sklon degenerovat v egoismus, že jedno z největších pokušení pro individualismus člověka potlačit individualismus jiného člověka spočívá v tom, když člověk je tak mocný, že dokáže překonat všechen odpor. Ve skutečnosti socialisté bezpochyby doufají, i když se o tom vůbec nezmiňují, že stát bude provozován skrz instituce plné vynikajících lidí s předvídavostí a pod neúnavným a přísným dohledem mas. Jenže pokud by tomu tak bylo, musely by masy být vzdělané a předvídavé; a systém, který zkoumám, směřuje právě ke zničení předvídavosti mas, protože pověřují stát, aby se staral o všechny nezbytnosti, bojoval proti všem překážkám a předvídavost všech nahradil svou vlastní.

Jenže pokud je pocit individualismu nezničitelný, jestliže má neblahý sklon degenerovat v nešvary, jestliže síla, která jej potlačuje, není v nás, nýbrž mimo nás, jestliže není udržena v určitých hranicích odporem a reakcí jiných osob, jestliže lidé, kteří vykonávají moc, neuniknou zákonitosti, že lidé, proti kterým moc vystupuje, tedy společnost, se dá udržet v dobrém stavu jen neustálou ostražitostí všech proti všem a zvláště pak ovládaných proti vládcům, je pak radikální antagonismus neodstranitelný. Proti utlačování nemáme žádné jiné záruky, než určitý druh rovnováhy mezi všemi individualismy, které se navzájem popírají. A bratrství, tento utěšující princip, jehož samo jméno se dotýká a přitahuje srdce, která by mohla uskutečnit naděje všech dobrých lidí, spojit lidi pouty sympatie, tento princip vyhlášený před osmnácti staletími hlasem, který skoro celé lidstvo považuje za božský, by bylo navždy vyhoštěno z tohoto světa.

To však  probůh, není naším záměrem. Konstatovali jsme, že pocit individualismu je obecným zákonem člověka a věříme, že tento fakt je mimo pochybnost.

Jde nyní o to zjistit, zda tento samozřejmý zájem člověka, třídy a národa je protikladný. Je-li tomu tak, je třeba bolestně, ale pravdivě prohlásit: bratrství je jen sen; protože nemůžeme očekávat, že se každý obětuje pro ostatní; a i kdyby tomu tak bylo, lidstvo by tím nezískalo, neboť oběť každého by se rovnala oběti celého lidstva: bylo by to všeobecné neštěstí.

Ale jestliže při studiu toho, jak na sebe navzájem lidé působí zjistíme, že jejich obecné zájmy jsou v souladu, že pokrok, morálka a bohatství všech jsou podmínkou pro pokrok, morálku a bohatství každého jednotlivce, pochopíme, jak se pocit individualismu smiřuje s pocitem bratrství.

Avšak za podmínky, že tento soulad není planá deklarace, což by mělo být jasně, a přísně vědecky prokázáno.

Tedy až bude tento důkaz lépe pochopen, až pronikne do většího počtu myslí, tj. s  pokrokem elity a duchovních věd , se princip bratrství rozšíří víc a více mezi lidstvem.

Tento utěšující důkaz chceme provést.

Ale co si představujeme pod pojmem bratrství ?

Máme vzít tento pojem, jak se říká, doslovně? A znamená to, že máme milovat všechny lidi na světě jako milujeme bratra, který se zrodil ze stejné matky, živil se stejným mlékem, s nímž jsme sdíleli kolébku, hry emoce, utrpení a radosti? Je jasné, že v tomto smyslu toto slovo chápat nelze.

Žádný člověk by nemohl existovat ani několik minut, kdyby v něm každá bolest, každá rána osudu, každé úmrtí, ke kterému ve světě dochází, mělo vyvolat stejné city, jako kdyby se jednalo o jeho bratra; a jestliže to páni socialisté vyžadují (a to oni činí….. u jiných), pak je nutno říci, že příroda je méně náročná. Pokud se tomu brání příroda, zakazuje nám to i morálka.Všichni máme povinnosti vůči sobě, vůči nám blízkým, přátelům, kolegům, vůči osobám, které jsou na nás závislé. Povinnosti máme také vůči naší profesi, vůči funkcím, které jsou nám svěřeny. U většiny z nás vyčerpávají tyto povinnosti veškerou naši aktivitu; není možné, abychom měli vždy na mysli a za bezprostřední cíl obecný zájem lidstva. Problémem je rozeznat, zda síla událostí, tak, jak je výsledkem organisace člověka a jeho zdokonalování nezpůsobuje, že váha zájmů každého z nás, jak se spojují víc a víc se zájmy všech, nevede k tomu, že cestou pozorování a zkušenosti jsme vedeni k touze po obecném blahu a k tomu, abychom k němu přispívali; v kterémžto případě by pocit bratrství vznikal z pocitu individualismu, se kterým se zdá být na první pohled v rozporu.

Zde pociťuji potřebu vrátit se k základní idei, kterou jsem již v této sbírce uvedl, a to k pojmům: konkurence a populace.

S výjimkou vztahů rodinných a dobročinnosti se domnívám, že veškerá ekonomika společnosti spočívá v dobrovolné směně služeb.

Abych předem vyloučil veškerou falešnou interpretaci, musím říci několik slov o obětavosti, která znamená dobrovolné zřeknutí se pocitu individualismu.

Ekonomové jsou obviňováni z toho, že neberou v potaz obětavost a že jí možná i opovrhují. Ale Bůh ví, že nechceme zneuznávat kolik je v obětavosti moci a lidské velikosti. Vše, co je velké, co je ušlechtilé, co vzbuzuje sympatie a obdiv lidí se uskutečnilo obětavostí. Člověk není jen chladná inteligence a jen počtář. Má duši a v této duši sídlí zárodek sympatie a tento zárodek se může rozvinout až v universální lásku, až do absolutního obětování, až k obětavým činům, jejichž vylíčení nám tlačí slzy do očí.

Ekonomové se však nedomnívají, že obvyklý běh života, denní činnost, činy, kterými lidé zajišťují svou existenci a vývoj by mohly být založeny na principu obětavosti. Je to práce a svobodně projednávané transakce, jež jsou předmětem politické ekonomie.Oblast lidského jednání je příliš široká, než aby vystačila s jednou vědou. Lidská činnost přináleží více vědám. Pokud z ní vznikají rozepře, patří k vědám právním, pokud je přímo podrobena vlivu stávající moci, patří do vědy politické a pokud vyžaduje to, co nazýváme ctností, vztahuje se k morálce nebo náboženství.

Žádná z těchto věd se nemůže obejít bez ostatních, tím méně, aby s nimi byla v rozporu. Nemůžeme však požadovat, aby jedna sama zahrnovala všechny ostatní. A ačkoliv ekonomové hovoří málo o obětavosti, protože to nespadá do jejich oblasti, troufáme si tvrdit, že jejich vztah v tomto případě podporuje srovnání se spisovateli, kteří se zabývají jinými doktrínami. Stejně jako kněz, který hovoří jen málo o hodnotě nebo konkurenci, protože tyto věci spadají do oblasti jeho kázání jen nepřímo, ale své nákupy a prodeje provádí naprosto stejně, jako všední člověk. To lze říci i o socialistech.

Řekněme tedy, že lidské činy, které jsou předmětem vědy ekonomické, se sestávají z výměny služeb.

 Možná, že se to bude považovat za ponižování vědy; já se ale upřímně domnívám, že je významné, i když je jednodušší to nepředpokládat, že spočívá zcela na těchto prostých věcech: dej mi toto a já ti dám tamto; udělej pro mne tohle a já pro tebe udělám tamto. Neumím si představit jiné způsoby lidských transakcí. Tuto jednoduchou formu může komplikovat  použití peněz, prostředníků, vyjednávačů, což nám může zatemnit pohled. Je to však nicméně typ všech ekonomických dějů…

Přeložil Karel Šebesta