Co je vidět a co není vidět: XI. Spořivost a přepych

V této kapitole Bastiat útočí především na Malthusovo sofisma o nezbytnosti existence neproduktivní aristokratické třídy jakožto nezbytného pojistného faktoru proti nezaměstnanosti a krizím z nadvýroby. Uvedené Bastiatovy argumenty lze ovšem beze zbytku uplatnit proti keynesovství, v němž jsou výdaje aristokracie zaměněny za výdaje státu.

Nejsou to jenom záležitosti veřejných výdajů, u nichž platí, že to, co není vidět, je zatemněno tím, co je vidět. Nechávaje ve stínu polovinu politické ekonomie, navozuje tento fenomén falešnou morálku. Vede národy k tomu, aby vztah mezi svými morálními a materiálními zájmy pokládaly za antagonistický. Může nás něco více odradit a rozesmutnit? Podívejte se:

Neexistuje snad takový otec rodiny, který by nepovažoval za svoji povinnost učit své děti pořádku, spořádanosti, pečlivosti, hospodárnosti a umírněnosti ve výdajích. Neexistuje náboženství, které by nebrojilo proti nádheře a přepychu. To je velmi správné; avšak na druhé straně — je něco populárnějšího než následující sentence?

„Tezaurace peněz znamená vysávat krev z tepen lidu.“

„Z přepychu velkých se rodí blahobyt malých.“

„Marnotratní ruinují sebe sama, ale obohacují stát.“

„V nadbytku boháčů klíčí chléb chudých.“

Zde je zajisté flagrantní kontradikce mezi morální a ekonomickou zásadou. Kolik bylo věhlasných duchů, co konstatovali tento rozpor, a odpočívají teď v pokoji! To je právě to, co jsem nikdy nemohl pochopit; neboť se mi zdá, že nelze zažít nic bolestnějšího, než když zpozorujeme dvě protichůdné tendence v lidském duchu. Vždyť lidstvo se řítí do záhuby, ať již se nechá vést jedním nebo druhým extrémem! Jestliže se rozhodne pro spoření, upadne do bídy; zvolí-li marnotratnost, čeká je mravní úpadek!

Naštěstí tyto vulgární zásady ukazují ve falešném světle jak spořivost, tak přepych, jelikož berou v úvahu pouze jejich bezprostřední následky, které je vidět, a nikoli jejich pozdější účinky, které není vidět.  Pokusme se opravit tento neúplný názor.

Mondor a jeho bratr Arist se rozdělí o otcovské dědictví, z něhož oběma připadne padesát tisíc franků ročního důchodu. Mondor pěstuje filantropii dle poslední módy čili jinak řečeno, peníze se u něj nestačí ohřát. Obnovuje svůj nábytek několikrát za rok, mění své ekvipáže každý měsíc, všude se mluví o tom, jak důmyslně si počíná, jen aby se co nejdřív zbavil peněz – zkrátka ve srovnání s ním blednou všichni zhýralí světáci, jak nám je popisují Balzac a Alexandr Dumas.

Měli byste také slyšet, jak všichni kolem něj o překot pějí chvalozpěvy! „Ať žije Mondor! Vypravujte nám o Mondorovi! Je to dobrodinec dělníků; je prozřetelností pro lid. Je sice pravda, že se válí v orgiích, že jeho kočáry stříkají bláto na kolemjdoucí; jeho důstojnost i důstojnost lidská tím trochu trpí. ale co!   Jestliže není užitečný sám o sobě, je užitečný svým bohatstvím. Dává peníze do oběhu; jeho dům je stále plný dodavatelů, kteří vždy odcházejí uspokojeni. Což se neříká, že zlaťák je kulatý proto, aby se kutálel?“

Arist přijal za svůj zcela jiný životní plán. Jestliže není egoistou, je přinejmenším individualistou; neboť racionálně kalkuluje své výdaje, vyhledává pouze rozumné a umírněné požitky, myslí na budoucnost svých dětí, jedním slovem hospodaří.

Slyšte jen ovšem, co o něm říká vulgární mínění:

„K čemu je dobrý ten lakomý bohatec, ten lichvář? Nepochybně je něco impozantního a dojemného v jeho jednoduchém způsobu života, je ostatně humánní, dobročinný, velkodušný, ale kalkuluje. Neprojí všechny svoje příjmy. Jeho dům není vždy zářivě osvětlen a pln tanečního reje. Jakpak si může získat vděčnost cukrářů, čalouníků, kočárníků a obchodníků s čistokrevnými koňmi?“

Tyto soudy, jež působí velmi zhoubně na morálku, jsou založeny na tom, že existuje jeden do očí bijící fakt: výdaje marnotratného Mondora; a také na tom, že existuje něco jiného, co uniká našemu pohledu: jsou to stejné, ba dokonce ještě větší výdaje hospodárného Arista.

Avšak všechny věci byly tak obdivuhodně uspořádány božským vynálezcem společenského řádu, že v tomto bodě (jakož i ve všem ostatním) nedochází mezi politickou ekonomií a morálkou k žádným rozporům, nýbrž panuje mezi nimi harmonický soulad, a že tedy Aristova moudrost je nejen mravně dokonalejší, ale také výnosnější nežli Mondorovo bláznovství.

A když říkám výnosnější, nemám na mysli pouze větší zisk pro Arista nebo dokonce pro společnost jako celek, nýbrž větší zisk pro dnešní dělníky a pro průmysl naší doby.

K důkazu tohoto tvrzení postačí předvést intelektuálnímu zraku ony skryté následky lidských činů, které tělesné oko není s to vidět.

Ano, Mondorova marnotratnost má viditelné účinky, které jsou na očích všem lidem: každý může spatřit jeho kočáry, landaury, phaetony, jeho drahé koberce, jemně vypracované nástropní malby, lesk, který vyzařuje z jeho domu. Každý ví, že jeho čistokrevní koně se účastní nejprestižnějších dostihů. Hostiny, které pořádá ve svém pařížském paláci, fascinují davy lidu na bulvárech a lidé si mezi sebou říkají: „To je ale hodný člověk, vždyť ho ani nenapadne, aby si něco ze svých důchodů ukládal pro sebe, takže pravděpodobně už žije z podstaty.“ – To je to, co je vidět.

Není tak snadné vidět kromě toho také to, co se z hlediska zájmů dělníků stane s Aristovými příjmy; jestliže je však budeme stopovat, přesvědčíme se, že všechny až do posledního centimu se vynakládají tak, že v konečném důsledku zvyšují počet pracovních míst pro dělníky – právě tak jistě jako výdaje Mondorovy. Je tu pouze tento rozdíl: Nerozumné výdaje Mondorovy jsou odsouzeny k tomu, aby se neustále zmenšovaly a po určité době úplně zanikly; rozumné výdaje Aristovy však budou každým rokem vzrůstat.

A jestliže se mají věci takto, je jisté, že obecný zájem je v souladu s morálkou.

Arist vydává pro sebe a svůj dům dvacet tisíc franků ročně. Jestliže by tato částka nepostačovala k tomu, aby ho učinila šťastným, nezaslouží si, abychom ho nazývali rozumným člověkem. – Dojímá ho bída, která tíží chudé vrstvy; skrze hlas svého svědomí věří, že je jeho povinností přinést jim nějaké ulehčení, a obětuje tudíž deset tisíc franků na dobročinné účely. – Mezi obchodníky, továrníky, rolníky má přátele, kteří jsou momentálně v nesnázích. Informuje se o jejich situaci, aby jim s veškerou rozvážností poskytl účinnou pomoc, a určí k tomu rovněž deset tisíc franků. Nezapomíná konečně, že má dcery, kterým má opatřit věno, a syny, kterým musí zajistit budoucnost, a v důsledku toho si uloží závazek spořit a ukládá každý rok deset tisíc franků.

Použije tedy své příjmy takto:

1. osobní výdaje 20.000 franků

2. dobročinnost 10.000 franků

3. pomoc přátelům 10.000 franků

4. úspory 10.000 franků

Proberme položku za položkou a uvidíme, že všechny tyto peníze budou stimulovat rozvoj národního průmyslu; ani jeden jediný centim neunikne tomuto osudu.

1. Osobní výdaje. Pokud jde o dělníky a dodavatele, mají tyto Aristovy výdaje absolutně identické účinky jako stejná částka, kterou vydává Mondor. To je samozřejmé; nebudeme již o tom mluvit.

2. Dobročinnost. Deset tisíc franků určených k tomuto účelu rovněž povede k oživení průmyslu; připadnou pekaři, řezníkovi, krejčímu a obchodníkovi s nábytkem, a sice s tou jedinou výhradou, že chléb, maso, šaty a nábytek nejsou určeny přímo Aristovi, nýbrž těm, kterými se zde nechal zastoupit. Nuže, toto prosté zastupování jednoho spotřebitele druhým nemá vůbec žádný účinek na průmysl jako takový. Ať již Arist utratí pět franků sám, anebo je dá některému chudákovi, aby je utratil místo něho – je to jedno.

3. Pomoc přátelům. Přítel, jemuž Arist půjčuje nebo dává deset tisíc franků, nepřijímá tyto peníze proto, aby je zakopal do země; to by bylo v rozporu s naší hypotézou. Použije je k zaplacení nějakého zboží nebo k úhradě svých dluhů. V prvním případě dochází ke stimulaci průmyslového rozvoje. Odváží se někdo tvrdit, že když Mondor koupí čistokrevného koně za deset tisíc franků, získává tím průmysl víc, než když Arist nebo jeho přítel nakoupí za deset tisíc franků ošacení? A jestliže se tyto peníze použijí k zaplacení dluhu, pak výsledkem toho všeho je pouze to, že se objeví třetí osoba, věřitel, jemuž se dostane oněch deset tisíc franků; věřitel pak ovšem tyto peníze použije k něčemu ve svém obchodě či ve své továrně nebo je investuje do využívání přírodních zdrojů. Bude pouze jedním zprostředkovatelem navíc mezi Aristem a dělníky. Mění se jen jméno osoby, avšak výdaj zůstává a s ním rovněž stimulace průmyslu.

4. Úspora. Zůstává deset tisíc uspořených franků; . jestli zde přihlížíme ke stimulaci rozvoje umění, průmyslu a práce dělníků, zdá se, že Mondor předčí Arista, z morálního hlediska se však ukazuje, že Arist zaujímá poněkud nadřazené postavení vůči Mondorovi.

Nemohu se nikdy zbavit fyzické nevolnosti, která přechází až v bolest, když vidím takové rozpory mezi velkými zákony přírody. Kdyby bylo lidstvo přinuceno zvolit si mezi těmito dvěma stranami, z nichž jedna ubližuje jeho zájmům a druhá jeho svědomí, nezbývalo by nám nic jiného než si zoufat nad jeho budoucností. Naštěstí tomu tak není.A abychom mohli uvidět Arista, jak znovu získává ekonomickou nadřazenost, čímž by se tato vyrovnala jeho nadřazenosti morální, tak k tomu stačí pouze rozumět následujícímu útěšnému axiómu, který neztrácí nic ze své pravdivosti, třebaže působí na první pohled jako paradox: Spořit znamená utrácet.

Co je Aristovým cílem, když uspoří deset tisíc franků? Zakope snad dva tisíce pětifranků na skrytém místě ve své zahradě? Zcela určitě nikoliv; jeho záměrem je zvýšit jak svůj kapitál, tak své důchody. V důsledku toho tyto peníze, jež nejsou vynaloženy k uspokojení jeho osobních potřeb, využije tak, že nakoupí půdu, dům, státní obligace, akcie průmyslových podniků nebo je investuje do obchodu či uloží u bankéře. Sledujte peníze, kam tečou podle všech těchto hypotéz, a přesvědčíte se, že prostřednictvím prodejců nebo půjčovatelů budou stimulovat rozvoj průmyslu zrovna tak určitě, jako kdyby je Arist podle příkladu svého bratra vyměnil za nábytek, šperky a koně.

Neboť když Arist kupuje za 10 000 franků půdu nebo obligace, je přitom determinován zralou úvahou, že nemá zapotřebí utratit onu částku – a zdá se, že právě toto mu vyčítáte.

Avšak rovněž ten, kdo Aristovi prodává půdu nebo obligace, se rozhodne tak učinit na základě úvahy, v níž dospěje k tomu, že potřebuje vydat deset tisíc franků, ať již jdou jeho výdaje na cokoliv.

Výdaje se tedy budou realizovat v každém případě – buď Aristem, anebo těmi, kdo ho zastoupí.

Z hlediska dělnické třídy a stimulace průmyslového rozvoje je mezi Aristovým a Mondorovým postupem pouze jeden rozdíl. Mondorovy výdaje jsou realizovány jím přímo osobně nebo kolem něj – a to je vidětVýdaje Aristovy, jež se realizují po částech, skrze zprostředkovatele a daleko od něho – to je to, co není vidět. Avšak ve skutečnosti – a také pro toho, kdo umí najít souvislost mezi příčinami a účinky – je výdaj, který není vidět, něčím právě tak reálným jako výdaj, který je vidět. To dokazuje, že v obou případech peníze obíhajía že v pokladně rozumného člověka jich nezůstane o nic víc než v pokladně marnotratníka.

Tvrzení, že spoření způsobuje reálné škody průmyslu, je tedy naprosto nesprávné. V tomto ohledu je spoření právě tak blahodárné jako přepych.

Ale oč víc je spoření nadřazeno přepychu, jestliže se naše mysl neomezí pouze na právě teď plynoucí chvíli, nýbrž místo toho zahrne dlouhé časové dimenze!

Uplyne deset let. Co se stalo s Mondorem, s jeho bohatstvím a s jeho velkou popularitou? Vše zmizelo. Mondor je zruinován; jelikož má teď daleko k tomu, aby jeho roční útrata 60 000 franků oživovala různá průmyslová odvětví, je veřejnosti spíš na obtíž. V žádném případě již nedělá radost svým dodavatelům, není již pokládán za podporovatele umění a zvelebitele průmyslu, není již ničím pro dělníky a totéž platí pro jeho potomky, kterým zanechal jedině nouzi.

Na konci téhož desetiletí Arist nejenom že neustále dává veškeré své důchody do oběhu, ale navíc ona částka, která představuje jeho příspěvek k oběhu, neustále roste, neboť jeho důchody se rok od roku zvyšují. Zvětšuje národní kapitál, tj. fond, z něhož se platí mzdy, a jelikož na velikosti tohoto kapitálu závisí poptávka po pracovních silách, přispívá k progresivnímu růstu příjmů dělnické třídy. Až zemře, zůstanou po něm děti, které vychoval a vzdělal tak, aby zaujaly jeho místo v tomto díle pokroku a civilizace.

Z mravního hlediska nelze popřít nadřazenost spoření oproti přepychu. Můžeme navíc najít útěchu v myšlence, že také z ekonomického hlediska musí tuto nadřazenost uznat každý, kdo se nezastavuje u bezprostředních účinků jevů, nýbrž pokračuje ve svém zkoumání až k jejich účinkům nejzazším.

Přeložil Ján Pavlík. Převzato s laskavým svolením Liberálního institutu.

Posted in Co je vidět a co není vidět