Co je vidět a co není vidět: IV. Divadla a krásná umění

Má stát podporovat umění prostřednictvím subvencí?

Jistě je zde možné říci mnoho pro i proti.

Ve prospěch subvenčního systému lze uvést, že umění prohlubuje, povznáší a poetizuje duši národa, že ji odpoutává od zaujatosti materiálními věcmi, jelikož jí dává cit pro krásno; tím příznivě působí na mravy, způsoby a obyčeje lidí a dokonce i na jejich průmysl. Je otázka, co by bylo s hudbou ve Francii bez Théâtre-Italien a bez Konzervatoře, jak by na tom bylo dramatické umění bez Théâtre-Français a malířství a sochařství bez našich sbírek a muzeí. Můžeme jít dále a tázat se, zdali bez soustředění krásných umění na jednom místě – a tedy také bez jejich subvencování – by se byl vyvinul tento vybraný vkus, který je vznešeným údělem francouzské práce a způsobuje, že její výrobky si vynucují pozornost po celém světě. Pokud jsou patrny tyto výsledky, nebylo by velikou neopatrností, kdyby se všichni občané zřekli placení tohoto skromného příspěvku, který konec konců zajišťuje francouzskému národu v očích Evropy jeho nadřazenost a slávu?

Proti těmto a mnoha jiným důvodům, jejichž závažnost nepopírám, lze uvést jiné důvody, a sice neméně závažné. Někdo by mohl především říci, že zde existuje otázka distributivní spravedlnosti. Jestlipak právo zákonodárce zasahuje tak daleko, aby byl oprávněn snížit mzdu řemeslníka kvůli zvýšení zisku umělce? Pan de Lamartine[1] pravil: „Jestliže zrušíte subvenci nějakému divadlu, kde se pak zastavíte na této cestě – nebudete logicky přinuceni zrušit též naše univerzitní fakulty, naše muzea, ústavy a knihovny?“ Bylo by lze odpovědět: Jestliže budete poskytovat subvence všemu, co je dobré a užitečné, kde se pak zastavíte natéto cestě – nebudete logicky přinuceni financovat ze státního rozpočtu též zemědělství, průmysl, obchod, dobročinnost a školství? A navíc, máme opravdu jistotu, že subvence prospívají pokroku v umění? Tato otázka ještě zdaleka není vyřešena a nadto můžeme vidět na vlastní oči, že pokud nějaká divadla prosperují, tak jsou to ta, která žijí z vlastní činnosti. A konečně, když se povzneseme k obecnějším úvahám, zjistíme, že potřeby a tužby dávají vznikat dalším potřebám a tužbám, takže dochází k jejich vzestupnému pohybu do stále vytříbenějších a kultivovanějších sfér, a to v té míře, v jaké je veřejné bohatství umožňuje uspokojovat; zjistíme také, že vláda se nesmí vměšovat do této souvztažnosti, protože by při dané velikosti národního bohatství nemohla stimulovat luxusní průmysl z daňových výnosů, aniž by tím poškodila průmysl produkující statky nezbytné potřeby, což by znamenalo narušení přirozeného pokroku civilizace. Lze též pozorovat, že takové umělé přesouvání potřeb, vkusu, práce a obyvatelstva přivádí národy do nejistého a nebezpečného postavení, kterému schází pevný základ.

Probereme teď několik důvodů uváděných odpůrci státního zasahování, které se týkají domněnek občanů o pořadí, v němž by měly být uspokojovány jejich potřeby a tužby, a v důsledku toho též řízeny i jejich aktivity. Přiznávám se, že náležím k lidem, kteří mají za to, že výběr a impuls má přijít zdola, a nikoli shora – od občanů a nikoli od zákonodárce; zdá se mi, že opačná nauka vede k destrukci svobody a lidské důstojnosti.

Je však známo, z čeho je – na základě jistých dedukcí, právě tak chybných jako nespravedlivých – obviňován ekonom? Když zavrhujeme subvence, znamená to prý, že zavrhujeme samotnou věc, o jejíž subvencování se jedná, a že jsme nepřáteli všech druhů činností, poněvadž žádáme, aby tyto činnosti byly jednak svobodné a jednak aby nalézaly svou odměnu samy v sobě. Jestliže tedy žádáme, aby stát nepodporoval z daní náboženské záležitosti, jsme prý ateisté; chceme-li, aby stát nepřispíval z daní na vzdělání, nenávidíme prý osvětu jako takovou. Řekneme-li, že stát by z daní neměl uměle zvyšovat hodnotu půdy nebo činit totéž v nějakém průmyslovém odvětví, jsme nepřáteli vlastnictví a práce. A když se domníváme, že stát nemá subvencovat umělce, tak jsme barbaři, kteří soudí, že veškeré umění je zbytečné.

Protestuji ze všech sil proti těmto dedukcím.

Je nám velice vzdálena absurdní myšlenka zničit náboženství, vzdělání, vlastnictví, práci a umění, když žádáme, aby stát chránil svobodný rozvoj všech druhů lidské činnosti, aniž by přitom vydržoval jedny na úkor druhých. Právě naopak si myslíme, že všechny tyto živé síly lidské společnosti by se harmonicky rozvíjely pod vlivem svobody, že žádná z nich by se nestala – jak jsme tomu dnes svědky – zdrojem zmatků, zneužívání, tyranie a nepořádku.

Naši odpůrci si myslí, že když nějaká činnost není ani subvencována, ani reglementována, tak se tím prostě likviduje. My si myslíme pravý opak. Jejich víra se upíná k zákonodárci, a nikoli k lidstvu. My věříme v lidstvo, a nikoli v zákonodárce.

Pan de Lamartine tedy pravil: „Ve jménu tohoto principu (tj. zrušení státních subvencí – J. P.) bychom museli zrušit veřejné výstavy, které této zemi dělají čest a přinášejí bohatství.“

Odpovídám panu de Lamartine: Z vašeho hlediska nesubvencovat znamená zrušit, jelikož vaší výchozí premisou je, že vše existuje pouze z vůle státu, z čehož vyvozujete, že žít může pouze to, čemu daně umožňují život. Avšak já obrátím proti vám příklad, který jste sám vybral, a ukáži vám, že největší a nejvznešenější ze všech výstav, výstava založená na nejliberálnější a nejuniverzálnější myšlenkové koncepci – a mohl bych si dokonce posloužit i výrazem „všelidská“, což zde není žádnou nadsázkou – je výstava připravovaná v Londýně[2], jediná, do které se nevměšuje žádná vláda a která není financována z žádné daně.

Když se vrátíme ke krásným uměním, mohl by někdo, opakuji, uvést přesvědčivé důvody pro systém subvencí i proti němu. Čtenář pochopí, že vzhledem ke speciálnímu předmětu tohoto spisu nemusím tyto důvody ani vykládat a ani se rozhodovat, který z nich bych si měl vybrat.

Avšak pan de Lamartine uvedl již předem jeden argument, který nemohu přejít mlčením, jelikož zcela přesně zapadá do rámce této ekonomické studie.

Praví:

„Ekonomická otázka v záležitosti divadel se dá shrnout do jediného slova: práce. Málo záleží na povaze této práce; je to práce stejně plodná, stejně produktivní, jako je tomu v povaze každé práce, kterou národ vykonává. Divadla, jak víte, dávají ve Francii práci a mzdu osmdesáti tisícům dělníků všeho druhu, malířům, zedníkům, dekoratérům, krejčím, stavitelům atd., kteří vnášejí život a pohyb do mnoha čtvrtí tohoto hlavního města, a to je příčinou, proč se dovolávají vašich sympatií!“

Vašich sympatií!  – Přeloženo: vašich subvencí.

A dále:

„Požitky Paříže zajišťují práci a spotřební statky pro venkov, luxus bohatce je mzdou a chlebem pro 200 000 dělníků všeho druhu, které živí onen tak mnohotvárný průmysl sloužící divadlům po celé rozloze naší republiky a kteří z těchto vznešených požitků, jež činí Francii slavnou, mají živobytí pro sebe, pro své rodiny a své děti. Jsou to právě oni, komu dáte těch 60 000 franků.. (.Velmi dobře! Bravo!. Nesčetné projevy souhlasu.)

Co se mne týče, jsem nucen říci: Velmi špatně! Velmi špatně! – přičemž samozřejmě omezuji dosah tohoto soudu pouze na ekonomický argument, o který se zde jedná.

Ano, těch 60 000 franků nebo alespoň jistá část této sumy se opravdu dostane k dělníkům pracujícím pro divadla. Několik drobků se zajisté může cestou ztratit. Kdybychom věc prozkoumali víc zblízka, možná bychom dokonce objevili, že na cestě zabloudí větší část koláče; dělníci budou mít velké štěstí, jestliže jim zbude několik drobečků. Chci však připustit, že celá subvence připadne malířům, dekoratérům, krejčím, kadeřníkům atd. To je to, co je vidět.

Odkud však přichází tato subvence? Zde je rub otázky, který je právě tak důležitým předmětem zkoumání jako její líc. Kde je zdroj těch 60 000 franků? A kam by se dostaly, kdyby je hlasování zákonodárců nebylo nejdřív dirigovalo do rue Rivoli[3]a pak do rue GrenelleTo je to, co není vidět.

Zajisté se nikdo neodváží tvrdit, že samotné hlasování zákonodárců je tím, co způsobuje, že se tato částka vylíhne v hlasovací urně; že jako taková představuje čistý přírůstek k národnímu bohatství a že bez tohoto zázračného hlasování by se oněch 60 000 franků stalo něčím navždy neviditelným a nehmatatelným. Je nutné připustit, že vše, co většina může učinit, je rozhodnout, že se peníze odněkud vezmou, aby byly zase poslány někam jinam a aby se jim dostalo jistého určení jen na tom základě, že jim bylo znemožněno naplnit jiné určení.

Pokud se věci mají takto, je zřejmé, že poplatník, který platí daň ve výši jednoho franku, již nemůže tímto frankem svobodně disponovat. Je jasné, že bude zbaven možnosti uspokojit své potřeby v míře odpovídající hodnotě jednoho franku, a že i dělník, který by mu toto uspokojení mohl obstarat, bude připraven o mzdu ve stejném rozsahu.

Nedělejme si tedy dětské iluze a nevěřme, že hlasování ze dne 16. května něco přidává k národnímu blahobytu a zaměstnanosti. Provede pouze k realokaci užitků a realokaci mezd – to je vše.

A když bude řečeno, že ono hlasování nahradí uspokojení potřeby jistého druhu a jistý druh práce uspokojením takových potřeb a takovými pracemi, které jsou urgentnější, mravnější a rozumnější? Mohl bych bojovat i na tomto terénu. Mohl bych říci: Když vyrvete 60 000 franků poplatníkům, snížíte mzdy zemědělských dělníků, nádeníků, kopáčů, tesařů, podkovářů a zvýšíte o stejnou částku mzdy zpěváků, kadeřníků, dekoratérů a krejčích. Nic však nedokazuje, že tato třída je důležitější než ta předešlá. Pan de Lamartine to nedokazuje. Sám praví, že divadelní práce je stejně plodná, stejně produktivní jako každá jiná práce (a ne více), proti čemuž by se stále ještě dalo namítat, neboť nejlepším důkazem, že divadelní práce není tak plodná jako jiná práce, je skutečnost, že právě k této jiné práci se vznáší apel, aby subvencovala práci divadelní.

Avšak toto srovnávání vnitřní hodnoty a záslužnosti u různých druhů prací není předmětem této úvahy. Veškerým mým úkolem zde je ukázat, že pokud pan de Lamartine a ti, kdož aplaudovali jeho argumentaci, viděli levým okem výnosy získané dodavateli divadelníků, měli také vidět pravým okem ušlé výnosy u dodavatelů poplatníků; jelikož tak nečinili, vystavují se výsměchu, poněvadž chybně pokládali realokaci za zisk. Jestliže by byli ve své doktríně důslední, žádali by subvence donekonečna; neboť co platí o jednom franku a o 60 000 francích, platí za stejných okolností také o miliardě franků.

Když se jedná o daně, pánové, dokažte jejich užitečnost důvody, jež stojí na pevném základě, nikoli však tímto nešťastným tvrzením: „Veřejné výdaje poskytují obživu dělnické třídě.“ Toto chybné tvrzení zastírá podstatnou skutečnost, že totiž veřejné výdajefungují vždy jako substitut soukromých výdajů a že v důsledku toho poskytují živobytí jednomu dělníku místo jinému, avšak ničím nepřispívají k údělu dělnické třídy, pokud ji chápeme jako celek. Vaše argumentace je na výši poslední módy, avšak je zcela absurdní, protože vaše rozumování není s to podat rozumný důvod.

[1] Alphonse Marie de Lamartine (1790-1869), slavný francouzský básník období romantismu a později významný politik. Za poslance byl zvolen již v r. 1834, avšak největší proslulost získal během revoluce v r. 1848, kdy se stal předsedou prozatímní vlády a podstatně přispěl k založení II. republiky. Svou rétorickou výmluvností dovedl uchlácholit pařížské radikální masy, jejichž živelné hnutí ohrožovalo samotné republikánské zřízení. Brzy však ztratil veškerý vliv, protože byl spíše romantickým idealistou než praktickým politikem; v r. 1851 odešel z veřejného života a stáhl se do ústraní.

[2] Jedná se o Světovou výstavu (Great Exhibition), která se konala v r. 1851 v Hyde Parku a byla sponzorována Londýnskou společností umění (London Society of Arts), jež se věnovala rozvoji umění a průmyslu. Jakožto první z řady následujících světových výstav se stala proslulou zejména v souvislosti s místem svého konání, jímž by slavný Křišťálový palác (Crystal Palace).

[3] Sídlo francouzského ministerstva financí.

Přeložil Ján Pavlík. Převzato s laskavým svolením Liberálního institutu.

Posted in Co je vidět a co není vidět