Akademické hodnosti a socialismus

Ctihodní poslanci:

Předložil jsem váženému shromáždění pozměňovací návrh k zákonu o vzdělání, jehož obsahem je zrušení univerzitních hodností. Můj zdravotní stav mi bohužel neumožňuje přednést Vám tento návrh osobně. Dovolte mi tudíž uchýlit se k psané komunikaci.

Otázka je velmi závažná. Jakkoli nedokonalým byl zákon navržený Vaší komisí, věřím, že bude znamenat významný pokrok oproti současnému stavu veřejného vzdělávání, pokud bude upraven podle mého návrhu.

Univerzitní systém akademických hodností má tři hlavní potíže – vytváří uniformitu vzdělávání (uniformita není jednota), znamená velmi neblahou administrativu a činí vzdělávací systém neflexibilním.

Jestliže existuje vůbec něco na tomto světě, co je progresivní ze své podstaty, pak je to právě vzdělání. Co je ve skutečnosti vzdělání? Je to předávání znalostí získaných společností z jedné generace generaci následující, tedy pokladu, který je zdokonalován a zvětšován každým dnem.

Jak se tedy mohlo stát, že vzdělání ve Francii zůstává uniformní a statické již od dob temného středověku? Protože bylo monopolizováno, uzavřeno a zakleto v bludném kruhu univerzitních hodností.

Bývaly doby, kdy bylo pro získání znalostí nezbytné naučit se latinu a řečtinu, stejně jako je dnes pro Basky a Bas-Bretonce nezbytné naučit se francouzštinu. Živé jazyky nebyly kodifikovány; tisk nebyl vynalezen; lidská mysl se nesoustředila na pronikání do tajů přírody. Být vzdělancem znamenalo znát myšlenky Epikura a Aristotela. Lidé z vyšších tříd se chvástali tím, že neumějí číst[1]. Jedinou třídou, která vlastnila a předávala znalosti, bylo kněžstvo. Evidentně byl přístup k těmto znalostem omezen jen pro znalce mrtvých jazyků a hlavně latiny. Existovaly pouze knihy v latině, zápisy se prováděly pouze v latině, latina byla jazykem náboženství, kněží mohli vyučovat jenom to, co uměli – latinu.

Je tudíž pochopitelné, že ve středověku bylo vzdělání omezeno studiem mrtvých jazyků, celkem nepatřičně nazvaných jazyky učenců.

Je přirozené a správné, že totéž by mělo platit ještě v devatenáctém století? Je latina stále nezbytným prostředkem k získání znalostí? Můžeme se náboženství, fyziku, chemii, astronomii, medicínu, historii, právo, etiku, přírodní a společenské vědy učit pouze ze spisků zanechaných nám Římany?

Znalost jazyka, stejně jako znalost psaní, znamená mít k dispozici nástroj. A není podivné, že nutíme svoje děti trávit většinu času, aby si osvojili mistrovství v užívání nástroje, který už nemůže být k valnému užitku? Při neužívání pak toto mistrovství rychle ztrácejí a zapomínají, avšak běda, kéž by člověk dokázal stejně zapomenout dojmy, jaké na něm toto nešťastné studium zanechalo!

Co bychom řekli tomu, kdyby v Saint-Cyr[2] připravovali naší mládež na moderní válku tím, že by ji učili vrhat kameny prakem?

Zákony naší země nařizují, že ty nejctihodnější kariéry jsou uzavřeny komukoli, kdo nedosáhl titulu bakaláře[3]. Nařizují dále, že aby člověk získal tento titul,  musí si natolik zaplnit hlavu latinskými texty, že se do ní už více nemůže vejít. A co je následkem? Jak všichni vědí, naši mladí lidé se naučí přesně to množství, které je minimálně nezbytné k získání zkoušky a s tím se spokojí. Shledáváte to ubohým? Což nechápete, že toto je protestem veřejného svědomí proti vynucování tolika zbytečného úsilí?

Naučit se hrát na nástroj, který poté, co člověk ví jak na něj zahrát, už nevydá žádný další zvuk, se těžko dá označit za racionální. Proč tato praxe tedy dodnes přetrvala? Vysvětlení můžeme nalézt v jednom jediném slově: monopol. Monopol je charakteristický právě tím, že paralyzuje vše, čeho se dotkne.

Tudíž můj požadavek byl takový, aby parlament zajistil svobodu pro vzdělání. Bylo rozhodnuto, že tomu vyhověno nebude. Nemáme mít naprostou svobodu. Dovolte mi tedy učinit alespoň pokus o záchranu jednoho střípku.

Svoboda může být zvažována z pohledu osoby a jejího vztahu k materiálním věcem – ratione personae et ratione materiae, jak říkají naši oficiální učenci, jelikož zákaz konkurence v metodách vyučování není méně porušením svobody než zákaz konkurence mezi lidmi.

Jsou tací, kteří říkají: „Vyučování jakožto profese bude svobodné, protože si je bude moci zvolit kdokoliv.“ Toto je velkou iluzí.

Stát – či lépe řečeno strana, frakce, sekta mužů, kteří momentálně třímají otěže vládní moci – může dát vzdělávání žádaný směr a formovat mysl lidí a to čistě prostředky systému akademických hodností.

Dejte člověku moc udílet akademické hodnosti a i když dáte komukoliv svobodu učit, vzdělání se ve skutečnosti dostane do poddanství.

Já, jakožto otec rodiny, a učitel, kterého jsem najal, aby vzdělával mého syna, můžeme oba věřit, že skutečné vzdělání spočívá ve vyučování tomu, jaké věci jsou a jaký efekt může nastat ve fyzickém řádu stejně jako v morálním řádu. Můžeme si myslet, že je nejlépe vzdělán ten, kdo má nejpřesnější představu o fenoménu a nejlépe rozumí vztahu mezi příčinu a následkem. Rádi bychom založili vzdělávání na těchto předpokladech. Ale stát má o vzdělání jinou představu. Myslí si, že být vzdělaným znamená být schopen recitovat verše Plauta a citovat názory Thalese a Pythagora na vzduch a oheň.

A co stát udělá? Řekne nám: „Učte si Vašeho studenta co chcete; ale až mu bude dvacet let, tak ho vyzkouším ohledně názorů Thalese a Pythagora; nechám ho recitovat verše Plauta; a pokud nebude dost dobrý v těchto záležitostech, aby dokázal, že těmto věcem věnoval celé své mládí, nebude se moci stát ani lékařem, ani právníkem, ani soudcem, ani učitelem, ani vyšším úředníkem, ani konzulem či diplomatem.

Od tohoto okamžiku jsem nucen se podřídit, jelikož nechci vzít na sebe odpovědnost za to, že by se mému synu uzavřelo tolik skvělých kariér. Můžete mi říct, že jsem svobodný; ale já Vám řeknu, že nejsem, jelikož Vy jste mne přinutili udělat ze syna pedanta, alespoň z mého pohledu – možná hrozného malého řečníka – a bezpochyby nezvladatelného rebela.

Pokud by alespoň znalosti vyžadované pro bakalářskou zkoušku měly nějaký vztah k potřebám a zájmům našeho věku! Pokud by alespoň byly pouze zbytečné! Ale ony jsou bohužel přímo škodlivé! Jak zvrátit lidskou mysl – to je otázka, kterou jak se zdá si kladli a kterou úspěšně vyřešili ti, kterým byl monopol na vzdělání svěřen. A to se nyní pokusím demonstrovat.

Již od začátku této debaty po sobě univerzita a kněžstvo střílí obviněními jako by to byly kulky.

„Vy jste zkazili naší mládež svým filozofickým racionalismem,“ říkají kněží.

„Vy jste jim zatemnili mozek svým náboženským dogmatismem,“ odpoví univerzita.

Do toho se vmísí prostředníci: „Náboženství a filozofie jsou sestry. Zkombinujme svobodné bádání a autoritu. Univerzito, kněží, vystřídali jste se v držení monopolu tak se o něj podělte ať tuto debatu můžeme ukončit.

Slyšeli jsme ctihodného biskupa z Langers[4], jak na adresu univerzity prohlásil: „Byli jste to Vy, kdo nám dal socialistickou generaci 1848.“

A pan Crémieux pohotově odpověděl: „A byli jste to Vy, kdo nám dal revoluční generaci 1793.“

A pokud jsou pravdivá obě tato tvrzení, co z toho musíme vyvodit? Že tyto dva systémy vzdělávání byly škodlivé nikoliv v tom, v čem se lišily, ale v tom, co měly společné.

Ano, toto je mé přesvědčení; tyto dva systémy mají jednu věc společnou: zneužití klasického studia a těmito prostředky oba zvrátily úsudek a morálku v celé zemi. Liší se v tom, že jeden učinil dominantním prvkem náboženství a druhý filozofii. Ale tyto prvky nezpůsobily onu škodu, ze které jsou obviňovány, ale ve skutečnosti jí zmenšily. Můžeme jim být vděčni, že jsme se nestali tak barbarskými jako barbaři, kteří jsou nám neustále latiníky dáváni za vzor.

Dovolte mi přirovnání, které bude možná trochu násilné, ale které učiní mou myšlenku srozumitelnější.

Předpokládejme tedy, že někde u protinožců existuje národ, jehož životní styl je založen na nenávisti a pohrdání prací, který založil svoje živobytí na úspěšném plenění a zotročování svých sousedů. Tento národ založil svou politiku, svou morálku, své náboženství a veřejné mínění na těchto brutálních principech. Od doby, kdy Francie dala monopol na vzdělávání kněžím, tito nepřišli na nic lepšího než posílat mládež mezi tyto lidi, aby žili jejich život, aby byli inspirováni jejich cítěním a naplněni jejich entuziasmem, aby se nadýchali jejich idejí stejně jako vzduchu. Nicméně každého studenta vybaví na cestu malou knížečkou zvanou Evangelia. Generace vychovaná tímto způsobem se navrátí domů a tam vypukne revoluce. Nechám na čtenáři, aby posoudil roli, kterou obě části vzdělávání v tomto sehrály.

Vidouce co se stalo, představitelé státu sebrali monopol na vzdělání kněžím a předali ho univerzitě. Věrna tradici, univerzita také posílá mládež k protinožcům, mezi lupiče a otrokáře, poté co je na cestu vybaví malou knihou nazvanou Filozofie. Pět či šest generací sotva dorazilo nazpět do své rodné země když propukla druhá revoluce. Stejně jako jejich předchůdci se mladí opět ukázali jako jejich věrní napodobitelé.

Mezi dvěma monopolisty propukne spor.

„Je to Vaše kniha, která způsobila toto zlo,“ říkají kněží.

„Ne, to Vaše,“ odpoví univerzita.

Nikoliv pánové, Vaše malé knihy jsou v tom nevinně. Kořenem zla je ta podivná myšlenka, přijatá a praktikovaná oběma stranami, posílat mládež Francie, s úmyslem připravit jí na práci, mír a svobodu, aby vstřebala a osvojila si pocity a názory národa otrokářů a otroků.

Tvrdím, že podvratné doktríny socialismu a komunismu jsou ovocem klasického vzdělání, ať už bylo poskytováno kněžstvem nebo univerzitou. A dodávám, že bakalářská zkouška násilně nutí klasické vzdělání i těm školám, o kterých předpokládáte, že jsou svobodné, což je následkem tohoto zákona. To proto žádám zrušení akademických hodností.

Studium latiny je velmi chváleno coby prostředek k rozvíjení intelektu. Toto je čistě konvenční mínění. Vždyť staří Řekové, kteří neuměli latinu, nepostrádali inteligenci a nepostrádají ji ani francouzské ženy, o nic víc, než zdravý rozum. Bylo by podivné, kdyby se lidská mysl nemohla rozvíjet aniž by zároveň nebyla zvrácena. Což nebude nikdy porozuměno tomu, že společně s problematickou prospěšností, kterou prý přináší klasické vzdělání, je tato velmi draze zaplacena hrozivými následky, když je duch Francie prostoupen, spolu s jazykem Římanů, jejich idejemi, jejich city, jejich názory a karikaturou jejich zvyklostí?

Již od chvíle, kdy Bůh vyslovil svůj rozsudek nad lidstvem: „V potu tváře své chléb jísti budeš,“ bylo vydělat si na živobytí tak velkým a tak pohlcujícím úkolem, závislým na prostředcích použitých k tomuto účelu, že musí existovat velké rozdíly ve zvycích, názorech, etice a společenském uspořádání podle postupu, jaký ke splnění tohoto úkolu jednotlivá společenství volí.

Lidé kteří žijí z lovu nebudou stejní jako lidé žijící z rybolovu a národ pastýřů se nebude podobat národu námořníků.

Ale ani tyto odlišnosti neznamenají mnoho ve srovnání s těmi, které musí oddělovat dva národy, z nichž jeden žije z práce a druhý z loupeže.

Protože lovci, rybáři, námořníci, pastýři a obchodníci mají společné to, že hledají uspokojení svých potřeb v jednání, které vykonávají nad věcmi. To, co chtějí podrobit své kontrole, jsou přírodní zdroje.

Ale ti, kdo žijí z loupeže, podrobují svému jednání ostatní příslušníky svého druhu; to, co touží ovládnout, jsou jejich bližní.

Aby člověk mohl existovat, je pro něj nezbytné vykonávat na přírodě činnost zvanou práce.

Ovoce této činnosti může obohatit národ který se jí věnuje, ale je rovněž možné, že násilím se dostane do jiných rukou, pokud mají jiní lidé pracující národ pod svou kontrolou.

Nemohu zde tuto myšlenku plně rozvinout; ale pokud o ní budete přemýšlet snad dojdete k závěru, že dvě skupiny lidí umístěné do podmínek tak odlišných – ve zvycích, názorech, společenské organizaci, morálce a náboženství – se musí tak odlišovat, že sama slova vyjadřující základní vztahy jako „rodina,“ „vlastnictví,“ „svoboda,“ „ctnost,“ „společnost,“ „vláda,“ „republika“ a „lid,“ nemohou mít stejný význam v obou národech.

Národ válečníků velmi brzy pochopí, že rodinný život může oslabit vojenský zápal (cítíme to i my, jelikož ho také zakazujeme našim vojákům). Přesto se nesmí připustit, aby populace přestala růst. Jak tento problém vyřešit? Jako to udělal Platón v teorii a Lykúrgos[5] v praxi: promiskuitou. Přesto jsou Platón a Lykúrgos jména, která jsme si zvykli vyslovovat se zbožnou úctou.

Stejné je to s vlastnictvím. Vyzývám kohokoliv, aby v celé antice našel jeho obhajitelnou definici. Dnes můžeme říct: „Každý člověk vlastní sám sebe a v důsledku toho vlastní svojí práci a tedy také produkty svojí práce.“ Mohli ale Římané přijmout takovou myšlenku? Jakožto otrokáři, mohli říct: „Každý člověk patří sám sobě“? Pohrdajíce prací, mohli říct: „Každý člověk vlastní produkty svojí práce“? Toto by se pro ně rovnalo kolektivní sebevraždě.

Na čem pak antika založila právo na vlastnictví? Na zákonu – katastrofální myšlenka, nejkatastrofálnější myšlenka, jaká se kdy dostala na svět, jelikož ospravedlňuje použití a zneužití čehokoliv, co se zákonu zlíbí vyhlásit vlastnictvím, dokonce i naloupený majetek a dokonce člověka samého.

V těchto barbarských časech nemohla mít stejný význam ani svoboda. Co je svoboda? Je to součet všech našich svobod. Být svobodný a mít odpovědnost znamená mít volnost myslet a jednat, mluvit a psát, pracovat a směňovat, vyučovat a učit se – toto je svoboda. Mohl národ vycvičený pro nekončící bitvy takto pojímat svobodu? Ne. Římané toto slovo prostituovali, když takto označili určitou troufalost v občanských válkách, které rozdílení kořisti mezi nimi provokovalo. Vůdci chtěli vše, lid požadoval svůj podíl. Odtud vřava na fóru, uprchlíci na Aventinu, agrární zákony, intervence tribunů a popularita spiklenců; odtud zásada: Malo periculosam libertatem,[6] etc., která přešla do našeho jazyka a kterou jsem přikrášlil ve své školní učebnici:

Ó svobodo! Jaký půvab má tvá bouře pro velká srdce![7]

Obdivuhodné příklady, citlivé vnímání, drahocenné sémě zaseté do duší Francouzské mládeže!

Co se dá říci o Římské morálce? A nemluvím zde o vztazích mezi otcem a synem, manželem a manželkou, patronem a klientem, pánem a sluhou, člověkem a Bohem – vztazích, které otroctví samo o sobě může přeměnit v celý systém mravní zkaženosti; chci pojednat pouze o tom, co je nazýváno obdivuhodnou stránkou Republiky, tedy o vlastenectví. Co bylo toto vlastenectví? Nenávist k cizincům, ničení ostatních civilizací, dušení pokroku, trestání světa ohněm a mečem, připoutání žen, dětí a starců k triumfálnímu vozu – toto byla sláva, toto byla ctnost. Těmto zvěrstvům bylo věnováno umění sochařů a písně básníků. Kolikrát se naše mladá srdce chvěla obdivem při představě tohoto divadla! Takto nás náš učitel, ctihodný kněz, starý a plný milosrdenství, připravoval na křesťanský a civilizovaný život. Tak velká je moc konvenčního mínění!

Lekce nebyla zapomenuta; a bezpochyby je to Řím, odkud pochází toto pořekadlo, pravdivé ve vztahu k loupeži, nepravdivé ve vztahu k práci a směně: ztráta jednoho národa je ziskem národa druhého – pořekadlo, které stále vládne světu.

Abyste získali představu o Římské morálce, představte si v centru Paříže organizaci mužů, kteří nenávidí práci a jsou odhodláni uspokojit své potřeby násilnými prostředky a následkem toho vedou válku se společností. Bezpochyby určité morální zásady a některé pevné ctnosti se vyvinou i v takové organizaci. Odvaha, vytrvalost, sebeovládání, opatrnost, disciplína, stálost v neštěstí, diskrétnost, puntičkářství, oddanost komunitě – takové budou bezpochyby ctnosti, které nezbytnost a převládající mínění rozvinou mezi těmito loupežníky; takoví byli bukanýři; takoví byli Římané. O těch posledních může být řečeno, že rozsah jejich podniku a ohromnost jejich úspěchu přehodil závoj slávy přes jejich zločiny a přeměnil je tak na ctnosti. A přesně proto je jejich příklad tak zhoubný. Není to hřích opovrhovaný, ale hřích ověnčený slávou, který nejvíce svádí lidské duše.

Nakonec, ve vztahu ke společnosti, dávný svět odkázal tomu dnešnímu dvě falešné myšlenky, které podkopávají jeho stabilitu a budou tak činit i v časech budoucích.

První je, že společnost je stav mimo přírodu, výsledek smlouvy. Tato myšlenka nebyla tak chybná v minulosti, jako je dnes. Řím a Sparta byla jistě dvě společenství lidí majících společný a určitý cíl: loupež. Nebyly to přesně vzato společnosti, ale armády.

Druhá myšlenka dokreslující tu první je, že zákon vytváří práva, a následkem toho je zákonodárce a zbytek lidstva ve stejném vztahu jako hrnčíř a hlína. Minos, Lykúrgos, Solon a Numa vymodelovali Krétskou, Lakedaimónskou, Athénskou a Římskou společnost. Platón byl tvůrcem imaginární republiky, která měla sloužit za vzor pro budoucí otce národů a zakladatele států.

Povšimněte si prosím, že tyto dvě myšlenky tvoří charakteristickou vlastnost a rozlišovací znak socialismu, v nepříznivém smyslu toho slova, jakožto společného označení pro všechny sociální utopie.

Kdokoliv, kdo si není vědom faktu, že společnost, stejně jako lidské tělo, je utvářena působením přirozených zákonitostí, sní o vytvoření umělého společenského řádu a začne manipulovat s rodinou, vlastnictvím, zákonem a lidstvem způsobem který se mu zlíbí, je socialista. Nestuduje fyziologii, ale jde na své bližní se sochařským dlátem. Nečiní pozorování, ale vynalézá. Nevěří v Boha, ale věří v sebe. Není vědcem, ale stává se tyranem. Neslouží svým bližním, ale disponuje jimi. Nechce zkoumat jejich přirozenost, chce jí měnit, následujíce rady Rousseaua. Je inspirován antikou: jde ve stopách Lykúrga a Platóna. Krátce řečeno, je to bezpochyby držitel bakalářského diplomu.

„Přeháníte,“ jistě namítnete. „Není možná, aby naši pilní mladí muži získali tak politováníhodné názory a pocity z nádherné antiky.“

A co jiného čekáte že získají než co tam je? Zkuste si rozpomenout v jakém stavu byla Vaše mysl, když jste opouštěli školu a vstupovali do praktického světa. Nehořeli jste touhou napodobit despotické vládce či agitátory na fóru? Za sebe mohu říct, že když vidím jak do současné společnosti přichází stovky a tisíce mladých mužů, považujících se za novodobé Bruty a Grakchy, neschopných jakékoliv čestné práce (opus servile), žasnu jak společnost vydrží tuto těžkou zkoušku. Neboť klasické vzdělání nás nejenom neopatrně ponoří do světa Římanů; ale zároveň nás navyká, abychom jím byli nadšeni, brali ho jako ideální model pro celé lidstvo, jemného druhu, příliš vznešený pro současné lidi, ale hodný napodobování aniž bychom ho mohli kdy dosáhnout.

Bude namítnuto, že socialismus se zmocňuje i příslušníků tříd, které neusilují o bakalářský diplom?

Odpovím citací pana Thierse:

„Střední vzdělání naučí antické jazyky děti vyšších tříd… Nejsou to jenom slova, co si tyto děti osvojují, když se učí řečtinu a latinu; jsou to také vznešené a ušlechtilé ideje [loupež, válka a otroctví]; je to historie lidstva v jednoduchých, velkých, nesmazatelných obrazech… Střední vzdělání formuje to, co můžeme nazvat osvícenou vrstvou národa. Přesto, že tato vrstva netvoří celý národ, dává mu jeho charakter. Její hříchy a ctnosti, dobré i špatné sklony se brzy přenesou na celý národ; určí jeho formu tím, že ho nakazí svými ideami a city.“[8]

Pan Thiers se nemohl vyjádřit pravdivěji, a nic nevysvětluje lépe škodlivé a nepřirozené perverzity našich revolucí.

Pan Thiers dodává:

„Antika, troufněme si říci v našem sebevědomém století: antika je to nejobdivuhodnější období na tomto světě. Prosím pánové, ať dětství setrvá v antice, jako v klidné, mírumilovné a ozdravující svatyni, tak může zůstat svěží a čisté.“

Klid Říma! Mír Říma! Čistota Říma! Ach, pokud dlouhá zkušenost a zdravý rozum pana Thierse neodradily od tak pozoruhodné zaslepenosti, jak očekáváte od naší horlivé mládeže, že se před ní uchrání?

Nedávno jsem byl v parlamentu svědkem komického dialogu, bezpochyby hodného pera Moliérova.

Pan Thiers promluvil z výše řečnické tribuny k panu Barthélemymu de Saint-Hilaire:[9] „Mýlíte se nikoliv ohledně umění, ale ohledně morálky, když upřednostňujete řečtinu před latinou, zvláště pro Francouze, kteří jsou latinským národem.“

Pan Barthélemy: „A co Platón?“

Pan Thiers: „Byli moudří, byli velmi moudří, když podporovali řecká a latinská studia. Dávám přednost latině z morálního důvodu. Ale oni také požadovali od těch ubohých mladých lidí, aby se v ten samý čas naučili Němčinu a Angličtinu, přírodní vědy, historii, etc.“

Vědět co je, je špatné. Vydat se ve stopách Římanů je morální!

Pan Thiers není ani prvním ani jediným kdo podlehl této iluzi – mohl bych snad říct této maškaře. Dovolte mi stručně ukázat, jak hluboký dojem zanechalo klasické vzdělání na Francouzské literatuře, morálce a politice. Nemám ani čas ani úmysl vykreslit kompletní obraz, protože bych do něj musel zahrnout veškeré spisovatele. Spokojím se s náčrtkem.

Nemusím citovat Montaigna[10]. Každý ví, jakým Sparťanem byl ve svých přáních, stejně jako ve svých choutkách.

Stejně Corneille[11], kterého upřímně obdivuji, příliš neposloužil duchu své doby, když oděl do nádherných veršů pitvorné, nepřirozené, divoké, protispolečenské city a dal jim tak znak vznešené velkoleposti. Posuďte sami:

Obětovat svou lásku veřejnému blahu,

Bojovat proti části sebe sama…

Takovou ctnost získám jedině…

Vybrán Římem, jsouc jeho paží, jednám bez skrupulí:

Pln radosti a opravdově

Jak jsem si vzal sestru, budu bojovat s bratrem.[12]

 

Já přiznávám, že jsem nakloněn pocitům Curiace, s ohledem na celou římskou historii, když řekl:

Děkuji bohům, že nejsem Říman

A stále si uchovávám kousek lidskosti

Fénelon[13]

Dnes nás komunismus naplňuje odporem, protože nás děsí; ale neudělalo snad dlouhé spojení s antikou komunistu z Fénelona, tedy člověka, kterého celá dnešní Evropa oprávněně považuje za obdivuhodný vzor morální dokonalosti? Přečtěte si jehoTélémaque, knihu, kterou rodiče tolik spěchají vložit do rukou svých dětí. Tam spatříte Fénelona, jak ve vypůjčené róbě samotné Moudrosti předává zákony zákonodárcům. A podle jakého plánu navrhuje organizovat svou modelovou společnost? Na jedné straně zákonodárce přemýšlí, vynalézá, jedná; na druhé straně společnost, pasivní a netečná, umožní, aby s ní bylo manipulováno. Morální popud, princip jednání, je tudíž násilně odebrán všem lidem aby se stal právem jednoho člověka. Fénelon, předchůdce těch nejtroufalejších moderních zastánců uměle plánovaného společenského řádu, je tím kdo rozhoduje o oblékání, stravování, bydlení a zaměstnání všech obyvatel svého Salenta[14]. On je tím, kdo říká, co bude povoleno jíst a pít, podle jakých plánů se budou stavět domy, kolik místností v nich bude a jakým nábytkem budou zařízeny.

Říká – ale nechme mluvit jeho samotného:

Mentor ustanovil úředníky, kterým byli obchodníci zodpovědni za své zásoby, své zisky, své náklady a obchodní riziko… V jiných ohledech zde byla svoboda obchodovat… Zakázal dovoz veškerého zahraničního zboží, které by mohlo vést k luxusu a změkčilému životu… Odstranil spoustu obchodníků, kteří prodávali brokát, etc… Ustanovil pravidla a regulace ohledně oblékání, jídla, nábytku, velikosti ornamentů na domech pro různé skupiny a podmínky lidí.

„Ustanov pravidla pro rozličné třídy daná rodem,“ řekl králi; „…ti hodností hned pod tebou, se budou oblékat do bílé; …ti v druhé třídě do modré; …ti v třetí do zelené; …ti ve čtvrté do žluté; …ti v páté do světle červené; …ti v šesté do šedého lnu; …a ti v sedmé, která bude poslední, do směsi bílé a žluté. To jsou šaty pro sedm odlišných tříd lidí. Všichni otroci budou oblečeni do tmavě šedé. Žádná výjimka nebude[15] tolerována ani v typu ani v tvaru oděvů.

Stejným způsobem zreguloval jídlo pro občany i pro otroky.

Poté zakázal měkkou a zženštilou hudbu.

Ustanovil jednoduché a elegantní styly v architektuře. Chtěl aby každý dům měl za všech okolností společnou jídelnu a sloupořadí, s malými místnostmi pro všechny svobodné lidi.

Přesto ho umírněnost a střídmost Mentorova neodradila od vybudování velkých staveb pro koňské dostihy a závody vozů a také pro zápasení a box.

Malířství a sochařství se Mentorovi zdála jako umění, která by neměla zaniknout, ovšem požadoval, aby byl v Salentu povolen jen malý počet jejich provozovatelů.

Nepoznáte představy ovlivněné četbou Platóna a příkladem Lykúrga, bavící se experimenty na lidech jako by byli surovinou?

Člověk by se neměl snažit ospravedlnit takové plané představy nebo k nim být přehnaně shovívavý. Je jich tam tolik jako u kohokoliv, kdo si klade za cíl organizovat nebo dezorganizovat společnost

Rollin[16]

Rollin se téměř vyrovná Fénelonovi inteligencí a hloubkou citů a na naše vzdělávání má ještě větší vliv. Běda! Do jakých hlubin intelektuální a morální degradace se tento dobrý muž nechal zavést svým dlouhým spojením s antikou! Člověk nemůže číst jeho knihy, aniž by nepocítil smutek a lítost. Člověk dokonce ani nemůže říct, jestli je křesťanem či pohanem, tak nestranným je mezi Bohem a bohy. Je připraven věřit stejně legendám heroického věku antiky jako zázrakům líčeným v Bibli. Přes jeho klidné vzezření se vždy dá zahlédnout stín válečných vášní; nemluví o ničem jiném než o oštěpech, mečích a katapultech. Pro něj, stejně jako pro Bossueta[17], je nejzajímavějším společenským problémem otázka, zda byla makedonská falanga v boji lepší než římská legie. Vychvaluje Římany za to, že se věnovali pouze vědám, jenž měly důležitost pro jejich cíl: řečnictví, politice a válce. Z jeho pohledu jsou veškeré ostatní vědomosti zdrojem zkaženosti, vhodné pouze k tomu, aby lidi sváděly k míru, proto je z opatrnosti vyloučil ze svých škol, za potlesku pana Thierse. Jeho věrnost patří Marsu a Belloně; pro Krista sotva spálí několik gramů kadidla. Smutný otrok konvenčního úsudku kterému dalo klasické vzdělání dominantní postavení. Tak propadl obdivu k Římanům, že co se jich týkalo, tak bral pouhou absenci těch nejhnusnějších činů jako projev nejvyšších ctností. Když Alexandr litoval zavraždění svého nejlepšího přítele a když Scipio nesebral ženu jejímu manželovi, je to v jeho očích důkaz nenapodobitelného hrdinství. Krátce, učinil z každého z nás živoucí kontradikci, samozřejmě sám je jejím nejlepším příkladem.

Rollin se zdá být obdivovatel komunismu a Spartských institucí. Přesto buďme k němu spravedliví, jeho obdiv není úplně bezpodmínečný. S přiměřenou opatrností kárá Spartské zákonodárce, že ve svém díle zanechali čtyři drobné nedokonalosti: zahálku, promiskuitu, infanticidu a masové vraždění otroků. Ale poté, co vyjádřil tyto své výhrady, tento dobrý muž opět podlehl kouzlu konvenčního mínění ve vztahu ke klasické antice. V Lykúrgovi vidí nikoliv muže, ale boha a shledává jeho politiku dokonalou.

Zasahování zákonodárce do všech věcí se zdá Rollinovi tak nezbytné, že docela vážně gratuluje Řekům k tomu, že člověk jménem Pelasges u nich zavedl pěstování obilí. Předtím prý se pásli jako dobytek.

Navíc prohlásil:

„Bůh dal Římanům jejich impérium odměnou za jejich velké ctnosti, které však nemohou být zřejmé. Nebyl by k nim spravedlivý, pokud by těmto ctnostem, na nichž není nic materialistického, dal něco menšího.“

Nevidíte zde jasný konflikt mezi konvenčním míněním a křesťanstvím v ubohé duši pana Rollina? Tvrzení, které jsme citovali, shrnuje samu podstatu všech prací sepsaných zakladatelem vzdělaní ve Francii. Být v rozporu sám se sebou a uvyknout nás, abychom byli v rozporu sami se sebou – to je celé Rollinovo učení a podstata toho druhu vzdělání, které je třeba k získání bakalářského titulu.

Pokud promiskuita a infanticida způsobily, že Rollin měl určité pochybnosti o těchto Lykúrgových institucích, byl nadšený ze všeho ostatního a dokonce vynalezl způsob, jak ospravedlnit krádež. To je kuriózní fakt a dostatečně relevantní k předmětu této zprávy o mém dodatku. Popíšu tedy, jak to provedl.

Rollin vyšel z principu, že zákon vytváří vlastnictví – ubohý princip, společný všem plánovačům umělého společenského řádu, který můžeme nalézt u Rousseaua, Mablyho, Mirabeua[18], Robespierra a Babeufa. A když je tedy vlastnictví založeno na zákonu, mohl by také zákon být základem pro krádež? Jak odporovat tomuto argumentu?

„Krádež byla ve Spartě povolená. Byla přísně trestaná mezi Skythy. Důvod pro tento rozdíl je očividný: zákon, který jediný určuje právo vlastnit a užívat zboží, nedával jednotlivcům mezi Skythy žádné právo na zboží jiné osoby, zatímco ve Spartě platil opak.“

Pak tento dobrý muž na obhajobu krádeže a Lykúrga povolal nejvyšší ze všech autorit, samotného Boha:

„Nic není běžnější než existence stejných práv na zboží jiné osoby; Bůh dal chudým nejen moc utrhnout si hrozny na vinici a klasy na poli a odnést si celý snop, ale také dal kolemjdoucím bez rozdílu svobodu vstoupit na cizí vinici a sníst tolik hroznů kolik chtějí, bez ohledu na vlastníka vinice. Bůh sám uvedl pro to důvod: země Izraele patří Jemu a Izraelité jí mohou využívat jen za těchto podmínek.“

Bezpochyby bude řečeno, že tato doktrína není Rollinovi vlastní. To přesně tvrdím. Snažím se demonstrovat, do jakého stavu morální slabosti může přivést zvyk obcování s děsivou antickou společností i ty nejobdivuhodnější a nejčestnější z mužů.

Montesquieu[19]

Říká se, že Montesquieu znovuobjevil lidská práva. Je jedním z těch velkých myslitelů, jejichž každá věta se těší privilegiu být autoritativní. Bože chraň, že bych se snažil zmenšovat jeho slávu! Co si ale myslet o klasickém vzdělání, pokud je natolik úspěšné, že tu nejušlechtilejší mysl svede k obdivu těch nejbarbarštějších antických institucí?

„Dávní Řekové, vedení nezbytností vychovat ke ctnostem ty, kteří žili pod vládou lidu, navrhli instituce zvláště vhodné pro tento účel… Zákony Kréty sloužily jako vzor pro zákony Sparty a ty, které později upravil Platón.

Čtenářova pozornost by se měla zaměřit na velkého génia, kterého zákonodárce musí mít; jda přímo proti přijímaným zvyklostem, při měnění všech ctností, ukáží světu svoji moudrost. Když Lykúrgos zkombinoval krádež s duchem spravedlnosti, nejkrutější otroctví a nejextrémnější svobodu, nejukrutnější city s nejušlechtilejší umírněností, dal stabilitu svému městu. Zdálo se zbavené veškerých zdrojů, umění, obchodu, peněz a hradeb, byly v něm ambice, ale žádná naděje být na tom lépe; byla zde přirozená náklonnost, a přesto žádný muž nebyl ani synem, ani manželem, ani otcem; ani cudnost již nebyla respektována. Tímto způsobem přivedl Spartu k velikosti a slávě; ale tyto instituce byly tak neomylné, že by z vítězné bitvy proti Sparťanům vítěz nezískal nic, pokud by je nedokázal zbavit jejich občanství.

Ti, kteří by rádi měli podobné instituce, ustanoví režim, ve kterém bude majetek ve společném vlastnictví jako v Platónově republice, v němž bude vyžadován respekt k bohům a domácí budou odděleni od cizinců kvůli zachování mravů, kde bude stát, a nikoliv občané, zapojen do obchodu a podnikání; dá nám umění bez luxusu a uspokojí naše skutečné potřeby spíše než naše touhy.“

Velký vliv, který byl v antice přikládán hudbě, vysvětluje Montesquieu takto:

„Věřím, že toto dokážu vysvětlit. Člověk se musí vžít do ducha Řeckých městských států, zvláště těch, které měly za svůj hlavní cíl válku. Všechna výdělečná zaměstnání a profese byla považována za nehodná svobodného muže. „Většina řemesel,“ říká Xenofón, „oslabuje tělo; ti , co je vykonávají , musí sedět ve stínu či u ohně; nemají čas ani pro přátele, ani pro republiku.“ Pouze skrze korupci určitých demokracií získali řemeslníci status občanů. To nás učí Aristoteles a tvrdí, že dobrá republika by jim nikdy nedala občanská práva.

Zemědělství bylo rovněž otrockým zaměstnáním, obvykle vykonávaným podrobenými národy: hélóty ve Spartě, Perioekiánci na Krétě, Penestaeánci v Thessalii a dalšími otrockými národy v dalších republikách.

Krátce řečeno, veškerý obchod byl mrzkým v očích Řeků. Vyžadoval by, aby občan vykonával službu pro otroka,  nájemce, cizince; myšlenka neslučitelná s duchem Řecké svobody. Tudíž Platón chtěl také, aby zákon ztrestal všechny občany zapojené do obchodování.

Při prosazování těchto myšlenek do praxe v Řeckých republikách se však objevily závažné nesnáze a potíže. Na jedné straně se od občanů neočekávalo, že se zapojí do obchodu, zemědělství nebo umění; na druhé straně nesměli docela zahálet. Zaměstnávali se tedy cvičením a výcvikem k boji. Jejich instituce jim neumožnily žádné jiné zaměstnání. Na Řeky tudíž musí být pohlíženo jako na společnost atletů a válečníků. Přesto, tato cvičení, která jsou vhodná ke stvoření člověka sveřepého a tvrdého, musela být vyvážena něčím jiným, co by zjemnilo jejich zvyky. Hudba, která se dotýká ducha skrze tělesné orgány, byla velmi vhodná k tomuto účelu.“

Toto je představa, kterou nám dává klasické vzdělání o svobodě. A nyní pohleďme, jak nás učí rozumět rovnosti a šetrnosti:

„Ačkoliv je rovnost majetku samotným základem demokratického státu, je nicméně nesmírně obtížné ji nastolit, takže nebývá vždy vhodné klást si za cíl naprostou rovnost. Postačí redukovat a udržet rozdíly v jistých mezích, a poté zavést konkrétní zákony k potlačování zbývající nerovnosti daněním bohatých a podporou chudých.

V dobré demokracii nestačí, aby přidělené pozemky byly stejné; musí být rovněž malé, jako mezi Římany…

Stejně jako rovnost majetku zahrnuje šetrnost, šetrnost udržuje rovnost majetku. Tyto dvě věci, ačkoliv odlišné, jsou takové povahy, že se jedna neobejde bez druhé.

Samnité měli zvyk, který v jejich malé republice přinášel obdivuhodné výsledky. Všichni mladí lidé byli shromážděni a posuzováni. Ten nejlepší z nich si pak mohl vybrat za manželku jakoukoliv z dívek; potom byl na řadě ten druhý nejlepší a tak dále…. Bylo by obtížné si představit něco pro malý stát prospěšnějšího, vznešenějšího, méně nákladného, co by mohlo sloužit jako pobídka pro obě pohlaví.

Samnité byli následovníci Sparty; a Platón, jehož zákony jsou zdokonalením zákonů Lykúrga, se jim v tomto ohledu ve svém systému stěží rovnal.“

Rousseau

Žádný jiný člověk neměl větší vliv na Francouzskou revoluci než Rousseau. „Jeho spisy,“ říká Louis Blanc, „byly každý den na stole Výboru veřejného blaha. Paradoxně to, co bylo dříve považováno za literární extravaganci, se stalo při zasedáních národního shromáždění dogmatickou pravdou, stejně pádnou jako úder meče.“ A tak morální vazby které spojují Rousseaua z antikou nemohou být přehlédnuty. Tentýž obdivovatel dodává: „Jeho styl připomíná dojemně vášnivý jazyk žáka Corneilleova.“

Mimoto, kdo by nevěděl, že Rousseau byl jedním z nejvášnivějších obdivovatelů idejí a zvyků obvykle připisovaných Řekům a Sparťanům? On sám prohlásil, že četba Plutarcha z něho udělala to, čím byl.

Jeho první esej byl zaměřen proti lidské mysli. Už od prvních stran nese jeho charakteristické znaky:

Měl bych zapomenout na město, které kdysi kvetlo v srdci Řecka a které toužím vidět opět povstat, slavné pro svou šťastnou nevědomost a pro moudrostsvých zákonů, tu republiku polobohů, spíše než mužů, tak nadřazené mi připadají její ctnosti nad obyčejným člověčenstvem. Ó Sparto, věčná hanba prázdné doktríně! Když si hřích skrze krásná umění našel svou cestu do Athén, zatímco tyran sbíral s takovou péčí práce básníků, ty jsi vykázala ze svého dosahu umění a umělce, vědce a učence!

Ve své druhé práci Discours sur l´inégalité des conditions (Rozprava o nerovnosti), se obořil s ještě větší vehemencí proti základům společnosti a civilizace. Udělal to, protože byl přesvědčen, že on sám je vrcholným interpretem klasické moudrosti:

„Vidím sám sebe v Athénském Lyceu, jak opakuji ponaučení svých mistrů, maje Platóna a Xenokrata za své soudce a celé lidstvo za své publikum.“

Základní myšlenky jeho díla se dají shrnout takto: Ten nejstrašnější osud čeká na ty, kteří měli tu smůlu se narodit po nás, když přidají své vědění k tomu našemu. Rozvoj našich výrobních kapacit nás učinil velmi nešťastnými. Naši předkové byli méně nešťastní, jelikož toho méně věděli. Řím se přiblížil k dokonalosti; Sparta jí uskutečnila – alespoň natolik, nakolik je dokonalost slučitelná s životem ve společnosti. Ale pravé lidské štěstí je život v lesích, o samotě, nahý, bez závazků, bez citů, bez řeči, bez náboženství, bez idejí, bez rodiny – krátce v podmínkách, v nichž se člověk nebude lišit od zvířete, takže bude na pováženou jestli by měl stát zpříma a nemít drápy místo rukou.

Naneštěstí zlatý věk nepřetrval. Lidstvo prošlo přechodným obdobím, které nepostrádalo jisté kouzlo:

„Dokud byli spokojeni s životem ve venkovských chýších, odívali se do kůží, zdobili se peřím a mušlemi, natírali svá těla rozličnými barvami … tak dlouho, dokud se zabývali činnostmi, které každý jednotlivec mohl provést zcela sám, byli svobodní, zdraví, dobří a šťastní.“

Běda, však nevěděli dost, aby se zastavili v této fázi vývoje civilizace!

„…Od okamžiku, kdy jeden člověk začal potřebovat pomoc druhého [společnost už přeje takovému fatálnímu vývoji]; od okamžiku, kdy se stalo zřejmé, že pro jednotlivce je užitečné mít zásoby pro dva, rovnost zmizela, zrodilo se vlastnictví a práce se stala nutností…

Metalurgie a zemědělství byly dvě umění, které způsobily tuto velkou revoluci. Pro básníka je to zlato a stříbro, pro filozofa železo a pšenice, co zcivilizovalo člověka a vedlo k jeho zkáze.“

Pak bylo nezbytné opustit přírodní stav a vstoupit do společnosti. Ta je předmětem Rousseauova třetího spisu, Společenské smlouvy.

Nebylo by vhodné zde analyzovat tuto práci; spokojím se s poukazem na to, že téměř každá strana je opakováním Řecko-Římských idejí.

Jelikož společnost je úmluva, každý člověk má právo klást si své podmínky.

„Jedině ti, kteří se spojují dohromady, mají právo regulovat podmínky svého sdružení.“

To ale není snadné.

„Jak by měly být regulovány tyto podmínky? Mělo by to být na základě společného souhlasu nebo náhlou inspirací?… Jak by mohlo slepé množství lidí, kteří často ani neví, co chtějí, dokončit tak velký a obtížný podnik jakým je vytváření systému legislativy?… Odtud plyne potřeba zákonodárce.“

Všeobecné volební právo není v teorii přijato dříve než je popřeno v praxi.

Jelikož jestli má tento zákonodárce začít, musí být v každém aspektu výjimečným člověkem, který se odváží být zakladatelem národa, musí se cítit schopen změnit lidskou podstatu, přeměnit fyzickou a morální podstatu člověka, který musí vynaleznout mechanismus a pro kterého jsou lidé surovinou.

Rousseau ukázal velmi jasně, že zákonodárce nemůže spoléhat pouze na sílu či na přesvědčování. Jak má tedy postupovat? Podvodem.

„Toto nutilo ve všech dobách zakladatele národů, aby se obraceli k nadpřirozenému zásahu a chválili Nebesa za svou vlastní moudrost… Tyto zákony vynalezené ušlechtilou myslí, která je mimo dosah obyčejného davu, byly zákonodárcem přiřčeny nesmrtelným bohům, takže získali skrze božskou autoritu podporu těch lidí, s jejichž moudrostí nešlo pohnout. Ale každý člověk nedokáže přimět bohy promluvit. [Bohy! Nesmrtelné bohy! Převrácení klasických idejí.]”

Jako Platón a Lykúrgos – jeho učitelé – jako Sparťané a Římané – jeho hrdinové – Rousseau dává slovům „práce“ a „svoboda“ význam, podle něhož představují nekompatibilní ideje. Ve společnosti je pak nutno učinit volbu: buď se vzdát svobody nebo zemřít hladem. Přesto z těchto potíží existuje cesta ven, a tou je otroctví.

„Od okamžiku, kdy si lid zvolí své zástupce, již není více svobodný.

Mezi Řeky tedy celá populace zastupovala samu sebe. Lidé byli neustále svoláváni na tržiště; veškerou práci vykonávali otroci; a tak jejich největším zájmem mohla být jejich svoboda. Když se již netěšíme z této výhody, tak jak uchovat ta samá práva? Zabýváte se více zlepšováním svého materiálního blahobytu než svou svobodou, a otroctví se bojíte méně než chudoby.

Cože! Svoboda může být zachována jedině pokud je podporována otroctvím? Možná. Protiklady se přitahují. Vše co je nepřirozené má své potíže a občanská společnost jich má více než cokoli jiného. Je zde nešťastná situace v níž může být zachována svoboda jednoho člověka jen za cenu svobody jiného, a kde jsou občané naprosto svobodní jen za podmínky, že otrok zůstane poníženým otrokem. To byl případ Sparty. Národy v dnešní době nemají otroky, ale pak jsme my sami otroci,…“

Zde máme nádherný příklad konvenčního uvažování ohledně klasické antiky. Řekové a Římané byli puzeni zřídit otroctví svými brutálními instinkty. Ale jelikož předchozí závěry a tradice v akademických kruzích je taková, že shledává všechno antické úžasným a obdivuhodným, je jim přiřčeno toto sofistikované zdůvodnění zakládající se na esenciální podstatě svobody.

Rozpor který Rousseau ustanovil mezi přírodním stavem a společností je stejně fatální pro osobní morálku jako pro veřejnou morálku. Podle jeho systému je společnost výsledkem smlouvy, která dala vzniknout zákonu, který na oplátku vytvořil, ex nihilio, spravedlnost a morálku. V přírodním stavu neexistuje ani spravedlnost ani morálka. Otec nemá žádnou povinnost k synovi, syn k otci, manžel k manželce, manželka k manželovi. „Nikomu, komu jsem nic neslíbil, nic nedlužím; za majetek druhého uznávám jenom to, co se mi momentálně nehodí; mám neomezené právo na vše co mě přitahuje a mohu to získat.“

V důsledku pozdějšího zrušení dohodnuté společenské smlouvy je náhle zničeno vše  – společnost, morálka, spravedlnost, povinnost. „Každý,“ říká Rousseau, „obnoví svá původní práva a přirozenou svobodu, když ztratí konvenční svobodu pro kterou se jich zřekl.“

Musíme vědět, že stačí velmi málo ke zrušení společenské smlouvy. Stane se to pokaždé, když jednotlivec zruší svůj souhlas nebo spáchá jakýkoliv protizákonný čin. V okamžiku, kdy proklínaný kriminálník uprchne když mu společnost řekne: „Hodí se, abys zemřel“; v okamžiku, kdy občan odmítne zaplatit daně, v okamžiku, kdy účetní zpronevěří peníze z veřejné pokladny; je společenská smlouva ihned zrušena; veškeré morální povinnosti skončí; spravedlnost již více neexistuje; otcové, matky, děti, manželé a manželky si navzájem nic nedluží, každý má neomezené právo na vše, co ho láká – krátce, celá populace se navrací do přírodního stavu.

Nechám na čtenářově posouzení, jakou bouři taková doktrína musí způsobit v časech revoluce.

O nic méně fatální není ani pro soukromou morálku. Což si mladík vstupující do světa pln vášní a tužeb neřekne: „Nutkání mého srdce jsou hlasem Přírody, která se nikdy nemýlí. Instituce které mi stojí v cestě jsou pouze lidské výtvory, arbitrární konvence, s nimiž jsem nikdy nevyslovil svůj souhlas. Zadupu tyto instituce do země a budu pak mít dvojí potěšení: uspokojím svoje touhy a stanu se hrdinou.“

Musíme zde ještě připomínat žalostnou a melancholickou stránku z Doznání?

„Moje třetí dítě bylo posláno do sirotčince stejně jako první dvě a dvě následující; jelikož jsem jich měl dohromady pět. Toto uspořádání se mi zdálo tak dobré, že pokud jsem se tím veřejně nehonosil, pak motivem byl pouze můj soucit s jejich matkou…. Když jsem ponechal své děti veřejnému vzdělání…považoval jsem se za příslušníka Platónovy republiky!“

Mably[20]

Není potřeba citací, abychom dokázali řecko-římskou mánii Abbé Mablyho. Člověka z jednoho kusu, s přímou myslí a méně citlivým srdcem než Rousseauovo, který přijal ideu s menší kvalifikací a očištěnou od cizích vlivů. Přesvědčen, jako všichni klasičtí autoři, že lidstvo je surovinou pro sociální plánovače, sám se ustavil zákonodárcem. V této funkci byl nejprve povolán založitPolsko, ale nezdálo se, že by měl úspěch. Poté navrhl Američanům svůj Spartský výtvor, ale nedokázal je přesvědčit o jeho přednostech. Uražen touto zaslepeností z jejich strany, předvídal kolaps Unie do pěti let od jejího zrodu.

Dovolte mi zde představit moje výhrady. Když jsem citoval absurdní a podvratné doktríny mužů jako Fénelon, Rollin, Montesquieu a Rousseau, tak tím určitě nechci říct, že nemáme být těmto velkým spisovatelům vděčni za mnoho stránek v jejich knihách plných moudrosti a morálky. Co je ale chybného na jejich dílech, vyplývá z jejich přijetí konvenčního pohledu na klasickou antiku, a co je pravdivé, pochází z docela jiných zdrojů. Moje these je přesně ta, že výchova založená výlučně na základě řecké a latinské literatury z nás dělá živoucí kontradikce. Násilně nás obrací k minulosti, na které glorifikuje i ty nejstrašnější hrůzy; zatímco křesťanství, jež by mělo být duchem našeho věku, je zásobou dobrého zdravého úsudku, kterému nemůže být odepřeno právo ukázat nám ideál jako něco, co by mělo být v budoucnu uskutečněno.

Ušetřím čtenáře citací Morellyho, Brissota[21] a Raynala ospravedlňujících – ne, přímo oslavujících – lásku k válce, otroctví, přinucení praktikovanému kněžími, společného vlastnictví majetku a zahálky. Kdo by se mohl mýlit ohledně zdroje takových doktrín? Tímto zdrojem je klasické vzdělání vnucené nám při honbě za získáním bakalářského diplomu.

Nejsou to pouze literární díla, která antika – tak klidná, mírumilovná a čistá — zamořuje svým jedem, ale také práce právníků. Vyzývám svého čtenáře ať zkusí v jakémkoliv právním spisu najít něco blížící se racionální koncepci vlastnického práva. A jaký musí být charakter legislativy, v níž taková koncepce chybí? Nedávno jsem měl příležitost nahlédnout do Vattelova[22] Traité du droit des gens (Pojednání o právu národů). Zjistil jsem, že autor věnoval jednu kapitolu následující otázce: Je únos ženy přípustný? Je jasné, že za tento delikátní pamlsek vděčíme legendě o Římanech a Sabinkách. Po zvážení pro a proti na lékárenských vahách se autor rozhodl souhlasit. Za toto vděčíme slávě Říma. Mohli se snad Římané mýlit? Existuje konvenční mínění, které nám zakazuje si to myslet. Jsou Římané; a to stačí. Žhářství, plenění, znásilňování, vše co z nich vychází je klidné, mírumilovné a čisté.

¨Bude namítnuto, že na co útočím jsou pouhé osobní názory charakteristické pro tyto autory? Kdyby uniformní klasické vzdělání podepřené autoritou Montaigna, Corneilla, Fénelona, Rollina, Montesquieua, Rousseaua, Raynala a Mablyho nepřispělo k vytvoření převládajícího mínění stranícího antice, naše společnost by byla šťastnější. To by mělo být očividné.

Mimoto máme důkaz, že idea komunismu převládá nejen u určitých jednotlivců, ale u celých skupin lidí, a to i u těch nejučenějších a nejvlivnějších. Když Jezuité chtěli zorganizovat společenský řád v Paraguaji, čím byly tyto plány inspirovány? Minoem, Platónem a Lykúrgem. Vynalezli komunistickou společnost, což se samozřejmě neobešlo bez nešťastných následků. Indiáni klesli o několik stupňů pod stádium divochů. Nicméně zakořeněné předsudky Evropanů ve prospěch komunistických institucí, které jim vždy byly líčeny jako ztělesnění dokonalosti, byly takové, že štěstí a ctnosti těchto bezejmenných stvoření (jelikož to už nebyli lidské bytosti), přežívajících pod křížem jezuitů, byly všude vychvalovány.

Dali si tito propagátoři úspěchu jezuitských misií, Rousseau, Mably, Montesquieu a Raynal, někdy práci ověřit si fakta? Ne nikdy. Mohou se řecké a latinské knihy mýlit? Může někdo sejít z cesty pokud si zvolí za průvodce Platóna? Pak by Indiáni v Paraguay byli šťastní, nebo by měli být, jinak by byli ubozí proti všem pravidlům. Azara[23], Bougainville[24] a další cestovatelé se vydali pod vlivem těchto názorů na cestu, aby mohli obdivovat takové divy. Když je potom smutná realita udeřila do očí, nemohli jí uvěřit. Ale museli přijmout důkazy a prohlásit, ke svému zármutku, že komunismus, tak lákavý ve fantazii, je tak děsivý v realitě.

S danými premisami je závěr nevyhnutelný. Je naprosto zřejmé, že autoři, které jsem citoval, se často neodvážili posunout svojí doktrínu k jejímu logickému vyústění. Morelly a Brissod na sebe vzali úkol napravit tento nedostatek konzistence. Jako opravdoví následníci Platóna, otevřeně chválí společné vlastnictví majetku i žen; a činí tak, povšimněme si, neustálým odvoláváním se na příklady a poučky z nádherného věku antiky, na jehož obdivuhodnosti se všichni shodnou.

Takový byl stav, do něhož se dostalo veřejné mínění ve Francii díky vzdělání poskytovanému kněžími, ve vztahu k rodině, vlastnictví, svobodě a společnosti, v době vypuknutí revoluce. Bezpochyby je vysvětlitelný i dalšími příčinami, než je klasické vzdělání. Ale nebylo toto vzdělání směsí falešných myšlenek, brutálních citů, podvratných utopických snů a fatálních experimentů? Člověku stačí přečíst si proslovy přednesené v národním shromáždění a Konventu. Je to jazyk Rousseaua a Mablyho. Nejsou ničím jiným nežli ztělesněním, dovoláváním se a oslavou Fabricia, Kata, Bruta, Grakchů a Catilina. Pokud bylo spácháno zvěrstvo, byl vždy nalezen Římský příklad aby ho glorifikoval. Jaké vzdělání je vloženo do hlav to se projeví v národě. Souhlasí-li lidé s tím, že Sparta a Řím nám mají být vzorem; pak budou napodobovány či parodovány. Jeden si přeje vzkřísit Olympijské hry; další agrární zákony; třetí chléb zdarma rozdávaný v ulicích etc.

Nemohu doufat, že se mi zde podaří vyčerpávající popis tohoto předmětu, protože ten si zaslouží zkušenější pero a větší rozsah než pamflet „O vlivu Řecké a Římské literatury na revoluční mentalitu.“ Musím se spokojit s popisem několika hlavních bodů.

Dvě velké osobnosti dominovaly Francouzské revoluci: Mirabeau a Robespierre. Jaký byl jejich pohled na otázku vlastnictví?

Již jsme viděli, že ty národy, které v antice založili svůj způsob života na loupení a otroctví, nikdy nebyly schopny založit vlastnické právo na jeho skutečném základu. Musely brát vlastnictví jako záležitost čistě konvenční; a založili toto právo na zákonu, což jim umožnilo ospravedlnit otroctví a loupež, jak nám Rollin tak naivně vysvětlil.

Rousseau také řekl: „Vlastnictví je lidská dohoda a instituce, zatímco svoboda je darem Přírody.“

Mirabeau vyjádřil stejný názor:

„Vlastnictví je společenský výtvor. Zákon nejenom ochraňuje a udržuje vlastnictví, ale zakládá je jako takové a dává mu vzniknout; určuje jeho rámec a rozsah, který zabírá v právech občanů.“

A když se Mirabeau takto vyjádřil, nebylo to pouhé formulování teorie. Jeho pravým zájmem bylo přesvědčit zákonodárce, aby omezili výkon práv, která stejně závisejí na jejich rozvaze, protože oni je stvořili.

Robespierre opakuje definici Rousseaua:

„Při definování svobody, první z lidských potřeb a nejposvátnější z jeho přirozených práv, jsme prohlásili, docela správně, že jejím limitem jsou práva druhých. Proč jste neaplikovali tento princip na vlastnictví, které je společenskou institucí, jako kdyby přirozený zákon byl méně nedotknutelný než lidské konvence?“

Po tomto prologu pokračuje Robespierre ke své definici:

„Vlastnictví je právo každého občana užívat a zužívat zboží které mu zaručil zákon.“

Tudíž máme jasně definovanou antitezi mezi svobodou a vlastnictvím. Jsou to dvě práva odlišného původu. Jedno pochází odPřírody; druhé je společenskou institucí. První je přirozené; druhé je umělé, záležitost dohody.

A kdo vytváří zákon? Zákonodárce. Ten tudíž může na výkon vlastnického práva uvalit jakékoli omezení se mu zlíbí.

Tudíž Robespierrovi netrvalo dlouho odvodit z této definice právo na zaměstnání, právo na sociální dávky a progresivní daň z příjmů.

„Společnost je povinna zajistit podporu všem svým členům, ať už tím, že jim poskytne práci nebo zajistí živobytí těm bez práce.

Pomoc potřebná k podpoře nuzných je dluhem, který bohatí dluží chudým. Je záležitostí zákona aby určil způsob, jakým bude tento dluh uhrazen.

Občan, jehož příjem  nepřekračuje částku nutnou k prostému přežití, je vyjímkou ze všeobecného závazku přispívat na veřejné výdaje. Zbytek má povinnost přispívat, a to na progresivním základě, podle jejich bohatství.“

„Robespierre,“ říká pan Sudre[25], „takto přijal všechna opatření, která v realitě vytvořila možnost přechodu od systému soukromého vlastnictví ke komunismu. Aplikací principu vyloženém v Platónových Zákonech se ubíral k vytvoření společnosti popsané v Platónově Republice.“

(Je dobře známo, že Platón napsal dvě knihy: Republika, kde popsal ideální společnost [společné vlastnictví majetku a žen]; aZákony, kde popsal kroky k ní vedoucí.)

Robespierre může být považován za nadšeného obdivovatele klidné, mírumilovné a čisté klasické antiky. I jeho řeč o vlastnictví je plná výmluvných frází: „Aristrides by nezáviděl poklad Croesovi! Chatrč Fabriciova nemá potřebu závidět Croesovu paláci!“ Etc.

Jakmile Mirabeau a Robespierre dali zákonodárci právo ustanovovat hranice vlastnických práv, v principu nezáleží na bodu, v němž oni osobně viděli meze těchto práv. Mohli shledat příhodným nezajít o moc dál než k právu na zaměstnání, na sociální dávky a k progresivnímu zdanění; ale jiní, daleko konzistentnější, by se zde nezastavili. Pokud zákon , který vytvořil a disponuje vlastnictvím mohl učinit jeden krok k rovnosti, proč potom neučinit další dva nebo tři? Proč nedosáhnout absolutní rovnosti?

A tak nevyhnutelně Saint-Just došel za Robespierra a Babeuf za Saint-Justa. Pokud se někdo vydá touto cestou, existuje pouze jediné místo kde se může racionálně zastavit. To, které bylo vyznačeno božským Platónem.

Saint-Just … ale to už jsem svůj pohled příliš zúžil, zaměřuje se pouze na otázku vlastnictví. Zapomínám, že bych měl rovněž ukázat, jak klasické vzdělání zvrátilo naše morální ideje. Přesvědčen, že čtenář je ochoten plně přijmout má slova , když řeknu, že Saint-Just se dostal na cestě ke komunismu dále než Robespierre, vrátím se ke svému tématu.

Prvně by mělo být porozuměno tomu, že chyby Saint-Justa jsou spojeny s jeho klasickým vzděláním. Jako všichni muži jeho (a naší) doby byl naplněn duchem antiky. Rád se považoval za Bruta. Když byl svými politickými závazky nucen se zdržovat mimo Paříž, tak napsal:

„Bože! Brutus musí chřadnout zapomenut a daleko od Říma! Způsobil jsem si to sám a přesto, pokud Brutus nezabije ostatní, zabije sám sebe.“

Zabíjet! To je zdá se osudem muže na této zemi.

Všichni obdivovatelé dávného Řecka a Říma tvrdí, že základem republiky je ctnost, a Bůh ví, co tím slovem míní. To proto Saint-Just napsal:

„Republikánská vláda je založena na ctnosti nebo na teroru.“

V antice bylo rovněž převažujícím názorem, že obchod je nečestný. Proto ho i Saint-Just odsuzuje těmito větami:

„Obchodník se těžko stane dobrým občanem. Ruce muže byly stvořeny aby oraly půdu a nosily zbraň.“

A aby komukoliv zabránil špinit se obchodem, chtěl rozdělit půdu všem.

Jak jsme viděli, je podle antiky vztah zákonodárce k lidstvu jako vztah hrnčíře k hlíně. Naneštěstí když tato myšlenka převládne, nikdo netouží být hlínou a každý chce být hrnčířem. Saint-Just si přirozeně tuto roli přidělil také:

„Toho dne, kdy bych se přesvědčil, že je nemožné dát Francouzům ctnosti vedoucí k míru a ducha pozorného a neúprosně vzdorujícího tyranii a nespravedlnosti, chtěl bych zemřít vlastní rukou.

Pokud jsou lidé ctnostní, všechno půjde dobře. Proto jsou potřeba instituce, které utkají morální předivo společnosti. Prvním krokem k zlepšení jejich morálky je uspokojení jejich potřeb a jejich zájmů. Každému musí být dána půda.

Děti musí být oblečeny do lněného oblečení. Musí léhat na rohožích a spát osm hodin. Musí se stravovat pouze ve společných jídelnách a žít pouze z ovoce, zeleniny, brambor, chleba a vody. Maso by měly dostat až po šestnáctém roce věku.

Muži od pětadvaceti let by měli každý rok v chrámu veřejně přečíst seznam svých přátel. Kdokoliv opustí svého přítele bez dobrého a dostatečného důvodu bude zavržen!“

Tudíž Saint-Just napodobuje Lykúrga, Platóna, Fénelona a Rousseaua. Osobuje si více práv a moci nad morálkou, city, majetkem a dětmi než mají všichni Francouzi dohromady! Jak bezvýznamné je lidstvo pod ním! Nebo spíše žije pouze v něm. Jeho mozek a jeho srdce jsou mozkem a srdcem celého lidstva.

Tímto směrem tedy byla nasměrována Revoluce konvenčními předsudky ve prospěch klasické antiky. Platón ukázal na ideál který by měl být realizován; a kněží i právníci sedmnáctého a osmnáctého století založili svá díla na jeho velebení. Když přišel čas jednat, Mirabeau učinil první krok; Robespierre druhý; Saint-Just třetí; Antonelle[26] čtvrtý; a Babeuf, konzistentnější než jeho předchůdci, prošel celou cestou až k absolutnímu komunismu, k čistému Platonismu. Mohl bych zde citovat z jeho prací ale spokojím se s tím, že poukáži na to, že je podepisoval Gaius Grakchus.

Celá mentalita Revoluce může být nejlépe patrna z následujících citátů. Co chtěl Robespierre? „Pozvednout národ k úrovni republikánských ctností dosažených národy v antice.“ Co chtěl Saint-Just? „Nabídnout Francouzskému národu štěstí Sparty a Athén.“ A navíc „aby každý občan u sebe neustále nosil Brutovu dýku.“ Co chtěl krvelačný Carrier[27]? „ Aby každý mladík přemýšlel o ohni Scaevoly, bolehlavu Sokrata, smrti Cicerově a meči Katonovu.“ Co chtěl Rabaut Saint-Étienne[28]? „Aby po vzoru Kréťanů a Sparty převzal stát starost o každého člověka od jeho narození.“ A co chtěla část Quinze-Vingtů[29]? „Aby chrámy byly zasvěceny svobodě a aby na jejich oltářích hořely věčné ohně udržované vestálkami.“ A co chtěl celý konvent? „Aby se populace našich měst jednoho dne skládala pouze z Brutů a Publicolů.“[30]

Přesto všichni tito sektáři jednali v dobré víře a to je učinilo o to nebezpečnějšími; jelikož opravdová oddanost omylu je fanatismem a fanatismus je mocnou silou, zvláště když působí na masy lidí připravených podrobit se jeho vlivu. Univerzální nadšení pro konkrétní typ společnosti může být těžko bez příčiny; a veřejné mínění, ať už osvícené nebo zavádějící,  stále vládne nad světem. Když je některá z fundamentálních chyb, jakou je glorifikace klasické antiky, implantována skrze vzdělání do každé mysli již od prvních okamžiků jejího intelektuálního probuzení, stane se pevně zakořeněným konvenčním úsudkem, přijímaným bez pochybností a se souhlasem většiny. Pak tato chyba proniká z teorie do praxe, od myšlenek k činům. A když potom revoluce přenese hodiny teorie do praxe, kdo může říct v jak hrozné masce se objeví ten, jenž byl před sto lety zván Fénelonem? Vyjádřil svoje ideje ve formě románu, nyní pro tyto ideje seká hlavy gilotinou. Byl básníkem a nyní je katem. Dříve společnost bavil a nyní jí ničí.

Přesto existuje jedna síla mocnější než široce přijímaný konvenční úsudek. Když vzdělání zaselo tuto fatální setbu do duše společnosti, stále existuje ve společnosti síla sebezáchovy, vis medicatrix, která jí v dlouhém období, po mnohém utrpení a slzách, umožní zbavit se tohoto škodlivého zárodku kterým se nakazila.

Tudíž, poté co komunismus úspěšně vyděsil a ohrozil společnost, reakce se stala nevyhnutelnou. Francie začala ustupovat k despotismu. Tento ovšem neušetřil ani legitimní výdobytky Revoluce. Postupoval přes Konzulát k Císařství. Ale běda, musím snad dokazovat, že toto poblouznění pro všechno Římské bylo přítomno i v této další fázi? Antika je zde vždy aby ospravedlnila všechny formy násilí. Od Lykúrga k Ceasarovi máme tolik vzorů z nichž lze vybírat! Poté – a zde si vypůjčím jazyk pana Thierse –„my, kteří jsme byli Athéňany s Voltairem, zkusili jsme být Sparťany pod vládou Konventu abychom skončili jako Ceasarovi vojáci pod vládou Napoleona.“ Je možné nebýt si vědom stopy, kterou naše láska ke všemu Římskému zanechala na naší době? Dobrotivé nebe, tyto stopy jsou přece všude – na našich domech, na našich monumentech, v naší literatuře, v samotném stylu Empíru, v absurdních jménech, které dáváme našim institucím! Určitě není náhodou, že na všech stranách můžeme vidět konzuly, císaře, senátory,tribuny, prefekty, senatusconsulta, orly, Trajánovy oblouky, legie, Martova pole, prytanea a lycea.

Boj mezi revolučními a kontrarevolučními principy, zdá se, skončil v červnu 1830. Intelektuální energie této země byla poté obrácena ke studiu sociálních otázek – což by samo o sobě byla docela přirozená a přínosná snaha. Naneštěstí Universita neustále určuje směr našeho intelektuálního života a obrací ho k otrávenému prameni klasické antiky; takže naše nešťastná země byla odsouzena zopakovat si svou minulost, začít znovu od začátku a procházet znovu tou samou zkouškou. Zdá se, že jsme odsouzeni pohybovat se v bludném kruhu: utopie, experiment, reakce; literární Platonismus, revoluční komunismus, vojenská despocie; Fénelon, Robespierre, Napoleon! Jak by to mohlo dopadnout jinak? Se znovuobjevením literatury a novin se naše mládež místo objevování přirozených zákonů společnosti spokojí s podporováním řecko-římského axiomu: Společenský řád je výtvorem zákonodárce – žalostný princip, který otvírá neomezený prostor představivosti a není ničím jiným než opakovaným zrozením socialismu. Jestliže je společnost něco vynalezeného, kdo by si nepřál být tímto vynálezcem? Kdo by si nepřál stát se dalším Minoem, Lykúrgem, Platónem, Numou, Fénelonem, Robespierrem, Babeufem, Saint-Simonem, Fourierem, Blancem či Proudhonem? Kdo by nechtěl být oslavován jako zakladatel národa? Koho by nepotěšil titul otec vlasti?  Kdo by neměl ambice smíchávat jako chemické prvky rodinu, práci a vlastnictví aby získal nějakou vysněnou substanci?

Ale dát takovým představám průchod i ve světě mimo novinové sloupky znamená nezbytně mít moc, být ve vedení, v centrále odkud se paprskovitě rozbíhají linie politické moci. Toto je nezbytný předpoklad všech sociálních experimentů. Každá sekta, každá myšlenková škola tudíž soustředí své úsilí na vypuzení dominantní sekty nebo školy z vládních křesel, takže díky vlivu klasického vzdělání nebude politický život nic jiného než nekonečná série střetů a revolucí aby se určilo, který utopista bude mít výsadu experimentovat s lidmi jako se surovinou!

Ano, obviňuji způsob výuky nutný k dosažení bakalářského diplomu z toho, že chlípně připravuje celou mládež Francie na socialistické utopie a sociální experimenty. A toto je bezpochyby důvod velmi podivného fenoménu; neschopnosti lidí, kteří si myslí, že jsou nejvíce ohroženi socialismem, ho odmítnout. Lidé střední třídy, vlastníci půdy, kapitalisté, systémy Saint-Simona, Fouriera, Louise Blanca, Lerouxe a Proudhona nespočívají v ničem jiném než v doktrínách. Jsou chybné, říkáte. Proč je potom neodmítnete? Protože jste pili z téhož poháru, protože spojení s antikou a Vaše poblouznění pro všechno řecké a římské Vám vštípilo socialistické myšlení.

Vaše duše je jím nakažena.

Vaše návrhy na vyrovnání zisků prostředky tarifu, vaše chudinské zákony, váš požadavek veřejného vzdělání, vaše subvence a pobídky, vaše centralizace, vaše víra ve stát, vaše literatura, vaše divadlo – toto vše dosvědčuje, že jste socialisty. Lišíte se od apoštolů socialismu pouze ve stupni, ale máte tentýž sklon. To proto se cítíte tak nejistě a místo odmítnutí, což nevíte, jak máte udělat a nedokázali byste to udělat bez obvinění sebe sama, lomíte rukama, rvete si vlasy, voláte po represivních opatřeních a žalostně naříkáte: „Francie je mrtvá.“

Ale já říkám: Ne, Francie není mrtvá. Francie z tohoto střetu může povstat šťastnější, osvícenější, lépe organizovaná, svobodnější a morálnější pokud se Vám podaří vykořenit nejen socialismus, který se socialismem prohlašuje ale i ten, který to o sobě neví. Zrušte svůj systém totalitní státní intervence, svou  centralizaci, svou umělou národní jednotu, svůj protekcionismus, svou oficiální filantropii, své zákony proti lichvě, svou barbarskou diplomacii a své monopolistické školství.

Prosím o to, abych byl správně pochopen. Když útočím na klasické vzdělání, nepožaduji aby bylo zakázáno, ale aby nebylovynucováno. Nechci po státu aby přinutil všechny přijmout mé názory, ale byl bych rád, aby mě nenutil přijmout názory někoho jiného. Mezi jedním a druhým je velký rozdíl, tak na to prosím nezapomínejme.

Pan Thiers, pan de Raincey[31], pan de Montalembert a pan Barthélemy Saint-Hilaire si myslí, že atmosféra Říma je skvělým prostředím pro formování srdcí a myslí mladých. Dobrá, ať si do ní ponoří své vlastní děti, v tom jim nebudu bránit. Ale ať mě nechají odvést mé děti pryč z tohoto nakažlivého ovzduší. Co se zdá vznešené našim konzervativcům se mně zdá odporné; co uspokojuje jejich svědomí znepokojuje to mé. Dobrá, následujte si svůj ideál, ale nechte mě následovat ten můj. Já vás nenutím. Proč vy nutíte mě?

Vy jste docela přesvědčeni o tom, že ideální vzor pro společnost lze najít v minulosti. Já ho vidím v budoucnosti. „Troufněme si říct v tomto sebevědomém století,“ prohlásil pan Thiers, „že antika je to nejobdivuhodnější na tomto světě.“ Já jsem šťastný, že nesdílím toto tísnivé mínění. Říkám tísnivé, jelikož implikuje fatální zákonitost, že lidstvo postupně degraduje. Vy umísťujete dokonalost do počátku času; já ji umísťuji na jeho konec. Vy věříte, že společnost degraduje, já věřím, že se vyvíjí v zásadě správným směrem. Vy věříte, že naším ideálem a naším způsobem života by měla být, nakolik je to možné, antická forma. Já jsem studoval společenský řád Sparty a Říma, a vidím v nich násilí, nespravedlnost, loupež, nekonečné války, otroctví, degeneraci, falešnou politiku, falešnou morálku a falešné náboženství. Tím, co obdivujete , já pohrdám. Ale ponechte si svůj úsudek a dovolte mi nechat si můj. Nejsme v situaci právníků, z nichž by se jeden bil za klasické vzdělání a druhý byl proti němu, dokud parlament nevydá rozhodnutí, které buď poruší můj úsudek nebo váš. Já požaduji, aby stát vzhledem k nám zachoval neutralitu. Žádám svobodu pro vás stejně jako ji žádám pro sebe. Mám tak nad vámi alespoň výhodu nestrannosti a umírněnosti.

Tři zdroje vzdělanosti nám budou nyní dostupné: státní, církevní a takzvaně svobodné.

To, oč žádám, je, aby to poslední bylo skutečně svobodné a mohlo vyzkoušet nové a nadějné metody vzdělávání. Ať si státní univerzity učí, co mají v lásce, řečtinu a latinu. Ať si církev učí to, co umí, řečtinu a latinu. Ať si obojí instituce produkují platónce a demagogy, ale nenechte je zabránit tomu, abychom mohli učit jinými metodami muže pro naši zemi a naše století.

Pokud tato svoboda nám bude odepřena, jak pustý je potom výsměch když přijdete a řeknete: „Jste svobodní!“

Na zasedání 23 února pan Thiers prohlásil:

„Znovu budu opakovat ,co jsem řekl již dříve: svoboda kterou nám navržený zákon dává, je svoboda v souladu s Ústavou.

Vyzývám vás abyste dokázali, že tomu tak není. Dokažte mi, že toto není svoboda; já trvám na tom, že jiný druh svobody není možný.

Předtím nikdo nemohl učit bez svolení vlády. Nutnost získat tuto autorizaci jsme zrušili; každý bude mít svobodu učit.

Předtím jsme říkali: Učte to a to a neučte tamto. Dnes říkáme: Učte si co chcete.“

Je bolestivé slyšet takovou výzvu a být odsouzen mlčet. Pokud by mi slabost mého hlasu nezabránila vystoupit na řečnickou tribunu, odpověděl bych panu Thiersovi takto:

Pohleďme na věc z pozice učitele, otce rodiny a společnosti, abychom viděli, jak byla svoboda, kterou nazýváte úplnou, zredukována.

Z milosti Vašeho zákona si založím školu. Za školné vybrané od rodičů svých studentů budu muset koupit nebo pronajmout budovu, poskytovat žákům jídlo a zaplatit učitele. Ale v sousedství mojí školy je státní škola a ta nebude mít potíže získat prostředky na zaplacení budov a učitelů. Daňoví poplatníci, včetně mě, budou platit tyto náklady. Státní škola tudíž nemusí vybírat školné a tím znemožní moje podnikání. Je toto svoboda? Přesto mi zbývá jedna záchrana: poskytovat o tolik lepší vzdělání a tak vyhledávané dětmi rodičů, že budu mít studenty přes relativně vysoké školné, které budu muset vybírat. V tento okamžik ale zasáhnete a řeknete mi: „Učte si co chcete; pokud se ale odchýlíte od mých metod a od mých osnov, veškeré vážené profese budou vašim studentům uzavřeny.“ Je toto svoboda?

Nyní předpokládejme, že jsem otcem rodiny. Dám svého syna do „svobodné“ školy. Jaké situaci nyní čelím? Jako otec platím za vzdělání svého syna aniž by mi někdo přispěl, jako daňový poplatník a katolík platím za vzdělávání dětí druhých, protože se nemohu vyhnout placení daní za státní školy ani desátků za školy církevní. V tom druhém ohledu mám možnost vystoupit z církve, ale mám tuto možnost ve vztahu k daním? V žádném případě! Říkáte, že jste tak zavedli solidaritu, v socialistickém smyslu slova, ale pak nepředstírejte, že jste zavedli svobodu.

A toto vše je pouze méně důležitým aspektem této otázky. Daleko závažnější je toto: Dávám přednost svobodnému vzdělání, protože Vaše oficiální vzdělání (na něž mě nutíte přispívat, aniž bych měl z něho prospěch) mi připadá komunistické a pohanské; moje svědomí se vzpírá nechat mého syna napospas spartským a římským idejím, které nejsou v mých očích ničím jiným než oslavou násilí a lupičství. Platím tedy školné za své děti a daně za děti druhých. Co ale zjistím? Zjistím, že vaše mytologické a bojovné vzdělání bylo nepřímo vnuceno i svobodné škole skrze geniální mechanismus akademických hodností, a že moje svědomí se musí sklonit před vašimi názory, jinak z mých dětí budou společenští vyděděnci. Čtyřikrát jste mi řekli, že jsem svobodný. Kdybyste mi to řekli stokrát tak bych stokrát odpověděl, že nejsem.

Buďte si nekonzistentní, pokud se tomu nemůžete vyhnout, a uznávám váš argument, že za současného stavu veřejného mínění nemůžete zavřít státní školy. Ale ustanovte limit pro tuto nekonzistenci. Nestěžujete si snad každý den na socialistickou mentalitu a tendence naší mládeže, na její odcizení se náboženským myšlenkám, na její vášně pro násilné výpravy, vášně tak mocné, že v našich poradních výborech je stěží dovoleno zamumlat slovo mír a člověk musí projevit tu nejduchaplnější řečnickou opatrnost aby mohl mluvit o spravedlnosti když jde o náš vztah k cizincům? Takovéto politováníhodné sklony mají bezpochyby svou příčinu. Nemá s tím náhodou něco společného vaše mytologické, platónské, bojovné a štvavé vzdělávání? Přesto vás nežádám abyste změnili osnovy, to bych toho od vás chtěl příliš. Ale řeknu vám: Jelikož jste dovolili takzvaným svobodným školám vyrůst vedle vašich státních škol a to v obtížných podmínkách, dovolte jim pokusit se, na jejich vlastní riziko, o křesťanské a vědecké osnovy. Tento pokus za to stojí. Kdo ví? Třeba to bude znamenat pokrok. A vy mu chcete přistřihnout křídla!

Nakonec prozkoumejme tuto otázku z pohledu společnosti a nejdřív si musíme uvědomit, že by bylo podivné, kdyby společnost ve vztahu k vzdělání byla svobodná, pokud učitelé a otcové rodin nejsou.

První věta zprávy pana Thierse o středoškolském vzdělání z roku 1844 odhalila tuto hroznou pravdu:

„Veřejné vzdělání je pravděpodobně tím nejvyšším zájmem civilizovaných národů; a z tohoto důvodu je kontrola nad ním nejpřednějším cílem všech politických stran.“

Zdá se mi, že závěr vyplývající z tohoto tvrzení je ten, že pokud se národ nechce stát kořistí politických stran,  tak by měl urychleně zrušit veřejné školství, tj. vzdělání poskytované státem, a vyhlásit svobodu vzdělání. Pokud je vzdělávací systém nástrojem vlády, je to pro politické strany o důvod víc aby se snažily dostat k moci, protože tím získají kontrolu nad vzdělávacím systémem, což je jejichnejpřednějším cílem. Nejsou snad ambice vládnout již dostatečně podpořeny chtivostí? Neprovokují snad dost střetů, revolucí a nepořádku? A je moudré je dále zvyšovat lákadlem tak mocného vlivu?

A proč politické strany touží převzít řízení školství? Protože znají Leibnitzův výrok: „Učiňte mne pánem nad vzděláním a já se ujmu úlohy změnit svět.“ Vzdělání poskytované státním aparátem je tudíž vzděláním politické strany, sekty která je momentálně u moci; je to vzdělání na základě jednoho systému a s vyloučením všech ostatních. „Vytvořili jsme republiku,“ řekl Robespierre; „zbývá vytvořit republikány“ – pokus který se opakoval v roce 1848. Bonaparte chtěl vychovat hlavně vojáky; Frayssinous[32] náboženské fanatiky; Villemain[33] řečníky; Guizot[34] doktrináře; Enfantin[35] Saint-Simonisty; a já, jenž jsem tak pobouřen pohledem na degradované lidstvo, kdybych já byl v pozici abych mohl říct: „Stát jsem Já,“ tak bych byl možná v pokušení vychovat samé ekonomy. Copak si nikdy neuvědomíme jaké nebezpečí se skrývá v tom, když dostanou politické strany moc a příležitost vnucovat svoje názory – spolu s jejich chybami – univerzálně a uniformně prostřednictvím síly? Protože je jistě zneužitím síly prosazovat zákonem ideje jimiž je člověk zaslepený.

Takový požadavek je v základě monarchistický, ačkoliv ho nikdo neprosazuje rezolutněji než republikáni; jelikož spočívá na předpokladu, že ovládaní byli stvořeni pro vládce, že společnost je majetkem držitelů politické moci, a že ti mohou předělávat společnost k obrazu svému; zatímco podle našich zákonů, tak těžko získaných, politická moc by měla být pouze vyjádřením společnosti a projevem jejích přání.

Já bych si nedokázal představit absurdnější bludný kruh než je tento: Z roku na rok se veřejné mínění bude prostřednictvím všeobecných voleb ztělesňovat v poslancích a poslanci pak budou formovat veřejné mínění jak si budou přát.

Tato doktrína implikuje dva následující předpoklady: Veřejné mínění je chybné. Mínění vlády je neomylné.

Pokud je to tak, pak republikáni znovuzavádí autokracii, státní vzdělání, monarchii, božská práva králů a moc vlády jako absolutní, nezodpovídající se a neomylnou, jelikož všechny tyto instituce mají společný princip a vycházejí z téhož zdroje.

Pokud na tomto světě existuje neomylný člověk (nebo sekta), pak mu předejme nejen vzdělání, ale celou a neomezenou moc a budeme hotovi. Pokud ne, tak se vzdělávejme sami jak umíme, ale tohoto práva se nevzdávejme.

Nyní opakuji svou otázku: Zajišťuje ze společenského hlediska tento projednávaný zákon svobodu?

Dříve tady byly státní univerzity. K vyučování bylo třeba získat jejich povolení. Vnutily nám své ideje a své metody a člověk se s tím musel smířit. Tudíž byly z Leibnitzova pohledu pánem své doby, a bezpochyby proto si jejich vůdce přidělil výmluvný titul velmistr.

Nyní to všechno skončilo. Univerzitě byla ponechána jen dvě práva: za prvé právo říct, co musí člověk znát, aby získal akademickou hodnost; za druhé právo uzavřít nespočetné kariéry těm, co se nepřizpůsobí.

Vy říkáte, že to stěží něco znamená. A já říkám, že to znamená všechno.

To mě přivádí k tomu, abych řekl něco o slově které v této diskusi často zaznívá, o slově jednota. Mnoho lidí vidí bakalářskou hodnost jako prostředek k obrácení všech myslí jedním směrem, pokud ne rozumným a užitečným, tak alespoň jednotným a tudíž dobrým.

Ctitelé jednoty jsou velmi početní a to je pochopitelné. Díky božské prozřetelnosti máme všichni víru ve svůj vlastní úsudek a věříme, že na tomto světě existuje jen jediný správný názor – ten náš. Tudíž si myslíme, že zákonodárce nemůže udělat nic lepšího než vnutit tento názor všem; a abychom se pojistili, že budeme na té bezpečné straně, tak se všichni chceme stát zákonodárci. Ale zákonodárci přicházejí a odcházejí a co je výsledkem? S každou změnou je jeden druh jednoty nahrazen jiným. Ve státním vzdělání převládá jednota, pokud uvažujeme o každém období zvlášť; pokud ale srovnáváme jednotlivá období, jako období konventu, direktoria, císařství, restaurace, červnové monarchie a republiky, nalézáme odlišnosti, a co je horší, tu nejpodvratnější odlišnost, která se na intelektuální scéně prosazuje stejně jako probíhá výměna kulis při divadelním představení – za oponou. Máme vždy dovolit veřejnému svědomí, aby se propadalo do hlubin degradace a pohany?

Existují dva druhy jednoty. Jeden je vnucován silou těmi, kteří stojí momentálně v čele. Druhý je výsledkem završení lidského zdokonalování. Pramení z přitažlivosti pravdy pro lidskou mysl.

První druh jednoty je založen na opovrhování lidskou rasou a despotismus je jeho nástrojem. Robespierre byl mluvčím tohoto druhu jednoty když říkal: „Teď, když jsem vytvořil Republiku,  půjdu vytvořit republikány.“ Napoleon byl stoupencem této jednoty když řekl: „Miluji válku a z Francouzů udělám válečníky.“ Frayssinous byl oddán tomuto druhu jednoty, když říkal: „Já mám víru a prostřednictvím vzdělání zformuji všechny, aby byli oddáni této víře.“ Prokrustus byl zamilován do tohoto druhu jednoty, když říkal: „Zkrátím nebo prodloužím každého, kdo je příliš dlouhý nebo příliš krátký pro mé lože.“ Bakalářský titul uvaluje tento druh jednoty když říká: „Život ve společnosti bude daleko těžší pro každého, kdo se neřídil mými osnovami.“  A ať nikdo neprohlašuje, že vrchní rada bude schopná tyto osnovy měnit každý rok; s jistotou se dá říct, že by si člověk nedokázal představit nepříjemnější okolnosti. Pak by se totiž celý národ podobal džbánu, který hrnčíř rozbije, když není spokojen s tvarem který mu dal.

Ve zprávě z roku 1844 se pan Thiers ukázal být zapáleným obdivovatelem tohoto druhu jednoty, ačkoliv lituje, že je stěží slučitelná s duchem moderních národů.

„Země v níž nepřevládne svoboda vzdělání bude tou, v níž stát, ovládaný absolutní vůlí, zformuje všechny mladé do stejného tvaru a označí je, jako se značí mince, svým vlastním obrazem. Nepovolí různost ve vzdělávacím systému a po několika letech už budou všichni mladí nosit stejné oblečení, jíst stejné jídlo, ucházet se o to samé studium, provozovat ta samá cvičení, etc…

Mějme se na pozoru před špiněním tohoto požadavku na stát, aby vynutil jednotu národního charakteru a před považováním takového požadavku za inspiraci tyranie. Člověk by mohl říci docela naopak, že tato snaha státu přizpůsobit občany běžnému typu je v přímé úměře k vlastenectví v každé zemi. Byly to antické republiky, kde byla vlast nejvíce ctěna a nejlépe jí občané sloužili, které nám ukázaly jak nejlépe pečovat o morálku a ideje občanů… A my, kteří jsme za minulé půlstoletí zakusili všechny druhy lidské společnosti, my, kteří jsme byli Athéňany s Voltairem, zkusili jsme být Sparťany pod vládou konventu a Ceasarovými vojáky za Napoleona, pokud jsme někdy snili o uvalení jha státu, a to absolutním způsobem, na vzdělání, bylo to pod národním Konventem, v okamžiku největší vlastenecké euforie.“

Buďme k panu Thiersovi spravedliví. Nenavrhuje následování takových příkladů. „Nesmíme je ani napodobovat ani stigmatizovat. Bylo to delirium, ale vlastenecké delirium,“ říká.

Přesto zůstává faktem, že pan Thiers je stále věrný úsudku který pronesl dříve: „Antika je tím nejobdivuhodnějším na tomto světě.“ Odhaluje skrytou zálibu pro absolutní despocii státu a instinktivní obdiv k institucím Kréty a Sparty, které dali zákonodárci moc tvarovat mládež celé země do téže formy, označit ji jako mince svým obrazem, etc., etc.

A musím zde poukázat, protože to souvisí s mým předmětem, na stopy konvenčního mínění ve prospěch klasické antiky, které nám velí obdivovat jako ctnost to co bylo výsledkem nejdrsnější a nejnemorálnější z nezbytností. Ta antika, kterou tak často vychvalujeme, a toto musím opakovat stále znova, žila z loupeže a otroctví a její občané by za nic na světě nevzali do ruky pracovní nástroj. Měli celé lidstvo za svého nepřítele. Byli odsouzeni k neustálým válkám a měli na výběr vždy pouze zvítězit nebo padnout. Tudíž pro ně existovalo jenom povolání vojáka. Komunita se tak musela soustředit na rozvoj vojenských ctností ve všech svých občanech, podrobovala je uniformitě a jednota byla zárukou jejího přežití.

Co má ale společného ta barbarská doba s naší vlastní?

K jakému účelu mají být dnešní občané označení, jako mince, tímtéž obrazem? Je to proto, že jsou všichni předurčeni ke stejné kariéře? Na jakém základě mají být vytvarováni do téže formy? A kdo určí tuto formu? Hrozivá otázka u níž bychom se měli zastavit. Kdo určí tuto formu? Pokud existuje forma (a bakalářský titul je takovou formou) všichni jí budou chtít kontrolovat: pan Thiers, pan Perisis, pan Barthélemy Saint-Hilaire, Já, rudí, bílí, modří i černí. Musíme tudíž mezi sebou bojovat abychom vyřešili tuto základní otázku, která bude neustále vyvstávat. Nebylo by jednodušší rozbít tuto fatální formu a vyhlásit svobodu?

Svoboda je půdou, z níž vyrůstá opravdová jednota a hnojivem, které ji činí úrodnou, je konkurence. Efektem konkurence je povzbudit, objevit a rozšířit dobré metody a zavrhnout špatné. Musíme rozpoznat, že lidská mysl má více přirozené náklonnosti k pravdě než k omylu, k tomu, co je dobré, než k tomu, co je špatné, k tomu, co je užitečné, než k tomu, co je škodlivé. Pokud by tomu tak nebylo, pravda by nezbytně byla odsouzena k porážce a lež k triumfu a veškeré naše snažení by bylo marností; lidstvo by mířilo, jak věřil Rousseau, k neodvratné postupné degradaci. Mohli bychom pak říci spolu s panem Thiersem: „Antika je to nejobdivuhodnější na tomto světě,“ což není pouhá chyba, ale rouhání. Lidské zájmy, správně chápané, jsou ve vzájemné harmonii a vnitřní světlo, které je lidem odhaluje, září s pronikavou jasností. Tudíž jejich individuální i kolektivní úsilí, jejich zkušenosti, jejich tápání a dokonce i jejich omyly a jejich konkurence – jedním slovem, jejich svoboda – je přivede k jednotě která bude projevem přirozených zákonů jejich povahy a dovršení společného dobra.

Jak se potom mohlo stát, že liberální strana také upadla do tohoto podivného rozporu a ignoruje svobodu, důstojnost, zdokonalitelnost člověka a preferuje pro něj umělou, statickou a degradující jednotu, vnucovanou postupně všemi despotickými režimy ve jménu nejrůznějších systémů?

Důvodů je několik: Zaprvé, liberální strana byla také prostoupena římským charakterem klasického vzdělání. Nemají snad držitele bakalářských diplomů za své vůdce? Zadruhé, také ona doufá, že se jí skrze parlamentní změny  dostane tento drahocenný nástroj do rukou – tato intelektuální forma, která je podle pana Thierse hlavním předmětem zájmu politických stran. A nakonec, nezbytnost obrany proti nespravedlivé agresi Evropy v roce 1792 nemálo přispěla ke zpopularizování představy mocné Francouzské národní jednoty.

Ale ze všech motivů, které přiměly liberály obětovat svobodu, byl nejsilnějším motivem strach ze zasahování kněží do záležitostí vzdělání.

Nesdílím tuto obavu, ale chápu ji.

Zvažte, říkají liberálové, situaci kněží ve Francii s jejich hiearchickou strukturu, silnou disciplínou, představujících  milici o tisících mužích (všichni svobodní a zastávající prominentní pozice ve svých komunitách) a vliv, který mají nad každodenním lidským životem při vykonávání svého úřadu. Promlouvají z kazatelny s nepopiratelnou autoritou a mumlají rozkazy ve zpovědnicích, upevňují své vazby se státem, který jim zaručuje fondy z národního rozpočtu,  a v tutéž dobu jsou poddanými svého duchovního vůdce, který je zahraničním králem. Mají další zdroje z příspěvků svých oddaných věřících a prodeje kalendářů. Uvažte, že by si vytyčili jako hlavní úkol kontrolu vzdělání a řekněte, jestli za těchto podmínek není svoboda vzdělání pastí.

Celá kniha by byla třeba o této rozsáhlé otázce a o všem, co se s ní pojí. Já se spokojím s touto úvahou:

Ve svobodném systému to nebudou kněží,  kdo převezme velení nad vzděláním, ale vzdělání, které převezme velení kněžích. Nebudou to kněží, kteří vtisknou století svůj obraz, ale století které si přizpůsobí kněze ke svému obrazu.

Nemůže být pochyb o tom, že vzdělání – jednou vysvobozené z okovů státní univerzity zrušením akademických hodností a od konvenčních předsudků ve prospěch klasické antiky – se bude rozvíjet, díky stimulům které mu dá konkurence, po nových a přínosných cestách. Svobodné instituce, které s obtížemi vzniknou vedle státních a církevních škol, budou pociťovat nutnost dát lidské mysli bohatou stravu; hlavně znalost toho jaké věci opravdu jsou a nikoliv znalost toho, co se o nich říkalo před dvěma tisíciletími. „Antika je dětstvím světa,“ řekl Bacon, ale popravdě je to naše doba, která je antikou, svět získává znalosti a zkušenosti spolu se svým stárnutím.[36] Studium díla Boha a díla Přírody v morálním i v materiálním řádu – to je opravdové vzdělání a to převládne, až školy budou vyjmuty z vládní kontroly. Mladí lidé, kteří obdrží tento druh vzdělání, se ukáží lepšími v chápání, jistotě úsudku a schopnostech v praktickém životě než děsiví malí řečníci, které státní univerzity a kněží vybaví doktrínami stejně chybnými, jako zastaralými. Zatímco ti první budou připraveni na společenskou odpovědnost naší doby, ti druzí budou muset nejprve zapomenout, pokud budou moci, co se naučili a pak se naučit tomu, co potřebují znát. Při takových výsledcích budou otcové rodin upřednostňovat nevládní školy, plné síly a života, oproti těm, které se oddávají otroctví rutiny.

Co se potom stane? Kněží si také budou chtít uchovat svůj vliv a nebudou mít jinou možnost než nahradit ten druh vzdělání, který se zabývá spíše věcmi než slovy, konvenčními doktrínami než studiem pozitivní pravdy a vzezřením věcí spíše než jejich podstatou.

Ale aby mohl učit, člověk musí vědět; a aby věděl, musí se naučit. Kněží potom budou nuceni změnit směřování svého vlastního studia a reformy se objeví i v seminářích. Myslíte si, že odlišná strava nepřinese odlišnou povahu? Nezapomínejme, že se změní nejen obsah, ale i metody kněžského vzdělávání. Znalosti jsou dílem Božím a z Přírody jsou získávány jinými metodami než těmi potřebnými ke studiu teologie. Pozorování a shromažďování faktů je jednou věcí; přijmout bez bádání posvátný text a vyvozovat z něj důsledky druhou. Když věda nahradí intuici, bádání nahradí autoritu a filozofická metoda převládne nad pouhým dogmatem; jiné účely vyžadují jiné metody a jiné metody dávají jiné uspořádání mysli.

Nemůže být pochyb o tom, že zavedení vědy do seminářů, což musí být nevyhnutelným výsledkem svobody vzdělání, jistě přispěje ke změně intelektuálních zvyklostí v těchto institucích. A tato změna bude znamenat, jak jsem přesvědčen, úsvit velké a žádoucí revoluce – která nám nakonec přinese náboženskou jednotu, nebo alespoň ukončí náboženské třenice.

Řekl jsem, že konvenční předsudky ve prospěch klasické antiky z nás všech učinily živoucí rozpory – Římany z nutnosti a Francouze vzděláním. Může být rovněž řečeno, že z náboženského hlediska jsme také živoucí rozpory?

Všichni cítíme ve svých srdcích onu neodolatelnou touhu, která nás přivádí k náboženství a v tentýž okamžik nás naše mysl od něj odcizuje – a to ve skutečnosti tím více, čím více jsme svou mysl kultivovali, takže jeden velký učenec[37] prohlásil: Literati minus credunt: „Vzdělaní lidé mají nejméně víry.“

Ó jaké smutné divadlo! Po nějaký čas jsme slýchali žalostné bědování nad oslabením náboženské víry; a co je podivnější, přímo ti lidé, kteří uhasili poslední jiskřičku víry ve své duši, jsou nejvíce nakloněni označit skepticismus – ze strany jiných lidí – za zlo. „Vzdejte se svého rozumu,“ říkají lidem. „Pokud to neuděláte, vše bude ztraceno. My se můžeme na svůj rozum spolehnout, protože my jsme lidé zvláštního druhu; a abychom dodržovali Desatero, nepotřebujeme věřit, že bylo Božím zjevením. A i kdybychom se od něj trochu odchýlili, tak by zlo nebylo velké; ale u Vás – to je jiná: Vy ho nemůžete porušit bez ohrožení společnosti … a našeho klidu.“

Je pravdou, že strach hledá záchranu v pokrytectví. Člověk nevěří, ale víru předstírá. Zatímco skepse hlodá v hlubinách jeho duše, vypočítavá religiozita se ukazuje na povrchu, a nové konvenční mínění toho nejhoršího druhu zneuctí lidskou mysl.

A přesto se vše v jejich mluvě nestane pokrytectvím. Ačkoliv je vše zpochybněno, ačkoliv se nekonají žádné formální náboženské obřady, je v hlubině lidského srdce, jak říká Lammenais, kořen víry, který nikdy neuschne.

Jak tato podivná a nebezpečná situace vznikla? Nemohlo to být tak, že k náboženským pravdám, prvotním a základním, na kterých se shodnou všechny sekty a myšlenkové školy, byly postupem času přidány instituce, praxe a obřady, které chápání, navzdory samo sobě, nemůže přijmout? A mají tyto lidské dodatky jakoukoliv jinou oporu, i v myslích kněží, než dogmatismus kterým je spojili s prvotními pravdami které nejsou popírány?

Náboženské jednoty bude dosaženo jenom tehdy, až každá frakce opustí ty parazitické instituce které jsem zmiňoval. Mělo by být připomenuto, že Bossuet s tímhle udělal krátký proces, když diskutoval s Leibnitzem o prostředcích jak sjednotit všechna křesťanská vyznání.[38] Mělo by to, co připadalo možné a dobré velkým učencům sedmnáctého století, být bráno jako příliš troufalé učenci ve století devatenáctém? V každém případě, svoboda vzdělávání, vytvoření nového intelektuálního zvyku který prostoupí kněžími, budou bezpochyby těmi nejmocnějšími nástroji obrody náboženství, což jedině by v budoucnu mohlo uspokojit lidské svědomí a zachránit společnost.

Člověk má takovou potřebu morálky, že instituce, vzniklá ve jménu Boha na ochranu a uchování morálky, nad ním získala neomezenou autoritu. Je věcí zkušenosti, že nic nekorumpuje člověka tolik jako neomezená autorita. Přišla doba, kdy místo aby kněží byli nástrojem náboženství, je to náboženství, které se stalo nástrojem kněžích. V tomto okamžiku se zrodil fatální antagonismus. Víra a rozum se začaly pokoušet převládnout nad sebou navzájem. Kněží neustále přidávali k posvátným pravdám chyby, které prohlašovali za stejně posvátné, tudíž poskytovali laické opozici stále více opodstatněných námitek a více závažných argumentů, kterými mohla podepřít svou pozici. První se snažili prosadit nepravdivé zároveň s pravdivým, druzí se snažili zničit pravdivé spolu s nepravdivým. Náboženství se stalo pověrou; a filozofie nevírou. Mezi těmito dvěma extrémy se přesunují pochybující masy a dá se říci, že lidstvo prochází kritickým obdobím. Mezitím se propast stává hlubší a střetnutí neprobíhá pouze mezi lidmi, ale ve svědomí každého člověka a to s odlišnými výsledky. Pokud politické nepokoje společnost vyděsí,[39] pospíchá ze strachu na stranu víry. Převládne druh pokrytecké zbožnosti a kněz věří, že se stal vítězem. Ale jakmile se obnoví klid, jakmile chce kněz využít svého vítězství, rozum obnoví svůj nárok a dá se znovu do práce. Kdy potom tato anarchie skončí? Kdy bude obnoveno spojenectví mezi rozumem a vírou? Až víra přestane být zbraní; až se kněží opět stanou tím, čím být mají – nástrojem víry. Až opustí pověry a rituály, které jsou nyní jejich hlavním zájmem, a budou se znovu věnovat hlavnímu zájmu lidstva. Pouze pak půjde znovu prohlásit, že náboženství a filozofie jsou sestry a že jsou neodlučně spojeny.

Ale – abychom sestoupili z výšin a navrátili se k věci univerzitních hodností – přemýšlím, zda kněží nebudou silně proti opuštění běžných metod klasického vzdělání. V každém případě by nebyli povinni to učinit.

Nebylo by ironií, kdyby Platónův komunismus, pohanství, ideje a morální principy, jimž dalo vzniknout otrokářství a lupičství, Horáciovi Ódy a Ovidiovi Metamorfózy, našly své poslední obránce a učitele ve francouzských kněžích? Já tu nejsem od toho, abych jim radil. Ale dovolili mi citovat výtah z novin, které jsou, pokud se nemýlím, vydávány s církevním požehnáním:

„Kdo z církevních učenců je apologetou pohanského vzdělání? Je to sv. Klement, který napsal, že pohanské vědy jsou jako ovoce a zákusky které by se měly podávat až po hlavním jídle? Je to Origen, který napsal, že pohanská poezie je jako zlatý pohár plný smrtícího jedu? Je to Tertullian, který nazval pohanské filozofy patriarchy heretiků: Patriarchae hereticorum? Je to sv. Irenátus, který prohlásil Platóna za kořen všech herezí? Je to Lactantius, který ve své době pozoroval, že učení muži mají nejméně víry? Je to sv. Ambrož který řekl, že pro křesťana je velmi nebezpečné zabývat se pohanskou rétorikou? Nebo je to nakonec sv. Jeroným, který ve svém dopise Eustachiovi vehementně zavrhuje studium pohanských autorů, když říká: „Co mají společného světlo a temnota? Jaká shoda může existovat mezi Kristem a Ďáblem? Co má Horácius společného s žaltářem, nebo Vergilius s Evangelii?…“ Sv. Jeroným litoval času, který ve svém mládí věnoval studiu pohanských spisů: „Byl jsem nešťastníkem když jsem zanedbával jídlo, abych nemusel opustit Cicera; od časného rána jsem měl v rukou Plauta. Když jsem začal číst proroky , tak mi jejich styl připadal neotesaný; a protože jsem byl slepý, popíral jsem světlo.“

Ale poslechněme si co nám může povědět sv. Augustin:

„Prosté knihy, z nichž jsem se učil číst a psát, byly ve skutečnosti mnohem užitečnější než ty, kterým jsem se byl nucen věnovat později – knihy o dobrodružství jistého Aenea, kde jsem plakal nad osudem Dido, když si vzala život pro lásku, zatímco jsem, zapomínaje na své vlastní hříchy, našel svou vlastní smrt v této škodlivé četbě… A tento druh šílenství je považován za vznešenější a přínosnější literaturu než byla ta, z níž jsem se naučil číst a psát!Tales dementiae honestiores et uberiores litterae putantur… Jen ať křičí proti mně, tito obchodníci s krásnou literaturou; já se jich nebojím a udělám vše pro to, abych se odchýlil od zlé cesty po níž jsem šel… Je pravdou, že z těchto studií jsem si odnesl spoustu výraziva, které bylo užitečné znát, ale toto jsem se mohl naučit i jinde než při tak frivolní četbě, a děti by měly být vedeny méně nebezpečnou cestou. Kdo si ale troufne postavit se ti do cesty, ó zlá záplavo obecného zvyku!… Není snad v tvém proudu příběh Jupitera, který rozpoutal hromobití v tutéž dobu,  kdy páchal cizoložství? Víme dobře, že tyto věci jsou rozporné; ale s pomocí falešné bouře je hrůza z cizoložství zmenšena a mladí lidé jsou ovlivněni, aby následovali jednání hříšného boha.

A přesto jsou do tohoto pekelného proudu vrhání všichni synové mužů a hodně se dělá pro tento zavrženíhodný zvyk, který se odehrává veřejně, přímo před očima úředníků, za dohodnutý plat… Bylo to víno vyrostlé z chyb, které nám bylo dáváno v našem dětství našimi zpitými učiteli; trestali nás, když jsme ho odmítali pít, a proti tomuto rozsudku nebylo odvolání k žádnému soudci, který by nebyl stejně opilý jako oni. Moje duše se tudíž stala kořistí nečistých duchů, protože existuje více než jeden způsob,  jak nabízet oběti démonům.[40]“

Nejsou tyto výmluvné nářky, dodává katolický list, tato hořká kritika, tyto tvrdé výtky, tyto moudré rady adresovány stejně našemu století jako tomu, v němž je sv. Augustin napsal? Nemáme tentýž systém studia, na který se sv. Augustin obořil s takovou vehemencí, uchovaný pod názvem klasické vzdělání? Není to příval pohanství, který zaplavuje svět? Nejsou snad statisíce dětí každý rok ponořeny do tohoto proudu, který odnáší jejich víru a morální principy, pocit lidské důstojnosti, lásku ke svobodě a  znalost práv a povinností? Nevynoří se zcela nasáklí falešnými ideami pohanství, s jeho falešnou etikou, falešnými ctnostmi stejně jako hříchy a hlubokým despektem k lidstvu?

A tento hrozivý morální zmatek nepramení ze zkaženosti jednotlivců ponechaných své vlastní svobodné vůli. Ne, je nám vnucený zákonem prostřednictvím univerzitních hodností. Samotný pan de Montalembert, když litoval, že studium antické literatury nezachází dost do hloubky, citoval zprávu inspektorů a děkanů univerzitních fakult. Jsou jednotní v pozorování odporu, řekl bych přímo revolty veřejného mínění proti tak absurdní a škodlivé tyranii. Všichni pozorovali, že si mladí lidé spočítají s téměř matematickou přesností, co se musí naučit a co je jim již dovoleno nevědět o klasickém studiu, a zastaví se přesně v bodě, kdy je titul obdržen. Toto rozhodně neplatí pro ostatní obory lidských znalostí. Není notoricky známé, že na deset míst se tam hlásí sto uchazečů, každý s lepšími znalostmi než by studijní kurzy vyžadovaly? Ať tedy zákonodárci ukáží nějaké pochopení pro veřejné mínění a ducha naší doby.

Je to barbar, Gót, Pikt, kdo se opováží takto mluvit? Je neznalý nedostižné krásy literárních monumentů odkázaných nám antikou nebo služby, kterou pro věc civilizace vykonaly Řecké demokracie?

Jistěže ne; musím znovu opakovat, že nežádám o to, aby zákon [v doméně vzdělání] něco zakazoval, ale aby nenařizoval. Žádám, aby byla občanům ponechána volnost učit se co chtějí. Budou pak schopni vidět historii v pravém světle, obdivovat co je hodno obdivu, stigmatizovat co je hodno pohrdání a osvobodit se od konvenční zaujatosti ve prospěch klasické antiky, která tak katastrofálně zamořuje moderní národy. Pod vlivem svobody, přírodní vědy a světské jazyky, křesťanství a pohanství, budou hrát ve vzdělání tu část, která jim právem náleží; a tímto způsobem bude mezi lidskými idejemi, zájmy a způsoby života obnovena harmonie, která je podmínkou řádu stejně tak pro svědomí jednotlivce jako společnosti.

—

[1] Ve Francii v době vrcholného středověku bylo období, kdy bylo umění číst a psát považováno po šlechtice (kteří by jinak měli prostředky i čas na učení, a také se v období před tím číst a psát učili) za nevhodné a tato móda se odtud rozšířila i do zbytku Evropského kontinentu.

[2] Vojenská akademie v Paříži

[3] Francouzský baccalauréat zcela odpovídal tehdejší maturitě v Rakousku. Byl to závěr středního vzdělání nutný pro budoucí studium na univerzitách a také pro získání vyšších postů ve státní správě.

[4] Pierre Louis Parisis (1795-1866), francouzský prelát a politik, biskup v Langres 1835-51 a v Arrasu 1851-66. Byl zvolen poslancem do Konstituanty v roce 1848, kde se ukázal jako výmluvný monarchista a stoupenec reakce; také od roku 48 byl členem nejvyšší univerzitní rady než převrat Napoleona III v roce 1852 ukončil jeho politickou kariéru

[5] Lykúrgos (latinsky Lycurgus), mýtický Spartský zákonodárce, podle legendy zaznamenané Plutarchem (i jinými) zavedl ve Spartě její vojensky orientovaný systém. Když byl hotov tak odešel nechat si schválit svůj systém do Delf. Předtím ale svolal shromáždění všech spartských občanů a přiměl je přísahat, že budou jeho zákony dodržovat dokud se nevrátí. V Delfách mu vědma řekla, že jeho zákony jsou dokonalé a tak se tam vyhladověl k smrti, aby k jejich dodržování přinutil Sparťany navždy.

[6] Dávám přednost svobodě, i když je plná nebezpečí.

„O liberté! que tes orages
Ont de charme pour les grands céurs!“

[8] Zpráva pana Thierse o zákonu o středoškolském vzdělání 1844.

[9] Jules Barthélemy de Saint-Hilaire (1805-1887), francouzský učenec a spisovatel, profesor latiny a řečtiny na Collége de France, ministr školství v Cousinově vládě 1840. V roce 1848 byl prvním sekretářem prozatímní vlády, poté byl zvolen poslancem. Veřejně vystupoval na obranu existujícího „univerzitního“ systému proti útokům Bastiata a jiných. Na počátku své kariéry tvrdý konzervativec, který se postupem času stal mnohem liberálnějším. Na protest proti Napoleonovi III rezignoval na svou profesuru a další veřejné funkce. Po roce 1870 se dostal do Thiersovi vlády, v roce 1875 byl zvolen doživotním senátorem a v roce 1880 byl ministrem zahraničí.

[10] Michel de Montaigne (1533-1592), slavný renesanční humanista a esejista.

[11] Pierre Corneille (1606-1684), francouzský dramatik nazývaný „otcem Francouzské tragédie.“

[12] Horácius II, 3

[13] Francois de Salignac de La Monthe-Fénelon (1651-1715), arcibiskup v Cambrai, vychovatel vnuka Ludvíka XIV, autor knih Rozhovory s mrtvými aTelemaque.

[14] Salento je legendární město kam Fénelon umístil svou utopickou vládu v knize Telemaque.

[15] „Všimněme si, jak ti co by chtěli modelovat společnost jako hlínu jsou často příliš umírnění, aby psali „Já udělám, Já zavedu, Já přikážu…“ Dávají přednost nepřímé byť ekvivalentní formě: „Zavede se, udělá se…“ (Bastiatova poznámka na okraji)

[16] Charles Rollin (1661-1741), učitel, obránce univerzitních privilegií a klasického vzdělání. Byl autorem Traité des études (1726)

[17] Jacques Bénigne Bossuet (1627-1704), biskup v Meaux (zvaný L´aigle de Meaux  – Orel z Meaux) byl vynikajícím řečníkem své doby; jeho pohřební řeči nad příslušníky královské rodiny jsou brilantními ukázkami francouzského klasického stylu. Jakožto vychovatel následníka trůnu (syna Ludvíka XIV. který ovšem zemřel dřív než jeho otec) sepsal Bossuet svoji Histoire universelle, klasické dílo, jež sloužilo celým generacím francouzských školáků jako obligátní základ jejich dějepisného vzdělání. Byl také vášnivým a energickým odpůrcem protestantismu a vůdcem galikánského hnutí, jež prosazovalo nezávislost francouzské katolické církve na Římu.

[18] Honoré Gabriel Riqueti, Comte de Mirabeau (1749-1791), jedna z velkých postav francouzské Revoluce, jeho plán na ustavení konstituční monarchie selhal díky změně politické situace v roce 1789. Byl předsedou Jakobínského klubu, jehož členy byli i jeho staří oponenti

[19] Charles-Louis de Secondat, Baron de la Brede et de Montesquieu (1689 – 1755) politický filozof známý především svou myšlenkou rozdělení státní moci na legislativu, exekutivu a moc soudní.

[20] Gabriel Bonnot de Mably (1709-1785), historik a filozof, bratr známějšího Condillaca.

[21] Jacques Pierre Brissot (1754-1793), vydavatel pamfletů, novinář, sociální reformátor a revolucionář. Za První republiky byl nejprve vlivným jakobínským poslancem a vydavatelem Patriote francais. Byl také aktivní v hnutí za zrušení otroctví. Později se stal vůdcem Girondistů, kteří si podle něho také začali říkat Brissotovci. Byl spolu s nimi zatčen v nárdoním shromáždění a gilotinován v roce 1793.

[22] Emerich de Vattel (1714-1767), švýcarský právník. Ve svém Pojednání o právu národů (1758) se snažil aplikovat přirozené právo na mezinárodní vztahy. Přesvědčením liberál a obhájce práv neutrálních zemí při válečných konfliktech. Jeho dílo ovlivnilo vývoj mezinárodního práva.

[23] Don Felix de Azara (1746-1811), španělský komisař pro vymezení hranic mezi Španělským a Portugalským záborem v Jižní Americe. AutorVoyage dans l’Amérique méridionale depuis 1781 jusqu’en 1801 (Paříž, 1809), kde popsal své cesty po Jižní Americe a historii Paraguaye.

[24] Louis Antoine de Bougainville (1729-1811), francouzský námořník a objevitel. Svoje obeplutí světa popsal v knize Voyage autour du monde(1771). Největší ze Šalamounových ostrovů je pojmenován po něm.

[25] Théodore Rose Léon Alfred Sudre, publicista a ekonom, autor Histoire du communisme, ou Réfutation historique des utopies socialistes (1848).

[26] Pierre Antoine, Marquis d’Antonelle (1747-1817), novinář a politik, autor Catéchisme du tiers état (1789), předsedal revolučním soudům s Marií Antoinettou a Girondisty.

[27] Jean Baptiste Carrier (1756-1794), jeden z nejznámějších představitelů vlády Teroru. Aby Nantes uchránil před vzpourou ve Vendée ustavil revoluční tribunál který vynášel masové rozsudky smrti – gilotinou, popravčí četou a — jeho vlastním vynálezem — noyádami,  loďmi s padacími dveřmi ve svém dnu které s vězni potápěl do Loiry. V prosinci 1794 sám skončil pod gilotinou

[28] Jean Paul Rabaut Saint-Étienne (1743-1793), politický vůdce aktivní při prosazování zrovnoprávnění nekatolíků. Jako girondista byl gilotinován v roce 1793

[29] Hospic de Qiunze-Vingt, byl původně založen jako chudobinec pro tři stovky slepců. Později byl podřízen jurisdikci zvláštního výboru který se pojmenoval po něm a zavedl zde dílnu pro chovance

[30] Publius Valerius Publicola, Římský generál, který sehrál jednu z hlavních rolí při vyhnání krále Tarquinia v roce 510 př. n. l. a úspěšně bránil Řím před Etrusky a Sabiny.

[31] Henri Léon Camusat de Riancey (1816-1870), francouzský novinář a politik s katolickými a royalistickými sklony, poslanec od roku 1845, vydavatel časopisu L´Union který založil v roce 1850.

[32] Denis de Frayssinous (1765-1841), zapálený katolík a univerzitní Velmistr (1822)

[33] François Villemain (1773-1854), profesor na Sorbonně, literární kritik a ministr školství (1839-1844)

[34] François Pierre Guillaume Guizot (1787-1874), francouzský státník a historik. Jeden z předních podporovatelů Ludvíka Filipa. Byl krátce ministrem vnitra v roce 1830, kdy se přidal ke konzervativcům. Od roku 1832 byl ministrem veřejného vzdělávání, od roku 1840 ministrem zahraničí. Předsedou vlády se stal v roce 1847 a tato jeho vláda byla smetena únorovou revolucí 1848. Uprchl do Anglie odkud se později vrátil a po zbytek svého života se stáhl do ústraní.

[35] Barthélemy Prosper Enfantin (1796-1864), inženýr a jeden ze zakladatelů Saint-Simonismu

[36] „A abych řekl pravdu, antika, jak jí nazýváme, byla mládím světa; pro dnešní časy kdy je svět starý; a nikoliv pro ty co jsou vulgárně považovány za staré počítáním věku pozpátku; takže je to dnešní doba která je pravou antikou.“ Bacon, Advancement of Learning, kniha I.

[37] Lactantius

[38] Bossuetův návrh byl vskutku prostý — aby se všechny ostatní církve zkrátka vrátily do katolického lůna.

[39] Jako při revoluci 1848. (Bastiatova poznámka)

[40] Sv. Augustin, Doznání, kniha I, xiii-xvii