Soukromé a veřejné služby

Úvodní poznámka — toto je jedna z kapitol Harmonií kterou autor nestihl definitivně dokončit a zachovala se v hrubém náčrtu.

 Služba je směňována za službu.

 Ekvivalence[1] těchto služeb je následkem dobrovolné směny a svobodného vyjednávání, které jí předchází.

Jinými slovy, každá služba směňovaná ve společnosti má stejnou hodnotu jako jakákoli jiná služba, které společnost přikládá stejnou důležitost, s podmínkou, že všechnynabídky a všechny požadované ceny vznikají, jsou srovnávány a sjednávány ve svobodném prostředí.

Nemá smysl se dohadovat nebo chytračit. Je nemožné koncipovat myšlenku hodnoty bez jejího spojení s myšlenkou svobody.

Pokud žádné násilí, žádné donucení, žádný podvod nezasáhne, aby narušil ekvivalenci služeb, dá se říci, že spravedlnost převládá.

Toto neznamená, že by se lidstvo dostalo do stavu dokonalosti, protože svoboda vždy ponechává prostor pro chyby v individuálních úsudcích. Člověk se častokrát nechává oklamat ve svém úsudku a svých tužbách a ani svoje přání a potřeby neuspokojuje v tom nejracionálnějším pořadí. Jsme svědky toho, že službě se často přikládá hodnota, která nemá rozumný vztah k její užitečnosti; uspokojení některých tužeb přikládáme (nerozumně) větší prioritu oproti jiným. Pouze s rozvojem inteligence, zdravého rozumu a životních standardů se můžeme přiblížit ideální rovnováze, kdy každé službě se dostane morálně správného hodnocení, kdybych se měl vyjádřit tímto způsobem. Bezcenné předměty, dětinské předvádění se a nemorální tužby mohou být hodnoceny velmi vysoko v jedné zemi a být v opovržení v zemi druhé. Ekvivalence služeb je tudíž něco jiného než pouhé ocenění jejich užitečnosti. Nicméně je to svoboda, která může dát vzniknout smyslu pro odpovědnost, a tudíž napravit a zlepšit náš vkus, naše přání a naše úsudky.

V každé zemi na světě existuje určitý druh služeb, které způsobem, jak jsou poskytované, distribuované a placené, se docela liší od soukromých či dobrovolných služeb. To jsou veřejné služby.

Když určitá potřeba dosáhne dostatečně všeobecného charakteru, aby mohla být nazvána veřejnou potřebou, může se zdát vhodným všem příslušníkům určité skupiny (municipality, provincie či národa) svěřit uspokojování této potřeby veřejně pověřené autoritě. V tomto případě občané určí funkcionáře, kteří budou pověřeni poskytováním oné služby takovým způsobem, aby jí učinili dostupnou celé komunitě a na vykonávání tohoto úkolu jim komunita poskytne prostředky skrze povinné platby, jejichž výše by, alespoň v principu, měla odpovídat možnostem každého člena společenství.

Původní prvky sociální ekonomie nemusí být nezbytně změněné touto formou směny, zvláště pokud se zakládá na dobrovolném konsenzu všech stran. Jedná se pak stále o směnu služeb. Funkcionáři pracují pro uspokojení potřeb daňových poplatníků a daňoví poplatníci pracují pro uspokojení potřeb funkcionářů. Relativní hodnota těchto vzájemných služeb je určena procedurou, kterou bychom teď měli zkoumat. Základní prvky směny, alespoň teoreticky, zůstávají nezměněny.

Tudíž někteří pisatelé, jejichž pohled byl zkreslen obrazem drtivého a zneužívaného zdanění, se mýlí v závěru, že veřejné služby představují ztrátu veškeré hodnoty[2]. Toto povrchní hodnocení není založeno na důkladné analýze. Pokud uvažujeme pouze o ztrátě a zisku, tak se veřejné služby nemusejí nijak lišit od soukromých služeb. Ať už hlídám svoje pozemky sám nebo zaplatím nějakému člověku za jejich hlídání nebo zaplatím za jejich hlídání státu, tak to vždy pro mě bude znamenat oběť výměnou za určitou výhodu. Tak či onak se vzdávám něčeho, co mě stálo jisté úsilí a obdržím za to ochranu. Toto není ztráta, ale směna.

Někdo bude třeba namítat, že se vzdávám fyzického předmětu a výměnou neobdržím nic, co by mělo fyzický tvar či formu. Tato námitka ovšem vyplývá opět z chybného pojetí hodnoty. Tak dlouho, dokud bude hodnota přisuzována věci a nikoliv službě, tak bude rozšířena víra, že většina veřejných služeb představuje naprostou ztrátu. Dokud budou političtí ekonomové zmateně váhat mezi chybným a správným pojetím hodnoty, tak budou také nejistí ohledně správného a falešného pojetí zdanění.

Pokud zdanění neznamená nezbytně ztrátu, pak ani nemusí nezbytně znamenat loupež.[3] V moderní společnosti je loupež skrze zdanění bezpochyby velmi rozšířenou a neustále se rozrůstající praxí; a jak se přesvědčíme, je to jeden z nejaktivnějších prvků, který působí zvrácení ekvivalence služeb a narušuje harmonii zájmů. Ale nejlepším způsobem, jak bojovat se zneužitím zdanění, je vyhnout se extrémní pozici, která ho pokládá za inherentně loupeživé a vyděračské.

Takže samy o sobě, ve své podstatě a odhlédneme-li od veškerého zneužívání, veřejné služby jsou, stejně jako soukromé služby, prostým aktem směny.

Ale procedury, kterými jsou v těchto dvou formách směny služby vzájemně srovnávány, sjednávány a oceňovány, se velmi liší, takže doufám, že mi laskavý čtenář povolí věnovat se tomuto předmětu detailněji, protože toto by mělo být vrcholným zájmem ekonomů a státníků. Zde také můžeme najít původ a rozšíření té nejsmutnější chyby, která postihla politické vědy – ztotožnění společnosti a vlády. Společnost jakožto celek obsahuje oboje – veřejné i soukromé služby a vláda je jenom jednou částí tohoto celku. Tou částí, která obsahuje pouze veřejné služby.

Bohužel následovníci učení Rousseaua, francouzští republikáni, libovolně zaměňují pojmy „vláda“ a „společnost“, což bez hlubšího studia faktů má ten neblahý dopad, že spousta lidí je přesvědčena, že se jedná o jedno a totéž a stát může (a nakonec i musí) absorbovat veškeré soukromé aktivity, veškerou individuální svobodu, že veškeré soukromé služby musejí být přeměněny na veřejné, že společenský řád je pouze záležitostí dohody a že vděčí za svou existenci zákonu. Vydáváme se tak na milost všemocnému zákonodárci a vzdáváme se lidskosti.

Můžeme ovšem pozorovat, že množství veřejných služeb a rozsah vlády kolísá v čase nebo mezi jednotlivými místy, od komunismu ve Spartě nebo Paraguayských misiích, k individualismu ve Spojených státech, s francouzskou centralizací někde uprostřed.

Základní otázka, která vyvstává při studiu politických věd je tedy tato: Které ze služeb by měly být ponechány soukromé aktivitě? A které by měly spadat do domény veřejné či kolektivní aktivity?

Tato otázka obnáší následující: Uvnitř velkého kruhu, který nazýváme „společností,“ co má být uzavřeno do menšího kruhu, který nazýváme „vládou“?

Je evidentní, že tato otázka spadá do oblasti zájmu politické ekonomie, protože vyžaduje srovnávací studii dvou velmi odlišných forem směny.

Teprve až bude tento zásadní problém vyřešen, tak lze přejít k dalšímu: Jak by měly být veřejné služby správně a efektivně zorganizovány? Nebudeme se zde nyní zabývat touto otázkou, která plně spadá do kompetence vlády.

Prozkoumejme základní odlišnost mezi soukromou službou veřejnou službou, protože to je nezbytný předpoklad k správnému stanovení demarkační linie mezi nimi.

Celá tato kniha až do této kapitoly byla věnována vývoji soukromých služeb. Viděli jsme, že jsou implicitně či explicitně založeny na principu: Udělej pro mě toto a já pro Tebe udělám tamto; což implikuje vzájemný a oboustranný souhlas ohledně toho, co je dáno a co je obdrženo. Pojmy jako barter, směna, cena, hodnota, nemají tudíž smysl bez svobody, stejně jako svoboda nemá smysl bez odpovědnosti. Každá strana účastnící se směny bere v úvahu, na svoje vlastní riziko, svoje potřeby, svá přání, svůj vkus, svoje touhy, svoje prostředky, svoje možnosti a svoje přesvědčení – veškeré prvky svojí situace; a nikde nepopírám, že toto vykonávání svobodné vůle s sebou přináší možnost omylu, možnost nerozumné nebo bláznivé volby. Tato chyba nejde ovšem na vrub principu svobodné směny, ale nedokonalosti v lidské přirozenosti. Řešení je možné nalézt pouze v zodpovědnosti samé (což znamená ve svobodě), protože ta je zdrojem veškeré zkušenosti. Zavádět donucení do směny, zničit svobodnou vůli pod záminkou, že člověk se může dopustit omylů, nebude znamenat zlepšení pokud nebude prokázáno, že činitel zmocněn k provádění přinucení je výjimkou v nedokonalém světě, že netrpí stejnou nedokonalostí jako ostatní lidé a není náchylný ke svodům a chybám. Je naopak evidentní, že toto se rovná nejen přenesení odpovědnosti na nepravé místo, ale také jejímu zničení, nakolik se jedná o její nejcennější vlastnosti, jakožto odměňující, kárající, experimentální, opravnou a následkem toho progresivní sílu? Také můžeme pozorovat, že volná směna služeb dobrovolně poskytnutých a přijatých, přináší díky efektu konkurence neustálé zvětšování relativního poměru bezplatného užitku k užitku placenému, veřejného dobra ve srovnání s doménou soukromého vlastnictví; a tudíž můžeme identifikovat ve svobodě tu sílu, která podporuje rovnost a sociální harmonii.

Co se týče forem svobodné směny, není je třeba popisovat, protože na rozdíl od nekonečného množství forem, které na sebe může vzít přinucení, svoboda má pouze jedinou. Opět svobodný a dobrovolný transfer služeb od jedné osoby k druhé může být popsán prostými slovy: Dej mi toto a já Ti dám tamto. Udělej pro mě toto a já pro Tebe udělám tamto. Do ut des; facio ut facias.

Veřejné služby nejsou směňovány tímto postupem. V jejich případě je donucení, alespoň do určitého stupně, nevyhnutelné; a tak můžeme čekat, že je nalezneme v nekonečně mnoha formách, od naprostého despotismu až po nejrozšířenější a nejpřímější participaci všech občanů.

Ačkoli tato politická idea nebyla nikde plně realizována, a třeba ani nikdy nebude s výjimkou v naší představivosti, neměli bychom nicméně předpokládat její nemožnost. Protože co doufáme, že objevíme? Změnu, kterou služba prodělá jakmile se stane veřejnou a z vědeckých důvodů musíme abstrahovat od všech jednotlivých aktů nespravedlnosti, abychom mohli posuzovat veřejné služby v jejich podstatě a v těch nejlegitimnějších podmínkách. Krátce, musíme prostudovat změnu, kterou prodělá každá služba, jež se stane veřejnou bez ohledu na důvody, pro které se veřejnou stala a zneužití, kterých se mohou dopustit jednotlivci při její administraci.

Procedura vzniku veřejných služeb je podobná následujícímu popisu: Občané pověří své zástupce. Zástupci se sejdou a rozhodnou většinovým hlasováním o tom, že určitý druh lidských potřeb – vzdělání například – nemůže být nadále uspokojován samostatným svobodným úsilím občanů či svobodnou směnou, ale bude poskytováno třídou funkcionářů speciálně pověřených tímto úkolem. Toto je procedura poskytování služby. A za obdrženou službu, jelikož stát jejímu zajištění věnoval čas a talent nové skupiny funkcionářů pro dobro občanů, musí od občanů vzít to, co je třeba k vydržování funkcionářů. To se děje prostředky všeobecného zdanění.

V každé civilizované zemi se daně platí v peněžní formě. Je naprosto nezbytné poznamenat, že za těmito penězi je práce. Při důkladné analýze je to platba zbožím a službami. Občané pracují pro funkcionáře a funkcionáři by tedy měli pracovat pro občany, stejně jako při dobrovolné směně služeb občané pracují jeden pro druhého.

Tato poznámka je nutná abychom se ostražitě vyvarovali velmi rozšířenému omylu. Často slýcháme, jak výdaje státu působí na občany jako občerstvující déšť na vyprahlou zemi, a z toho je učiněn závěr, že tento „déšť“ je dodatečným užitkem k poskytovaným službám. Takovéto argumenty slouží k obhajování těch nejparazitnějších aktivit a nejšílenějších podniků státu. Ti kteří takto argumentují dosud nezjistili, že kdyby služba zůstala soukromou tak peníze, místo aby nejdříve šly do státní pokladny a poté funkcionářům, by šly přímo těm, kteří tuto službu poskytují dobrovolně a od nich by padaly jako úplně stejný „déšť“ občerstvující celé společenství. Chyby tohoto druhu se stanou evidentní, pokud dokážeme prohlédnout skrze cirkulaci oběživa na základní fakta – práce je vyměňována za práci a služba za službu. V oblasti vládní činnosti se může stát a také často stává, že funkcionáři obdrží služby od občanů, aniž by jim za to nějaké služby poskytli výměnou. V tomto případě daňoví poplatníci utrpí čistou ztrátu bez ohledu na to, jakou iluzi cirkulace peněz nebo bankovek může vytvořit.

V každém případě se vraťme k naší analýze.

Toto je tedy směna v nové formě. Směna implikuje v důsledku dvě aktivity: dávání a přijímání. Pojďme se podívat, jak změna ze soukromého na veřejný status ovlivní tuto transakci z tohoto dvojího úhlu pohledu: služby poskytnuté a služby obdržené.

V první řadě si musíme uvědomit, že vždy nebo téměř vždy veřejná služba znamená, ať už zákonnou nebo pouze faktickou eliminaci soukromé služby stejného druhu. Když stát převezme nějakou službu, tak si také většinou nadekretuje, že nikdo kromě něho nesmí tuto službu poskytovat, zvláště pokud z poskytování této služby očekává příjem do státní pokladny.

Ve Francii je dobrým příkladem pošta, tabák, hrací karty, střelný prach, etc., etc.. Ale i kdyby stát nepodnikl taková opatření, konečný následek by byl tentýž. Jaký průmysl by dokázal konkurovat státu při poskytování služeb veřejnosti, které stát platí z veřejných prostředků? Zřídka najdeme někoho, jak hledá prostředky k obživě při soukromém vyučování práva či medicíny, při budování cest, šlechtění plnokrevných koní, zakládání uměleckých škol, čištění Alžírska, zakládání muzeí etc., etc.. Důvodem je, že veřejnost by nenakupovala to, co jí stát nabízí „zadarmo.“ Jak řekl pan Cormenin[4], soukromý obuvnický průmysl by zažil velmi rychlý úpadek, pokud by se vláda rozhodla rozdávat všem boty zdarma.

Pravdou je, že slovo „zadarmo“, tak jak bývá aplikováno na veřejné služby, obsahuje velký, a já bych řekl dokonce ten nejdětinštější z omylů. Vždy žasnu nad tím, jak se nechá veřejnost tímto slovem extrémně snadno napálit. Lidé se nás stále ptají: „To jste proti bezplatnému vzdělání? Proti bezplatným koňským chovným stanicím?“

Docela naopak! Já jsem pro vše bezplatné a byl bych i pro bezplatné jídlo a bezplatné bydlení…. kdyby to bylo možné.

Ale jediná věc, která je opravdu zdarma je ta, která nikoho nic nestála. Veřejné služby stojí něco každého a jediným důvodem, proč za ně nemusí platit jejich příjemce je ten, že každý za ně zaplatil už dopředu. A osoba, která si zaplatila službu svým podílem z daní určitě nebude ochotná platit znovu tu samou službu, kterou by jí poskytoval soukromý průmysl.

Takže zřízení veřejné služby vždy nahrazuje soukromou službu. Nepřidává nic k všeobecnému množství národního průmyslu ani bohatství. Funkcionáři dělají to, co by dělal soukromý průmysl. Nám zbývá určit, který z těchto dvou systémů obnáší větší nezamýšlené nesnáze. Účelem této kapitoly je odpovědět na tyto otázky.

Když se uspokojení určitých potřeb stane předmětem veřejné správy, je tak z větší části vyjmuto ze sféry individuální svobody a zodpovědnosti. Jednotlivec již nemá svobodu nakoupit co si přeje, kdy si to přeje, zvážit své prostředky, výhodnost či nevýhodnost, svou situaci, svůj vkus, své morální standardy a nemá ani možnost určit si relativní pořadí, v němž se mu zdá racionální uspokojovat svoje potřeby. Chtě-nechtě musí přijmout od společnosti služby, nikoliv v tom množství a kvalitě, která by se mu zdála vhodná (tak jako v případě soukromých služeb), ale v tom množství a kvalitě, kterou se vládě zdálo vhodné mu poskytnout. Třeba se mu nedostává ani dost chleba, aby utišil svůj hlad, a přesto mu vláda vezme část jeho chleba, aby mu poskytla divadelní představení, které nepotřebuje a ani si ho nepřeje vidět. Je zbaven kontroly nad uspokojováním svých potřeb, a když už nemá žádnou zodpovědnost za jejich uspokojování, tak se přirozeně přestane o ně starat. Předvídavost a zkušenost se pro něho stane v těchto záležitostech zbytečnou. Není již zcela svým vlastním pánem, ztratil do určité míry svou svobodnou vůli a iniciativu při sebezdokonalování, je méně člověkem. Nejenže se už v dané záležitosti nerozhoduje sám za sebe, ale ztrácí zvyk se tak rozhodovat. Tato morální strnulost, která se ho zmocní, se zmocní také většiny jeho spoluobčanů a jak můžeme vidět, tak celé národy mohou upadnout tímto způsobem do katastrofální apatie.

Do té doby, dokud se potřeby a jejich odpovídající uspokojení nalézají v doméně svobodné volby, každý člověk soudí sám za sebe ve vztahu k tomu, co je pro něho vhodné a co není. To se mi zdá přirozené a správné, protože žádní dva lidé nejsou identičtí a nenalézají se v identické situaci, stejně jako se okolnosti pro jednotlivé lidi mění den ode dne. Tak dlouho, dokud mají lidé svobodnou volbu, jsou veškeré jejich schopnosti – srovnání, posouzení, předvídavost – používány a zdokonalovány. Každé dobré rozhodnutí s sebou nese odměnu, každé chybné je potrestáno a zkušenost, která doplňuje předvídavost plní svou úlohu a společnost se tak nemůže nerozvíjet.

Když se služba stane veřejnou, všechna individuální pravidla chování přestávají existovat a jsou sloučená a generalizovaná v psaném zákoně, který působí přinucením, který je tentýž pro všechny, který neposkytuje prostor pro zvláštní situace, a který atrofuje nejušlechtilejší schopnosti lidstva.

Pokud nám státní intervence bere kontrolu nad námi samými vzhledem ke službám, které dostáváme, dělá to ještě mnohem důkladněji vzhledem ke službám, které si na od nás bere na oplátku. Tato protihodnota, tento druhý prvek směny je rovněž vyjmut z domény svobody a je regulován bez ohledu na konkrétní případy zákonem ustanoveným a vykonávaným silou. Krátce stejně tak jako služba poskytovaná státem je nám vnucená, ta, která je po nás požadována oplátkou je na nás rovněž vynucená a ve všech jazycích nese název daň.

V tomto bodě se v teorii vyskytuje nespočet obtíží a nesnází kvůli praxi státu navršit množství překážek svojí ozbrojenou mocí, která je nezbytnou podporou každého zákona. Abychom zůstali v rovině teorie, tak konverze soukromé služby v službu veřejnou přináší následující závažné otázky: Může stát vůbec za nějakých okolností poskytnout každému občanu služby ekvivalentní daním, které od něj požaduje? To by bylo spravedlivé a to je ona ekvivalence, jenž je přítomna a projevuje se při dobrovolné směně avyjednávání, které jí předchází. Pokud by stát toužil dosáhnout této ekvivalence, která je spravedlností v tom nejexaktnějším smyslu, pak by samozřejmě bylo vhodné ponechat veškeré služby soukromému podnikání. Stát se ale o toto nezajímá a ani se nemůže zajímat. Člověk nemůže smlouvat s funkcionáři. Zákon je uniformní předpis a nemůže postihnout veškeré okolnosti v každém konkrétním případě. Nanejvýše, pokud je oddán duchu spravedlnosti, tak se snaží ustavit určitou průměrnou a odhadovanou ekvivalenci mezi směňovanými službami. Dva principy zdanění, proporcionální[5] a progresivní, se odlišnými způsoby snaží dovést tento odhad až k jeho mezím. Ale i povrchní reflexe nám bude stačit abychom ukázali, že proporční zdanění nepřináší o nic exaktnější ekvivalenci směňovaných služeb než progresivní zdanění. Veřejné služby tedy nejen zbavují občany jejich svobody, ale zároveň páchají nespravedlnost deformací hodnoty těchto služeb.

Nejzávažnějším důsledkem veřejných služeb je zničení principu zodpovědnosti či jeho narušení. Pro člověka je ale zodpovědnost vším! Je to jeho motivační síla, jeho učitel který ho odměňuje a trestá. Bez zodpovědnosti již nemá člověk svobodnou vůli, nemůže se zdokonalovat, není morální bytostí, nic se nenaučí, není ničím. Upadne do apatie a počítá se už pouze jako hlava stáda.

Je velkým neštěstím, pokud smysl pro odpovědnost zmizí u jednotlivce, je ještě vážnějším neštěstím, pokud se vyvine přemrštěný smysl pro odpovědnost u státu. Člověk jakkoliv je degradovaný, má vždy dostatečnou schopnost rozpoznat zdroje dobrého a špatného, které na něho působí. Pokud stát převezme všechno stane se nevyhnutelně rovněž za všechno odpovědným. Pak subjekty tohoto umělého uspořádání, lidé v nesnázích, mohou ze všech svých nesnází obviňovat vládu a jejich jedinou nadějí se stane politická změna – to znamená v krajním případě svržení vlády. Takto se dostáváme k nevyhnutelnému řetězu revolucí. Říkám „nevyhnutelnému,“ protože v takovém režimu budou lidé nevyhnutelně trpět. A to je důvod, proč systém veřejných služeb, mimo to, že s sebou přináší narušení hodnoty, což je nespravedlnost, také přináší ztrátu bohatství, což je ruinování společnosti, nespravedlnost a příčina utrpení a odporu – čtyři hrozivé příčiny narušení sociálního řádu, které kombinované se ztrátou zodpovědnosti, nemohou selhat při vytvoření toho politického prostředí, jehož jsme nešťastnými svědky již více než půlstoletí.

Nechtěl jsem se odchýlit od svého předmětu, nemohu se ale zdržet konstatování, když jsou věci uspořádány tímto způsobem, když vláda přeměňuje jednu svobodnou a dobrovolnou službu za druhou na veřejnou službu a tím vzrůstá do gigantických rozměrů, pak je velmi odůvodněné mít obavy z revolucí, které nejenže jsou velkým zlem samy o sobě, ale selhávají i v onom odstraňování příčin nepořádků (majíce tendenci je spíše prohlubovat), což je naše opakovaná zkušenost. Ztráta zodpovědnosti zvrátila veřejné mínění. Lidé uvyklí obracet se na stát se vším, nebudou obviňovat vládu z toho, že dělá příliš, ale že nedělá dost. Svrhnou vládu a nahradí jí novou které neřeknou: Dělej méně, ale Dělej více. Propast, jež se před námi otvírá se tak stává stále hlubší.

Kdy přijde ta doba a oči lidí se konečně otevřou? Kdy budou usilovat o zredukování výsad a odpovědností státu? Pak ovšem narazí na další obtíže. Na jedné straně parciální zájmy se zmobilizují a sjednotí a občané budou váhat vyrušit všechny ty funkcionáře užívající si svoji zajištěnou existenci. Na druhé straně občané již ztratili svojí schopnost iniciativy. V okamžiku, kdy se již budou natahovat, aby uchopili onu svobodu do svých rukou, tak je svoboda a s ní neoddělitelně spjatá zodpovědnost vyděsí a raději ji odmítnou. Nabízíte jim svobodu poskytovat si své vlastní vzdělávání? Dostanou strach, že veškeré vzdělávání bude ztraceno. Nabízíte jim svobodu vyznání? Bojí se, aby se nerozšířil atheismus. Bylo jim již tolikrát opakováno, že veškeré náboženství, veškerá morálka, veškerá moudrost, veškeré vědomosti sídlí ve státu a jsou odvozeny ze státu!

Ale k těmto úvahám se dostanu ještě později, a nyní se vrátím k předmětu této kapitoly.

Již jsme prozkoumali opravdovou úlohu konkurence pro tvorbu bohatství. Viděli jsme, že způsobuje přenechání výhod od producenta ke zbytku lidstva, podporuje pokrok a činí zisk všeobecným, pomalu rozšiřuje doménu bezplatné užitečnosti a přináší vyšší stupeň rovnosti.

Ale když se soukromá služba stane veřejnou, je vyňatá z působení konkurence a tato žádoucí harmonie se již více neprojevuje. Veřejní činitelé jsou tak ve skutečnosti zbaveni všech stimulů, které nás nutí k pokroku. A jak by mohl pokrok sloužit všeobecnému dobru, pokud neexistuje? Státní zaměstnanci nejednají z popudu vlastního zájmu, ale ve stínu zákona. Zákon jim říká: „Budete poskytovat veřejnosti určitou pevně stanovenou službu a za to obdržíte od veřejnosti určitou pevně danou službu oplátkou.“ Trochu více či méně úsilí na jejich straně nemůže pranic změnit na těchto zafixovaných podmínkách. Vlastní zájem na druhé straně šeptá do ucha svobodného člověka tato slova: „Čím více toho uděláš pro druhé, tím více druzí udělají pro Tebe.“ V tomto případě záleží jeho odměna pouze na tom, jak velké a jak inteligentně směřované úsilí vyvine. Bezpochyby, skupinová morálka, touha po zlepšení a pocit odpovědnosti mohou být dobrými stimuly pro vládní úředníky. Ale nikdy nemohou nahradit neodolatelnou hnací sílu vlastního zájmu. Veškerá naše zkušenost toto potvrzuje. Všechno, co se dostane do rukou státní byrokracie se stane více či méně statickým; je sporné, jestli je dnes náš systém školství lepší než byl v časech Františka I. a já si nemyslím, že by si kdokoli troufl srovnávat aktivitu odehrávající se na vládním úřadu s aktivitou v soukromém průmyslu.

V poměru, v jakém se soukromé služby stávají veřejnými ztrácejí svoji hybnost a stávají se sterilními, nikoliv k újmě těch kdož je poskytují (jejich plat se nezmění), ale ke škodě celé komunity.

Ačkoliv tyto nevýhody, které jsem pouze stručně načrtl, spoléhaje se na čtenářovu představivost, že si bude schopna doplnit patřičné detaily, jsou hrozbou z morálního, politického i ekonomického úhlu pohledu, existují i určité výhody při nahrazení soukromé služby službou veřejnou. Týká se to zejména těch typů služeb, jejichž principiální základ spočívá v uniformitě a pravidelnosti. Za těchto podmínek je možné, že toto nahrazení bude mít příznivý efekt na ekonomické zdroje a ušetří společnosti trochu úsilí. Což nás přivádí opět k oné zásadní otázce: Které služby by měly být veřejné, a které by měly zůstat soukromé?

V první řadě, existuje nějaký princip, který by nám pomohl určit, jaké služby mohou být legitimně svěřeny státu a jaké by měly zůstat ve sféře soukromé aktivity?

Měl bych začít s upřesněním, že slovy soukromá aktivita samozřejmě nemyslím aktivitu izolovanou. Svobodné a dobrovolné sdružení patří také do sféry soukromé aktivity, a je to jedna z nejmocnějších forem směny. Nenarušuje ani ekvivalenci služeb ani nevyřazuje z působnosti efekt konkurence. Krátce nemá vynucený charakter jako státní aktivita založená na zákonu a vykonávaná vládou.

Vládní aktivita ve své podstatě vždy obsahuje přinucení. Nezbytně uplatňuje doktrínu compelle intrate.[6] Ubírá se cestou zákona, jemuž se musí lidé podřídit, protože zákon implikuje potrestání. Nevěřím, že by někdo zpochybňoval tyto premisy, neboť mají podporu té nejvyšší autority – universální praxe. Všude to jsou zákony a fyzická síla, které přivádějí neposlušné zpět do řady.

A toto je bezpochyby původ axiomu, kterého se dovolávají ti, kteří ztotožňují vládu se společností ve víře, že obojí je pouze záležitosti konvence: „Lidé sdružující se ve společenství, obětovali část své svobody, aby zachovali zbytek.“

Očividně je tento axiom nepravdivý, pokud je aplikován na dobrovolné transakce. Když si dva lidé ke svému vzájemnému prospěchu směňují služby nebo dobrovolně spojí své úsilí, kde vidíte obětování svobody v takovém uspořádání? Čí svoboda se takto obětuje?

Takže můžeme prohlásit: Člověk obětuje část své svobody, aby zachoval zbytek nikoliv když se spojí s ostatními ve společenství, ale když se podřídí vládě, protože toto je způsob působení vládní moci.

I s touto modifikací by byl tento takzvaný axiom chybný, pokud by se vláda udržela ve svých legitimních mezích.

Jaké jsou tyto meze?

Jejich rozsah a jejich omezení jsou dány touto zvláštní charakteristikou působení síly jako nezbytného doplňku. Takže prohlašuji: Vláda jedná pouze na základě silové intervence, tudíž její činnost je legitimní jedině tehdy, když je legitimní užití síly.

Síla může být legitimně užita nikoliv k tomu, aby omezila svobodu, ale aby jí ochránila.

Tedy axiom údajně tvořící základ politické vědy, který, jak jsme ukázali je nepravdivým pro společnost, je rovněž mylně aplikován na vládu. Vždy pocítím radost, když vidím, jak takové chmurné teoretické  disharmonie mizí, jsouc podrobeny důkladné analýze.

V jakých případech je tedy užití síly legitimní? Já věřím, že existuje pouze jediný takový případ: případ legitimní obrany. Pokud je tomu tak, pak ospravedlnění pro vládu bylo nalezeno, stejně jako racionální limit jejích práv.

Jaké je právo jednotlivce? Právo vstupovat do svobodných a dobrovolných transakcí s jeho bližními, kteří mají následkem toho stejná práva. Kdy je toto právo porušeno? Pokud jedna ze stran naruší svobodu druhých. V takovém případě je nesprávné říkat, jak se to bohužel často děje: „Tyto excesy jsou zneužitím svobody!“ Měli bychom správně říkat: „Svoboda chybí, svoboda byla zničena!“ Je zde bezpochyby zneužití svobody, pokud se soustředíme pouze na agresora; ale zničení či narušení svobody pokud vezmeme v úvahu oběť, nebo pokud zkoumáme fenomén v jeho celistvosti.

Právem každého člověka, jehož svoboda, vlastnictví nebo práce byly napadeny je bránit se, i s použitím síly; a toto právo mají a vykonávají všichni lidé, všude a kdekoli mohou.

Toto je původem práva, jakéhokoli množství lidí a jakkoli sdružených dohromady, bránit, i s použitím spojených sil, svobodu a vlastnictví jednotlivců.

Jednotlivec nemá žádné právo užít sílu za jakýmkoliv jiným účelem. Já nemohu legitimně svou silou nutit své spoluobčany, aby byli pracovití, skromní, šetrní, velkorysí, vzdělaní či zbožní. Mohu je nutit jen, aby byli spravedliví.

Z toho samého důvodu, kolektivní síla nemůže být legitimně použita, aby podporovala lásku k práci, skromnost, šetrnost, velkorysost, vzdělanost, náboženskou víru. Může být využita jedině k tomu, aby podporovala vládu spravedlnosti, aby bránila práva a svobodu každého člověka.

Je nešťastnou obsesí naší doby brát čisté abstrakce jako živé bytosti. Představte si město bez lidí, kteří v něm žijí, lidstvo nezávislé na individuálních lidech, kteří ho tvoří, kolektiv bez individuální jednotky, kterou zahrnuje.

Pokud nemá k něčemu právo jednotlivec, z nichž se skládá kolektiv, jak ho může mít národ či vláda, na níž jednotlivci pouze delegovali část svých práv? Jak může jednotlivec delegovat právo, které nemá?

Musíme tudíž uznat tuto nepopiratelnou pravdu, jakožto fundamentální základ politických věd.

Užití síly mezi jednotlivci je legitimní pouze v případě legitimní obrany. Kolektiv jednotlivců může užít sílu pouze s tímtéž omezením.

Je podstatou vlády jednat se svými občany z pozice síly. Tudíž nemůže mít žádné jiné racionálně odůvodněné funkce než legitimní obranu práv jednotlivce; může být povolána pouze jako strážce svobody a vlastnictví všech občanů.

Poznamenejme, že když vláda překročí toto omezení, vydá se nejistým směrem a nikdy neunikne následkům, i.e. nejenže zašla za svou řádnou funkci, ale jedná přímo proti ní, což je ta nejhroznější kontradikce.

Ve skutečnosti, pokud stát vynucuje respekt pro tuto danou a neměnnou hranici, jež odděluje práva jednoho občana od práv občana jiného, když zajišťuje stejnou spravedlnost pro všechny, co více by mohl dělat, aniž by sám nepřekročil hranici, jež byl povolán chránit, aniž by vlastní mocí zničil svobodu a vlastnictví svěřené mu do opatrování? Mimo udržování spravedlnosti, vyzývám kohokoli, aby mi předložil případ v němž vládní intervence nebyla aktem nespravedlnosti. Protestujte, jak je Vám libo, že tyto činy byly motivovány tou nejčistší filantropií, že byly zamýšleny jako podpora ctností, podpora průmyslového rozvoje, přídavky, laskavosti, přímá ochrana, takzvané bezplatné dary, údajné činy velkomyslnosti. Za těmito vznešenými a krásně znějícími slovy a přeludy, nebo pokud si přejete za touto krásnou skutečností, Vám ukáži jinou daleko méně vznešenou skutečnost: práva jedněch porušena ve prospěch druhých, obětovanou svobodu, uzurpovaná vlastnická práva, provedený loupežný čin. A můžeme být svět svědkem více skličujícího divadla, než když veřejná moc zákona spáchá ty činy, jimž má povinnost bránit?

V teorii nám postačí konstatovat, že vláda nezbytně vždy jedná s použitím síly, abychom dokázali určit, které služby mohou být legitimně přeměněny na veřejné služby. Jsou to ty služby, jejichž účelem je zachovat svobodu, vlastnictví a individuální práva, prevenci zločinů – krátce vše, co se vztahuje k veřejné bezpečnosti.

Vláda má také další funkce.

Ve všech zemích existuje určité množství veřejného majetku, věcí, které jsou kolektivně užívány všemi občany jako řeky, lesy a cesty. Na druhou stranu zde naneštěstí také existují veřejné dluhy. Je tedy povinností vlády spravovat tato aktiva a pasiva veřejného majetku.

Nakonec z těchto dvou funkcí plyne třetí: výběr daní je nezbytným prvkem pro efektivní správu veřejných služeb.

Takže vláda musí dohlížet na veřejnou bezpečnost, spravovat veřejný majetek a vybírat daně.

Toto jsou, jak věřím, racionální limity, v nichž musí být vládní funkce udrženy nebo do nichž musí být redukovány.

Vím, že tento názor je v rozporu s několika široce přijímanými myšlenkami.

„Cože!“, vykřiknou lidé, „navrhujete zredukovat úlohu vlády do role soudce a policisty? Chcete jí zbavit veškeré iniciativy? Chcete jí zakázat, aby podporovala literaturu, umění, obchod, mořeplavbu, zemědělství, vzdělání, mravní a náboženské ideje? Zbavil byste se veškerého ušlechtilého úsilí, které otvírá lidstvu cestu k pokroku!“

Těm, kteří vyjadřují podobné názory bych rád položil několik otázek.

Kam Bůh vložil motivační impuls k lidskému jednání a dychtění po pokroku? Do všech lidí nebo jen do těch lidí, kteří obdrželi nebo si pro sebe uzurpují mandát zákonodárce či autoritu byrokrata? Nenese snad každý z nás sám v sobě tu nespoutanou motivační sílu, které říkáme touha? A jakmile jsou naše základní materiální potřeby uspokojeny, nevznikají snad v nás nové touhy vyššího řádu, které se neustále formují a rozšiřují? Přechází snad láska k umění, k literatuře, k vědě, k morálním a náboženským pravdám, žízeň po poznání ze společnosti na jednotlivce, čili z abstraktního pojmu k reálným lidem, z verbálního symbolu k cítícím živým bytostem?

Pokud začnete od absurdního předpokladu, že vláda je morálně aktivní silou a lidé jsou pasivní, nevydáváte snad morálku, názory, bohatství, všechno z čeho se sestává život jednotlivce, na milost a nemilost lidem, kteří se jeden po druhém dostávají k moci?

Mimo to, odkud stát vezme zdroje, aby dokázal vykonat ty ohromné úlohy, jež mu svěřujete? Nemusí snad sebrat všechno, co utratí až do posledního centimu, od samotných občanů? Pokud tedy stát žádá individuální občany o prostředky na uskutečnění svých projektů, tak to přece znamená, že individuální občané již vyprodukovali tyto prostředky. Je tudíž rozporné předpokládat, že individuální občané jsou pasivní a neteční. Protože za jakým účelem vyprodukovali a vytvořili všechny tyto zdroje? Jedině za tím účelem, aby uspokojili svoje potřeby. Co udělá stát, když vztáhne ruku po těchto zdrojích? Přerozdělí je. Vezme je od člověka, který si je vydělal a dá je člověku, který na ně nemá žádné právo. Nespravedlnost je organizována a stává se systémem.

Bude jistě řečeno, že přerozdělením zdrojů dojde k očištění a morálnímu povznesení, že bohatství, které by jednotlivec promrhal na potřeby nižšího řádu, stát přesměruje na daleko morálnější účely. Kdo si ale troufne tvrdit, že je výhodné zasáhnout násilím, silou, loupeží, do přirozeného řádu, ve kterém se lidské potřeby a touhy vyvíjejí, že je morální vzít chléb hladovému rolníkovi za účelem pořádání divadelních představení pochybné kvality pro měšťany?

Navíc je přerozdělení bohatství nutně spojeno s přesuny průmyslu a populace. Takové uspořádání je vždy umělé a tudíž velmi nejistá náhrada za pevný a normální řád věcí spočívající na neměnných zákonech přírody.

Existují tací, kteří věří, že vláda, jejíž autorita je striktně omezená je kvůli tomu slabší. Zdá se jim, že početné funkce a množství úřadů dávají státu stabilnější a širší základnu. Ale to je pouze iluze. Pokud stát nemůže zajít za určitou pevně stanovenou hranici, aniž by se nestal nástrojem nespravedlnosti, ruinování a loupeže, aniž by nezvrátil přirozené formování průmyslu a nepřesměroval přirozené rozdělování bohatství, kapitálu a lidí, aniž by nevytvořil mnohé příčiny nezaměstnanosti, průmyslové krize a chudobu, aniž by nezvýšil množství zločinu, aniž by nebyl zdrojem zbytečných represivních předpisů, jak by mohl být garantem stability?

Lidé si stěžují na lidskou náchylnost k revolucím. Když vidíme, jak jsou soukromé služby přeměněny na veřejné služby, třetina bohatství, které vyprodukovali občané, jak je uchváceno vládou, zákon, jak se stal zbraní lupiče v rukou občanů samotných, když vidíme populaci a průmysl přemísťovaný legislativním činem a hlubší propast, která se rozevírá mezi bohatými a chudými, kapitálové rezervy, jimž bylo zákonem zamezeno se formovat v dostatečném množství, aby poskytovaly zaměstnání pro rostoucí populaci, celé třídy odsouzené k strádání a nedostatku; když vidíme vládu, kterak za účelem toho, aby si mohla přisvojit zásluhy za tu trochu dobra, co se podařilo, se prohlašuje iniciátorem a tvůrcem veškerého podnikání, a tudíž přijímá zodpovědnost i za všechno špatné; můžeme se jenom podivovat nad tím, že revoluce nejsou ještě daleko častější a obdivovat oběti, kterých jsou lidé schopni pro zachování veřejného pořádku a klidu.

Pokud se zákony a vláda, která je nástrojem jejich vynucování a provádění, budou držet v mezích, které jsem naznačil, chtěl bych vědět, z jakého zdroje by revoluce mohla vzejít. Pokud by každý občan měl volnost, pak by bezpochyby trpěl méně. A pokud by zároveň pocit jeho vlastní zodpovědnosti na něj dolehl ze všech stran, jak by ho mohlo napadnout vinit vládní systém ze svého vlastního utrpení, vládu, která do jeho záležitostí zasahuje jenom natolik, aby mu zabránila v činech nespravedlnosti a ochránila ho před nespravedlivými činy druhých. Kdy jste viděli, že by vesnice povstala proti svému smírčímu soudci?

Vliv svobody na zákony a řád můžeme jasně vidět ve Spojených státech. Zde je, kromě udržování spravedlnosti a spravování veřejného majetku, vše ponecháno svobodným a dobrovolným mezilidským transakcím a instinktivně pociťujeme, že je to jedna ze zemí světa, kde je k revolucím nejméně důvodů a příležitostí. Jakou výhodu by zde občan mohl získat změnou zavedeného řádu násilím, když tento řád nepoškozuje nikoho a může být legálně opraven, pokud se tato potřeba objeví, velmi lehce?

Mýlím se. Existují dvě potenciální příčiny revoluce i ve Spojených státech: otroctví a vysoký protekcionistický tarif. Každý ví, že tyto dvě otázky jsou neustálou hrozbou míru a veřejnému pořádku v Unii. Nyní prosím sledujte pozorně, existuje nějaký přesvědčivější argument, který by podpořil mou tezi? Nevidíte na těchto dvou případech zcela jasně, jak zákon, jehož účelem by měla být ochrana svobody a vlastnictví, působí zcela obráceně a systematizuje a ochraňuje útlak a loupež? Ve vztahu k otroctví zákon říká: „Vytvořím ozbrojenou sílu na náklady občanů, která nebude zajišťovat každému jeho práva, ale ku prospěchu několika, zničí všechna práva.“ Ve vztahu k tarifu zákon říká: „Na náklady občanů vytvořím ozbrojenou sílu, která nebude zajišťovat, aby jejich transakce byly svobodné, ale aby nebyly svobodné, aby byla zničena ekvivalence vyměňovaných služeb, aby jeden občan měl svobody více a druhý méně. Vezmu na sebe vykonávání této nespravedlnosti, ale budu trestat nejpřísněji ty občany, co mají drzost vykonávat nespravedlnost bez mého svolení.“

Určitě to tedy není malé množství zákonů a veřejných činitelů – jinými slovy řečeno malé množství veřejných služeb – kvůli čemu se musíme obávat revolucí. Docela naopak: je to přemnožení zákonů, byrokratů, a veřejných služeb. Protože, v jejich samotné podstatě, veřejné služby, zákon, který je reguluje, moc která je zajišťuje, nejsou nikdy nestranné. Mohou a měly by být rozšiřovány bez nebezpečí a dokonce výhodně, pouze natolik, nakolik je to nezbytné pro zajištění spravedlnosti pro všechny; za touto hranicí se stávají toliko nástroji legalizovaného útlaku a loupeže, příčinou nepořádku a podnětem k revolucím.

Mám mluvit o korupci a amorálnosti, která vstoupila do politiky od okamžiku, kdy byl v principu dán zákon do služeb jakéhokoli loupeživého impulsu? Navštivte Národní shromáždění, když je na programu rozdělování výhod, subvencí, podpor, tarifů. Všimněte si s jakou nestydatostí se každý snaží zajistit si pro sebe co největší podíl z loupeže, kterou by se měl snažit zastavit jakožto jednotlivec. Člověk, kterého bych považoval za banditu, kdyby se mě snažil s pistolí v ruce na hranicích zabránit v obchodu, který je v mém zájmu, nemá skrupule hlasovat pro zákon, který nahradí jeho soukromou sílu silou veřejnou a vystaví mě na veřejné náklady tomu samému omezení. Jaký to chmurný pohled na Francii dnešních dnů! Všechny třídy trpí a místo toho, aby požadovaly odstranění veškerého legálního loupení a pro všechny budoucí časy, obrací se k zákonu řka: „Ty, který můžeš cokoli, Ty, který máš k dispozici sílu, Ty, který můžeš obrátit špatné na dobré, olup ostatní třídy v můj prospěch. Přinuť je, aby ode mě nakupovaly nebo mně platily subvence nebo dej mým dětem bezplatné vzdělání nebo mi půjčí bezúročně peníze, etc., etc.“

Tak se stal zákon velkou školou demoralizace; a jestliže by nás něco mělo překvapovat, pak je to skutečnost, že množství soukromých krádeží neroste ještě rychleji než roste, když byl morální smysl v národě převrácen i jeho vlastní legislativou.

Nejpolitováníhodnější je, když loupež, poté co je podpořena a spoluzaviněna zákonem, jemuž nestojí v cestě žádné individuální skrupule, se vyvine v celkem učenou doktrínu, která má své profesory, své novináře, svoje prominentní autority, svoje zákonodárce a svá sofismata oplývající důvtipem. Mezi četnými pseudoargumenty uváděnými v její prospěch je jeden obzvlášť cenný: Ceteris paribus (ostatní podmínky zůstanou stejné) je zvýšení poptávky výhodné pro ty, kteří službu nabízejí, protože nový poměr mezi zvýšenou poptávkou a statickou nabídkou je to, co zvyšuje hodnotu služby. Z toho je vyvozen tento závěr: Loupež je dobrá pro všechny. Lupič z ní má výhody přímé a všichni ostatní profitují nepřímo z jeho zvýšeného utrácení. Ve skutečnosti, když se lupič stává bohatším, tak je v pozici zvětšit okruh svých uspokojených potřeb. Ale to nemůže udělat bez zvýšené poptávky po službách okradených lidí. No a zvýšená poptávka se rovná zvýšení hodnoty. Plyne z toho tedy, že ti, kdož byli oloupeni by vlastně měli být šťastni, protože produkt krádeže se podílí na zvýšení jejich zaměstnanosti.

Tak dlouho, dokud bude zákon loupit od velké většiny ve prospěch malé skupiny, se tento argument může jevit jako celkem pravdivý a je vždy provolán s pozoruhodným úspěchem. „Předejme bohatým výtěžek z daní uvalených na chudé“, bylo řečeno; „tímto způsobem zvýšíme kapitál bohatých. Bohatí zvýší svoje utrácení a tím poskytnou práci chudým.“ A každý včetně chudých souhlasil, že tento argument je pravdivým. Protože jsem se snažil poukazovat na chybu v tomto argumentu, byl jsem označen za nepřítele pracujících.

Od Únorové revoluce mají chudí také hlas při vytváření zákonů. Požadovali snad ukončení legálního loupení? Vůbec ne. Argument o nepřímém efektu utrácení byl již příliš hluboce zakořeněn v jejich myslích. Co tedy požadovali? Aby se zákon nyní obrátil k okrádání bohatých. Požadovali bezplatné vzdělání, bezúročné půjčky, státní penze, progresivní zdanění, etc., etc.. Bohatí začali volat: „Jak skandální! Vše je ztraceno. Barbarské hordy válcují společnost!“ Postavili se na zuřivý odpor požadavkům chudých. Tak jako prve bojovali na barikádách, bojují teď u volebních uren. Zřekli se ale bohatí za tímto účelem politiky loupení? To je zdá se ani nenapadlo. Argument o nepřímých výhodách utrácení stále používají ve svůj prospěch.

Můžeme poukázat na to, že kdyby namísto zákona byla taková loupež spáchána přímo, jejich argument by ztratil svou moc. Pokud byste Vy osobně ukradl frank z dělníkovy kapsy a koupil si za něj lístek do divadla, dovolil byste si říct dělníkovi: „Příteli, dal jsem tento frank do oběhu a tak pomůže poskytnout pracovní místa Tvým soudruhům?“

A neměl by ten dělník dobrý důvod odpovědět: „Tenhle frank by se dostal do oběhu, ať už byste ho ukradl nebo ne, šel bych s ním k pekaři místo do divadla a poskytl by mi chléb místo divadelního představení?“

Musím upozornit na to, že sofisma nepřímého efektu utrácení je stejně platné, když se na něj odvolávají chudí. Říkají bohatým: „Ať pro nás zákon něco ukradne od Vás. Koupíme si pak více oblečení a to pomůže Vašim továrnám. Koupíme si více masa a to pomůže Vašim farmám. Koupíme si více cukru a to pomůže Vašemu obchodu.“

Nešťastný, třikráte nešťastný je národ, ve kterém padají takové otázky; kde nikoho nenapadne zajistit zákonem vládu spravedlnosti; každý z něj touží učinit pouze nástroj loupení ve svůj vlastní prospěch, kde se intelektuální schopnosti každého soustředí pouze na hledání ospravedlnění pro loupež v jejich přímých a vedlejších důsledcích!

Na podporu předchozí úvahy nebude snad na škodu citovat výtah z diskuse která se odehrála na všeobecné schůzi zástupců průmyslu, zemědělství a obchodu v sobotu 27 dubna 1850.[7]

[1] Zde se projevuje ještě klasický koncept pojetí směny vycházející z objektivní teorie hodnoty. Proti němu lze vznést jednu vážnou námitku – akt směny sám o sobě zahrnuje transakční náklady a pokud by tedy měl člověk při směně získat stejnou hodnotu jaké se vzdává, tak by ve skutečnosti neměl žádný důvod směnu uskutečnit. Ten má až tehdy, pokud při uskutečnění směny získá větší hodnotu a tudíž se po jejím uskutečnění nachází v lepší pozici než předtím. Toto v rámci klasické objektivní teorie hodnoty vede k paradoxnímu závěru – buď je každá směna pro jednu stranu nevyhnutelně prodělečná nebo vůbec nemůže existovat (neuskuteční se). Tento rozpor je řešitelný až pomocí subjektivní teorie hodnoty, protože jen v jejím rámci se dá prohlásit, že směna je výhodná pro obě strany a obě strany získají při jejím uskutečnění větší hodnotu než jaké se vzdávají. (pozn. překl.)

[2] “Jakmile je hodnota zaplacena daňovým poplatníkem, je pro něj ztracena; jakmile je spotřebována vládou je ztracena pro všechny a nevrací se společnosti.” (J. B. Say, Pojednání o politické ekonomii, kniha III, kapitola 9. str. 504) O několik řádek dál se ovšem Say přiklání k v podstatě stejnému pohledu jaký prezentuje Bastiat: “Uložit daň je pro společnost špatné, tato špatnost není kompenzována žádnou výhodou, pokud není poskytnutá nějaká služba oplátkou.” (tamtéž)

[3] “Veřejné daně, vybírané i se souhlasem národa, jsou porušením vlastnických práv protože mohou být uvaleny pouze na hodnoty pocházející z půdy, kapitálu, či práce soukromých jednotlivců. Takže kdykoliv přesáhnou minimum nezbytně nutné k zachování společnosti, mohou být právem považovány za akt loupeže.” (J. B. Say, Pojednání o politické ekonomii, kniha III, kapitola 9. str. 504)

[4] Louis Marie de la Haye, vikomt de Cormenin, (1788 – 1868), francouzský právník a autor politických pamfletů.

[5] Proporcionální zdanění – u nás známé pod názvem „rovná daň.“

[6] Lukáš XIV, 23: “Pán tedy řekl služebníku: ‘Vyjdi na cesty a mezi ploty a přinuť lidi přijít, ať se můj dům naplní.'” Tento biblický citát vynuceného pozvání na večeři byl historicky používán jako záminka pro přinucení někoho udělat věc která je proti jeho vůli s odůvodněním, že jemu samému nakonec bude k dobru. Jeho nejhorším zneužitím bylo ospravedlňování pronásledování kacířů.

[7] Zde rukopis končí. O sofismatech ze všeobecné schůze se může čtenář dočíst v pamfletu “Zákon a loupež.”

Přeložil Vladmír Krupa

Posted in Ekonomické harmonie (1850)